4 Afs 70/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 70/2024- 27 - text 4 Afs 70/2024-29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní žalobkyně: MPM  QUALITY v.o.s., se sídlem Příborská 1473, Místek, FrýdekMístek, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2023, č. j. 27470/23/ 500010612703694, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2024, č. j. 22 Af 36/202330, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4031255/19/3200-31473-806126, odvod za porušení rozpočtové kázně podle § 139 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), a § 147 téhož zákona ve spojení s § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve výši 2.626.150 Kč. [2] Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 13. 12. 2022, č. j. 41538/22/5000-10612-703694, změnil výši odvodu do státního rozpočtu na částku 2.626.740 Kč. [3] Správce daně poté vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 230994/23/3200/31473-806126 (dále jen „platební výměr na penále“), penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 2. 1. 2015 do 2. 1. 2023, a to ve výši 1.216.740 Kč podle § 44a odst. 10 rozpočtových pravidel. [4] Proti platebnímu výměru na penále podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a platební výměr na penále potvrdil. II. [5] Napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 22 Af 36/2023-30 (dále jen „napadený rozsudek“). [6] Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2011, č. j. 8 Afs 6/2011-86, uzavřel, že soudní přezkum platebního výměru na penále se omezuje na posouzení, zda penále mělo být vůbec předepsáno, zda bylo vyměřeno ve správné výši a za relevantní dobu. Podle krajského soudu však žalobkyně proti stanovení penále ničeho nenamítala, její námitky směřovaly pouze proti pravomoci správce daně provádět daňovou kontrolu ve věci porušení rozpočtové kázně, resp. k tomu, že správce daně nebyl v projednávané věci oprávněn určit, jak a zda žalobkyně porušila rozpočtovou kázeň. Tyto námitky tedy směřovaly proti samotnému uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, nikoliv proti stanovení penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. [7] Krajský soud dodal, že ve věci stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně, které předcházelo platebnímu výměru na penále, krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 22 Af 6/2023-50, kterým žalobu žalobkyně zamítl. V uvedeném rozsudku dospěl k mimo jiné k závěru, že kontrolu dodržení podmínek dotace a konstatování porušení (či neporušení) rozpočtové kázně provádí pouze orgány finanční správy, které vykonávají správu odvodů za porušení rozpočtové kázně podle § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu ve spojení s § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky (dále jen „zákon o finanční správě“), a podle § 44a odst. 11 rozpočtových pravidel. Tento závěr podle krajského soudu shodně dovodil již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2017, č. j. 2 Afs 334/2016-42, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/98, byť právě z něj žalobkyně dovozuje nesprávně opak. III. [8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěry krajského soudu. Tvrdí, že esenciální součástí uloženého penále je kompetence orgánu, který ho uloží. Kdyby tento orgán kompetentní nebyl, bylo by rozhodnutí jím vydané nezákonné, popřípadě i nicotné. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že součástí přezkumu platebního výměru na penále je i vypořádání otázky kompetence orgánu, který jej uloží. [10] Stěžovatelka setrvává na své žalobní argumentaci, podle níž si Ministerstvo pro místní rozvoj v Zásadách podprogramu pro poskytování dotací v roce 2014 (dále jen „zásady podprogramu“) vyhradilo provádění kontroly, a proto ji mělo provést samo. Jelikož došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace mezi ním a stěžovatelkou, s ohledem na zásadu pacta sunt servanda mohlo podle bodu 11.2 zásad podprogramu vykonat kontrolu pouze uvedené ministerstvo. Pokud ji provedl někdo, kdo ji vůbec provádět podle smlouvy neměl, porušil tím smluvní závazek a z uvedeného nemohla vyvstat povinnost stěžovatelky vrátit dotaci a také příslušné penále. Z nezákonné kontroly podle stěžovatelky nemůže povstat zákonné oprávnění uložit penále. IV. [11] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou a plně se ztotožňuje s posouzením věci, jak jej provedl krajský soud. Ohrazuje se proti námitkám stěžovatelky, které považuje za pouhé opakování toho, co již uplatnila v odvolání a žalobě. [12] Ve shodě s krajským soudem odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se přezkumu platebních výměrů na penále s tím, že v takových řízeních nelze namítat skutečnosti týkající se vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně. Penále jako časová sankce vzniká podle § 44a odst. 10 rozpočtových pravidel, tedy ze zákona, a platební výměr, kterým je penále předepisováno, má pouze deklaratorní povahu. Poukazuje též na charakter penále, které je příslušenstvím odvodu a sleduje jeho osud. [13] Byť považuje argumentaci stěžovatelky ohledně nedostatku kompetence daňových orgánů provést kontrolu porušení rozpočtové kázně za irelevantní, dodává, že z § 44a odst. 11 rozpočtových pravidel vyplývá úloha správce daně při ukládání odvodů za porušení rozpočtové kázně. Poukazuje i na to, že v rozhodnutí o poskytnutí dotace je zmíněna možnost kontroly Ministerstvem pro místní rozvoj, Ministerstvem financí, Nejvyšším kontrolním úřadem a správcem daně, s čímž stěžovatelka svým podpisem vyjádřila souhlas. Ke kontrole dodržení podmínek dotace a konstatování (ne)porušení rozpočtové kázně jsou příslušné pouze orgány finanční správy podle § 10 odst. 1 písm. g) zákona o finanční správě a kontrolou ze strany Ministerstva pro místní rozvoj se zde míní interní postup Ministerstva pro místní rozvoj, po kterém dojde k předání věci správci daně. [14] Ohledně tvrzeného porušení zásady pacta sunt servanda žalovaný uvádí, že tuto stěžovatelka neuplatnila v žalobě, a je proto nepřípustná. Současně je však i nedůvodná, neboť rozhodnutí o poskytnutí dotace je ze své povahy smlouvou veřejnoprávní, která zakládá veřejnoprávní vztah mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a stěžovatelkou, a tudíž ji žalovaný nemohl porušit. V. [15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [16] Kasační stížnost není důvodná. [17] Nejvyšší správní soud se přesto, že konkrétní stížnostní námitky podřaditelné pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost neobsahuje, zabýval nejprve tím, zda zde nejsou vady, které by bylo možno pod uvedený kasační důvod podřadit. K takovým vadám je totiž povinen přihlížet z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud je stěžovatelka nenamítá. [18] Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že požadavkům ustálené judikatury na přezkoumatelnost napadený rozsudek dostál. Rozsudek je řádně odůvodněn a je zcela srozumitelný. Krajský soud své závěry dostatečně vysvětlil a odůvodnil, proč považuje žalobní námitky za liché. Z rozsudku je rovněž patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval platnou právní úpravu, jakož i přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74 a řadu dalších). Napadený rozsudek tedy zjevně nevykazuje vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ani pro nesrozumitelnost. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou vadu řízení před krajským soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, uzavírá, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn. [19] Jak uvedeno v