4 Afs 393/2023 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 393/2023- 70 - text  4 Afs 393/2023-81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: AMPM, a.s., se sídlem Lidická 965/31, Brno, zast. JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Chodská 1366/9, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2020, č. j. 22969/20/530022442712851, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, č. j. 30 Af 51/2020383, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) 28 dodatečnými platebními výměry a 4 platebními výměry ze dne 19. 6. 2015 (dále společně jen „platební výměry“) žalobkyni podle § 139 odst. 1, § 143 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), doměřil (v případě platebních výměru vyměřil) za zdaňovací období července 2011 až března 2014 daň z přidané hodnoty (dále též „daň“) v celkové výši 1.776.912.768 Kč a uložil jí povinnost uhradit penále z doměřené/vyměřené daně ve výši celkem 354.348.498 Kč. [2] Žalovaný nejprve samostatným rozhodnutím zrušil platební výměr týkající se daně z přidané hodnoty za zdaňovací období května 2013 a toto řízení zastavil z důvodu prekluze. Zbylé platební výměry (kromě výše uvedených také platební výměry za zdaňovací období ledna až června 2011) v odvolacím řízení potvrdil a odvolání zamítl (dále také jen „první rozhodnutí o odvolání“). Toto rozhodnutí však Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudkem ze dne 29. 3. 2019, č. j. 30 Af 121/2016104 (dále také „první rozsudek“). Žalovaný následně jednak samostatným rozhodnutím zrušil platební výměry za zdaňovací období ledna až června 2011 (tyto tudíž nejsou předmětem nynější věci) a dále v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně proti platebním výměrům, které zůstaly předmětem jeho přezkumu, a tyto opět potvrdil. II. [3] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí opětovně bránila žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud neshledal důvodnou žádnou z uplatněných žalobních námitek. Předně nepřisvědčil tvrzení, že došlo k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň. Napadené rozhodnutí považoval za přezkoumatelné a splňující požadavky předchozího zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2019, č. j. 30 Af 121/2016104 (dále jen „první rozsudek“). Dále také dovodil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí obhájil důvodnou domněnku daňového podvodu, narušení neutrality systému DPH a zmapoval jednotlivé podvodné obchodní řetězce a celou řadu podezřelých okolností potvrzujících existenci daňového podvodu. Přisvědčil též závěrům žalovaného o tom, že zde byl dostatek indicií tvořících logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů spolehlivě a jednoznačně prokazujících, že žalobkyně o podvodu měla a mohla vědět a že obchodování s jejím výhradním dodavatelem (zlata a slitin s obsahem zlata), společností OSDK a.s. (dále jen „OSDK“), jeví podezřelé rysy charakteristické pro řetězové podvody na dani z přidané hodnoty. Potvrdil tedy existenci objektivních okolností, které měly žalobkyni varovat před možnou účastí na tomto podvodu kromě toho, že se jednalo o obchodování s rizikovou komoditou. Krajský soud souhlasil s žalovaným i v tom, že žalobkyně nepřijala dostatečná opatření, aby předešla své účasti na daňovém podvodu. Nakonec krajský soud uzavřel, že ani obecné procesní výtky vznesené žalobkyní (týkající se vedení spisu, možností nahlížení do spisu, povahy úkonů prováděných správcem daně před zahájením daňové kontroly, či způsobu ukončení daňové kontroly) nejsou důvodné. [5] Krajský soud shrnul, že žalovaný v napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, že se žalobkyně účastnila daňového podvodu, přičemž některé ze zjištěných okolností nasvědčují tomu, že se tak stalo vědomě a záměrně. Přestože uvedenou skutkovou verzi nepovažoval za přesvědčivě prokázanou, měl za nepochybné, že žalobkyně o existenci daňového podvodu alespoň vědět měla a mohla. Opatření žalobkyně spočívající v prověřování jejího obchodního partnera a dodávaného plnění byla podle krajského soudu dostačující pouze na počátku celého obchodování a v jeho průběhu, pokud se jevily okolnosti tohoto obchodování jako standardní. Avšak po zjištění informací o policejním vyšetřování daňového podvodu zahrnujícím i aktivity jejího dodavatele měla žalobkyně využít všechny možnosti, které se jí nabízely, ke zjištění informací o původu zboží a o vztazích svého dodavatele s jeho obchodními partnery. To však neučinila, i když k takovému postupu měla vytvořeny předpoklady v podobě smluvních ujednání se svým dodavatelem v podobě dvou Rámcových smluv o spolupráci (dále jen „rámcové smlouvy“) zaručujících možnost poskytování informací, a též v podobě členství otce jednatele žalobkyně v dozorčí radě jejího výhradního dodavatele, společnosti OSDK. Podle krajského soudu tedy správce daně žalobkyni po právu odepřel nárok na odpočty daně z přidané hodnoty z důvodu její účasti na daňovém podvodu. III. [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, eventuálně navrhuje spolu s napadeným rozsudkem zrušit i napadené rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [7] Stěžovatelka se předně ohrazuje proti pasážím napadeného rozsudku (odst. 63. až 70.), ve kterých krajský soud shrnul skutkové okolnosti případu a věc zasadil „do kontextu“, přičemž upozornil na skutečnost, že správní soudy již potvrdily účast na daňovém podvodu u stěžovatelčina výhradního dodavatele (společnosti OSDK), jakož i u jeho dalšího odběratele (Inovační technologické centrum – VÚK, a. s.). Obdobný obchodní model, jaký používala stěžovatelka, realizovala s nízkoryzostním zlatem i společnost stěžovatelkou ovládaná a personálně s ní propojená, PM Trading, s. r. o. (dále jen „společnost PM Trading“). Podle názoru stěžovatelky je k prokázání účasti daňového subjektu na daňovém podvodu nezbytné zohlednit jeho individuální situaci, nikoliv vycházet ze závěrů o jiných daňových subjektech. [8] Stěžovatelka k tomu dodává, že u společnosti OSDK nebyla shledána vědomá a úmyslná účast na daňovém podvodu, a že tento závěr je zcela bez významu pro hodnocení její vědomosti o účasti na daňovém podvodu. Krajský soud tak podle ní již v úvodu napadeného rozsudku předestřel, jak bude na posuzovanou věc nahlížet, což vypovídá o jeho předpojatém postoji. Ten zakládá nezákonnost napadeného rozsudku. Krajský soud měl sice věc zasadit do kontextu, ale pouze s přihlédnutím k těm objektivním a individuálním okolnostem, které jsou ve vztahu ke stěžovatelce relevantní. Tento požadavek stěžovatelka dovozuje také z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), ze které vyplývá povinnost soudu zasadit věc do kontextu doby, ve které se udály dotčené transakce. S ohledem na konstantní kontrolní činnost správce daně, kterou u stěžovatelky prováděl, aniž vůči ní uplatnil výtky nasvědčující neuznání požadovaných nároků na odpočet daně z přidané hodnoty, které jí vyměřil a vrátil, byla stěžovatelka přesvědčena o tom, že její transakce jsou pro správce daně bezproblémové. Právě v tomto kontextu měl krajský soud nahlížet na nyní projednávanou věc a touto optikou hodnotit dostatečnost opatření, která stěžovatelka přijala k zamezení své účasti na daňovém podvodu. Stěžovatelka k uvedenému dodává, že odkázalli krajský soud ve své argumentaci ohledně stěžovatelčiny dobré víry na judikaturu týkající se legitimního očekávání, nejedná se o judikaturu přiléhavou. [9] Krajskému soudu stěžovatelka rovněž vytýká, že se v odst. 71. a 72. napadeném rozsudku velmi úsporně vypořádal s její žalobní námitkou o uplynutí lhůty pro stanovení daně. Závěr krajského soudu, že k prekluzi práva nedošlo, nadto nepovažuje za správný, protože krajský soud nepostavil na jisto běh lhůty pro stanovení daně a při výpočtu běhu této lhůty pominul odvolací řízení, které žalovaný znovu vedl po vrácení věci krajským soudem na základě prvního rozsudku. Mimoto úvaha krajského soudu, podle které platební výměry prodloužily lhůtu pro stanovení daně o jeden rok, odporuje v dané věci § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu, neboť podle zmíněného ustanovení se tato lhůta prodlužuje o jeden rok pouze tehdy, pokud je rozhodnutí o stanovení daně vydáno v posledním roce jejího běhu. To se však v nyní souzené věci nestalo, neboť daňová kontrola byla zahájena v únoru 2014 a