4 As 22/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 22/2025- 103 - text 4 As 22/2025-109 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Körnerova 219/2, Brno, zast. JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Vodičkova 704/36, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ředitelství silnic a dálnic s.p., se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, II) „VODA Z TETČIC z.s.“, se sídlem Hybešova 178, Tetčice, III) Krajina Dluhonice, z.s., se sídlem U Zbrojnice 46/3, Přerov, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2023, č. j. KUOK 29894/2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2024, č. j. 38 A 4/2023221, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 3. 2023, č. j. KUOK 29894/2023, částečně změnil rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 24. 11. 2021, č. j. SMOL/251204/2021/OZP/VH/Sko, jímž byla povolena stavba „Dálnice D1, stavba 0136 Říkovice - Přerov“ v rozsahu 22 stavebních objektů v podobě vodních děl (přeložky potoků, řek a vodovodů, úprava koryta Bečvy, výtlačný řad, vodovodní připojení, vyhloubení retenčního příkopu a úpravy meliorací na několika úsecích). [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 38 A 4/2023177, zamítl jako nedůvodnou. [3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2024, č. j. 4 As 107/2024-72, shledal důvodnou, rozsudek krajského soudu proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť považoval rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný. [4] Kasační soud nepřisvědčil závěrům krajského soudu ve vztahu k požadavkům žalobce na způsob měření hluku. Žalobce rozporoval mimo jiné argumentaci Ministerstva zdravotnictví ohledně dodržování postupů podle Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 11/2017 (dále jen „Věstník MZd“), neboť ten pouze popisuje zkušební provoz. Argumentoval tím, že požadoval, aby k měření došlo po stabilizaci automobilového provozu a aby se zkušební provoz zbytečně neprotahoval na úkor ochrany veřejných zájmů, zejména veřejného zdraví před nadlimitními škodlivinami z automobilového provozu, včetně nadměrného hluku. Tato tvrzení krajský soud zcela pominul. Stejně tak krajský soud ignoroval odkazy stěžovatele na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 304/2019-79 a č. j. 5 As 333/2019-92. Krajský soud shledal tvrzení žalobce mimoběžnými, avšak v odůvodnění napadeného rozsudku nerozvedl úvahy, které jej k tomuto závěru vedly. [5] Krajský soud měl rovněž k žalobní námitce posoudit, zda správní orgány přezkoumatelně vysvětlily, proč nepřijaly stěžovatelovy požadavky na zmírnění dopadů stavebních objektů na krajinný ráz. Žalovaný totiž pouze odkázal na to, že náhradní výsadba byla uložena jako kompenzace za vzniklou ekologickou újmu v termínu do dvou let od zprovoznění stavby rozhodnutím Magistrátu města Olomouc ze dne 19. 12. 2022, č. j. SMOL/320789/2022/OZP/PKZ/Kol. Příslušný orgán ochrany přírody a krajiny je přitom povinen hájit krajinný ráz. Žalovaný v koordinovaném závazném stanovisku ze dne 11. 1. 2022, č. j. KUOK 126579/2021, přezkoumával mimo jiné souhlas se zásahem do krajinného rázu. Žalobcovy návrhy na zmírnění vlivu záměru na krajinný ráz zamítl, neboť požadavek na vysetí motýlí směsi ke zvýšení biodiverzity překračuje problematiku krajinného rázu. K charakteru vlastní výsadby odkázal na řízení o povolení kácení dřevin a ukládání náhradní výsadby podle § 8 a § 9 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Žalobce přitom v odvolání proti stavebnímu povolení požadoval (i) vysázení dřevin v nepravidelných shlucích včetně vysázení tzv. motýlí směsi mezi dřevinami pro zvýšení biodiverzity a (ii) realizaci tohoto opatření do zprovoznění dálnice se zvýšenou péčí o tyto dřeviny po dobu následujících 5 let. Krajský soud vyšel z toho, že se žalobce aktivně účastnil řízení o povolení kácení dřevin stanovení nezbytné náhradní výsadby a byl také osobou zúčastněnou na řízení při soudním přezkumu tohoto rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Ostravě- pobočka v Olomouci ze dne 15. 11. 2023, č. j. 65 A 57/202380). Tím krajský soud rezignoval na posouzení, zda byla ve stavebním řízení skutečně dostatečně posouzena otázka krajinného rázu a zda byla přijata dostatečná opatření pro zmírnění dopadu vlivu záměru (nejen kácení dřevin související se záměrem) na něj. Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil se závěrem, že žalobce nebyl dotčen na svých právech ve vztahu ke způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s námitkou, že náhradní výsadba nedostatečně zmírňuje vliv záměru na krajinný ráz. Konstatoval, že dotčený orgán v souhlasu podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vycházel z řízení o povolení kácení dřevin, jehož předmětem jsou mimo jiné SO 801 Vegetační úpravy a SO 804 Náhradní výsadba. Podmínky obsažené v souhlasném závazném stanovisku přitom žalovaný formuloval mimo jiné na základě uvedených podkladů. Krajský soud se tedy měl zabývat tím, zda správní orgány dostatečně zohlednily požadavky na zmírnění vlivu dálnice na krajinný ráz, resp. zda dostatečně odůvodnily odmítnutí stěžovatelových požadavků. Kasační soud proto krajskému soudu uložil, aby se této otázce v dalším řízení věnoval. [6] Ve zbytku Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu potvrdil. [7] Po opětovném posouzení věci krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 38 A 4/2023221. [8] Krajský soud v prvé řadě stručně zopakoval závěry prvního rozsudku ve věci, jejichž správnost Nejvyšší správní soud potvrdil. [9] Žalobce namítal, že podmínky náhradní výsadby dřevin, které požadoval zařadit do koordinovaného závazného stanoviska, mají směřovat ke zmírnění vlivu dálnice na krajinný ráz. Krajský soud citoval žalobní argumentaci spočívající v tom, že projekt SO 801 Vegetační úpravy nijak nesouvisí s řízením o kácení mimolesních dřevin a s ukládáním náhradní výsadby, neboť se týká výsadby dřevin na tělese dálnice z jiných důvodů. Připomenul závěr Nejvyššího správního soudu, že námitky žalobce nejsou mimoběžné s předmětem stavebního řízení, neboť dotčený orgán v rámci KZS při posuzování dopadů stavby na krajinný ráz vycházel mimo jiné z technických zpráv k objektům SO 801 a SO 804. Za této situace byl žalovaný povinen zabývat se požadavky žalobce, avšak této povinnosti nedostál. Tato vada však nemá podle krajského soudu za následek nezákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť z argumentace žalobce a formulace podmínek je zřejmé, že tyto se týkají tělesa dálnice D1, a nikoli stavebních objektů, které byly předmětem rozhodnutí v nyní projednávané věci. Krajský soud dospěl k závěru, že na základě tvrzené provázanosti tělesa dálnice a předmětných stavebních objektů nelze dovodit, že by se požadavky žalobce týkaly vodoprávních děl. Jádro žalobní argumentace totiž směřuje vůči zásahu do tělesa dálnice. Mezi stranami pak není sporu o tom, že projekt vegetačních úpravy SO 801 se týká výsadby dřevin v souvislosti s tělesem dálnice. Žalobce nenamítl ani neprokázal souvislost nyní povolovaných stavebních objektů s objekty SO 801 a SO 804. [10] Ve vztahu k požadavkům žalobce na uložení požadavků na důslednější ochranu veřejného zdraví při měření hluku do stanoviska Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje (dále jen „KHS“) krajský soud zopakoval závěry Nejvyššího správního soudu, který shledal, že se krajský soud dostatečně nezabýval zejména požadavkem (ii), který zní následovně: „[z] hlediska relevantnosti hlukových údajů je první měření intenzit hluku nutno provést nejdříve 6 měsíců a nejpozději do dvou let po zprovoznění stavby ve zkušebním období, neboť dojde ke stabilizaci dopravních intenzit průjezdnosti. V případě prodlužování zkušebního provozu o další roky budou měření hluku prováděny minimálně dvakrát ročně.“ Krajský soud proto ve vztahu k požadavku (i) ohledně pravidelného měření intenzit hluku uvedl, že se k němu částečně vyjádřil v předcházejícím rozsudku. Dodal, že závěry Ministerstva zdravotnictví, které žalovaný převzal, považuje za dostatečné odůvodnění závěru, proč žalovaný předmětný požadavek nepřevzal do výroku rozhodnutí. Ten byl totiž řádně zvážen a následně odmítnut na základě toho, že měření hluku je třeba provádět operativně podle potřeb staveb, nikoli periodicky bez ohledu na aktuální stav hluku. Správní orgány stanovily podmínky pro měření intenzit hluku tak, aby mohly případné překročení limitu zaznamenat a učinit opatření. K požadavku (ii) krajský s