4 As 128/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 128/2025- 39 - text 4 As 128/2025-43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: WOOD Transport Energo a.s., IČO: 290 25 362, se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, zast. Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem, se sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2024, č. j. MZP/2024/210/2835, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, č. j. 17 A 93/2024-47, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu České Budějovice (dále jen „ČIŽP“), ze dne 3. 5. 2024, č. j. ČIZP/42/2024/2198. Tím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 125a odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona minimálně dne 4. 1. 2024 vypouštěl odpadní vody ze zařízení k využívání odpadů – výroba rostlinné biomasy na pozemku p.č. 3108/50, v ulici Tovární, Volary, bez povolení do vod podzemních, a ohrozil tak jejich prostředí, když nechal volně odtékat tyto vody (srážkové vody smísené s popílkem a upraveným dřevním odpadem) z lagun, vytvořených mezi jednotlivými hromadami popela na pozemky p.č. 3105/51, 3108/50, 3108/53, 2841/1 v k.ú. Volary, na nichž se tvořila vodní plocha o rozměrech cca 50 x 3 m, odkud zasakovaly do okolního terénu, a tedy do vod podzemních. Za spáchání přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 120.000 Kč a povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem zamítl. Shledal, že z definice odpadních vod obsažené v § 38 odst. 1 vodního zákona vyplývá, že odpadními vodami mohou být i srážkové vody následně odtékající ze zařízení. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 49/2010-82, se podává, že pojem „zařízení“ zahrnuje i plochy k zajištění určité lidské činnosti (potřeby). V případě žalobce je z rozhodnutí obou stupňů jakož i z kontrolních zjištění patrno, že provozoval zařízení k úpravě a využívání odpadů, na kterém drtil a třídil dřevěný odpad a navážel popel ze spalování biomasy z Teplárny Loučovice. Tyto produkty smíchával a výsledkem byl produkt pro výrobu substrátů a hnojiv. Takovéto žalobcem provozované zařízení k využívání odpadu na plochách, kde došlo k přestupkovému jednání, lze důvodně považovat za zařízení ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a tím i s pojmem obsaženým v zákonné definici odpadních vod. Nelze proto pochybovat o tom, že předmětné vody odtékaly ze zařízení. Přestupek, za nějž byl žalobce postižen, je vystavěn na objektivní odpovědnosti. Není proto rozhodné, odkud pocházel kontaminát obsažený v předmětných vodách, které byly shledány vodami odpadními, ale to, že dotčené vody odtékaly ze zařízení žalobce. K argumentaci žalobce výkladovým stanoviskem č. 72 Ministerstva zemědělství ke srážkovým vodám, městský soud odkázal na napadené rozhodnutí, v němž se žalovaný touto argumentací podrobně zabýval. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že vody, jejichž vypouštění je stěžovateli kladeno za vinu, naplňují definici odpadních vod ve smyslu § 38 vodního zákona. [4] Městský soud nesprávně aplikoval na případ stěžovatele definici odpadních vod, dle níž „odpadní vody jsou i jiné vody z těchto zařízení odtékající, pokud mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod.“ Stěžovateli nebylo správními orgány vytýkáno vypouštění „jiných vod“, nýbrž volné odtékání srážkových vod smísených s popílkem a upraveným dřevním odpadem. Městský soud bez dalšího konstatoval, že odpadními vodami mohou být i srážkové vody následně odtékající ze zařízení, aniž by se vypořádal s argumentací, že srážkové vody nelze považovat za vody odpadní, neboť odpadní vody jsou vždy změněny cílenou lidskou činností. Z § 5 odst. 3 vodního zákona nadto plyne, že vodní zákon za srážkové vody považuje pouze povrchové vody vzniklé dopadem atmosférických srážek na stavby, což v daném případě nenastalo. Stejný závěr, že srážkové vody nelze považovat za vody odpadní, přijalo též Ministerstvo zemědělství ve výkladovém stanovisku č. 72 k vodnímu zákonu. [5] Městský soud se nevypořádal s námitkami, jimiž stěžovatel rozporoval závěr, že předmětné vody odtékaly ze „zařízení“ ve smyslu § 38 vodního zákona. Stěžovateli pouze neoprávněně vytknul, že mylně vykládá závěry rozsudku č. j. 5 As 49/2010-82, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval definicí pojmu „zařízení“ dle § 38 vodního zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že prostor ve volné přírodě sloužící k občasnému pojezdu manipulační techniky, resp. prostor, který je již rekultivován a teče po něm při dešti srážková voda, není prostorem, který by bylo možné podřadit pod pojem „zařízení“ dle § 38 vodního zákona, tak jak jej vykládá rozsudek č. j. 5 As 49/2010-82. Městský soud proto pochybil, když bez dalšího konstatoval, že stěžovatel provozuje „zařízení“ ve smyslu uvedeného rozsudku. [6] Městský soud se nezabýval ani námitkami, že vody vypouštěné stěžovatelem nemohly ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Stěžovatel v průběhu předchozího řízení doložil, že zdrojem znečištění vody v „laguně“ není „popílek“. Bylo tedy prokázáno, že srážkové vody dopadající na stěžovatelem provozované zařízení k likvidaci odpadu ve smyslu zákona o odpadech nemohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Pokud žalovaný tvrdí, že stěžovatelem předložený důkaz v podobě protokolu o zkoušce vyhotovený zkušební laboratoří není relevantní, neboť ČIŽP neanalyzovala vyluhovatelnost odpadu, ale přímo odpadní vodu, je k tomu nutné uvést, že právě provedení výluhového testu „popílku“ prokazuje, že zdrojem znečištění vody je jiný původce než popílek. Znečistění pak nelze dovozovat ani z pouhé kalnosti vody, jak činí žalovaný. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky stěžovatele směřují k výkladu pojmů „odpadní vody“, „srážkové vody“ a „zařízení“. Všechny tyto pojmy však byly stěžovateli řádně vysvětleny, a to jak v napadeném rozhodnutí, tak v rozsudku městského soudu. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že svým rozborem vyvrátil možnost ohrožení jakosti vod. Stěžovatelem předložený rozbor byl proveden se značným časovým odstupem, bez přítomnosti inspekce a poté, co na místě proběhly rozsáhlé terénní úpravy. Klíčovým důkazem je naopak protokol o rozboru vzorku vody přímo odtékající ze zařízení, který odebrala ČIŽP dne 4. 1. 2024 a který prokázal kontaminaci toxickými látkami, a tedy i zjevné ohrožení podzemních vod. Jak již navíc zdůraznil městský soud, pro posouzení věci nebyl rozhodující přesný původ kontaminace. Kalnost vody pak nebyla důkazem o vypouštění odpadních vod, jak se snaží navodit stěžovatel. III. Posouzení kasační stížnosti [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí městského soudu. [11] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/201319). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení,