4 As 91/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 91/2024- 56 - text  4 As 91/2024-61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Terezy Kučerové v právní věci žalobce: O. V., zast. JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, se sídlem Revoluční 767/25, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2023, č. j. 024469/2023/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 43 A 35/202359, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalobce je vlastníkem stavby rekreační chaty ev. č. XC („chata“), nacházející se v katastrálním území L. Tu nabyl od svých rodičů, kteří ji v roce 2003 ve stávající podobě koupili od tehdejšího vlastníka. Součástí této chaty byla v době koupě i přístavba, tvořená kůlnou o rozměrech 1,4 x 3,1 m a prostorem pro WC o rozměrech 0,8 x 1,0 m, a dále stavba betonového přístupového schodiště, obojí na pozemcích parc. č. XA a XB v katastrálním území L. („stavba“ či „přístavba“). Tyto pozemky jsou vlastněny osobou zúčastněnou na řízení, která podala podnět k odstranění stavby. [2] Stavební úřad Městského úřadu Mnichovice („stavební úřad“) výrokem I. rozhodnutí ze dne 10. 11. 2022, č. j. MUMN/6972/2022/pats, žalobci podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nařídil stavbu odstranit. Výrokem II. uvedeného rozhodnutí stavební úřad uložil žalobci předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby podložený závazným stanoviskem orgánu státní správy lesů, výrokem III. mu dále uložil nahradit náklady řízení a ve výroku IV. stanovil podmínky pro odstranění stavby. [3] Žalovaný shora označeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“) změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že do výroku I. doplnil podrobný popis všech částí stavby, o jejíž odstranění jde, výrok II. doplnil o zmocňovací ustanovení a upravil podmínky pro odstranění stavby a výrokem III. uložil žalobci nahradit náklady řízení. Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. [4] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze („krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem („napadený rozsudek“) zamítl. [5] Krajský soud v prvé řadě konstatoval obtížnost posuzování legálnosti staveb staršího data, u nichž nebyly dochovány doklady. Důkazní břemeno leží na stavebním úřadu, ten je povinen v těchto případech, zejména na základě nejrůznějších indicií, prokázat, že podmínky pro odstranění stavby jsou splněny. Nyní posuzovaná drobná stavba, vzniklá zřejmě na přelomu osmdesátých a devadesátých let, vyžadovala dle tehdejší právní úpravy ohlášení. Sdělením stavebního úřadu na toto ohlášení reagujícím však žalobce ani jeho právní předchůdce nedisponuje a taktéž nebylo zjištěno ani v archivu stavebního úřadu. Jakkoli byla stavba chaty v roce 1995 pasportizována, nejednalo se ze strany stavebního úřadu o korektní proces, neboť nebyla zkoumána konkrétní podoba chaty, ani to, zda její části byly v minulosti povoleny. Žádná z dochovaných písemností, včetně geometrického plánu z roku 1996, existenci kůlny, záchodu ani schodiště nedokládá. Jediným důkazem svědčícím verzi žalobce je vyjádření Š. B. (předchozího vlastníka chaty), podle něhož stavby byly stavebnímu úřadu ohlášeny. To však dle krajského soudu není s ohledem na jeho tehdejší mladistvý věk i zájem na výsledku tohoto řízení přesvědčivé. Nadto proti němu stojí tvrzení osoby zúčastněné na řízení, která od počátku řízení tvrdí, že stavba povolena nebyla, pokud by tomu tak bylo, musela by o tom z titulu vlastníka pozemku vědět. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že ve správním řízení nebylo povolení staveb prokázáno. Skutkový stav, jakož i právní stránka věci byly žalovaným posouzeny správně. [6] S žalobcem se krajský soud neztotožnil ani v tom, že nebyla šetřena jeho práva nabytá v dobré víře, že všechny součásti stavby chaty, kterou jeho rodiče nabyli v roce 2004 od předchozích vlastníků (rodiny B.), vznikly v souladu s právními předpisy. Zásada ochrany práv nabytých v dobré víře souvisí především s principem presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, zejména správních rozhodnutí (k tomu krajský soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011112). Pokud tedy dobrá víra v nynějším případě není založena na konkrétním aktu veřejné moci a žalobce se ani nikdy nepokusil zjistit, zda všechny části chaty disponují veřejnoprávním povolením, zásada ochrany práv nabytých v dobré víře se na něj nevztahuje. Podstatná pak v této souvislosti není ani skutečnost, že stavební úřad téměř třicet let proti nepovolené stavbě nezakročil. Právo odstranit nepovolenou stavbu se nepromlčuje ani neprekluduje a taková stavba nemůže být plynutím času legalizována, jak plyne z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 250/1997. Žalobci pak nemohlo v důsledku nezákonné pasivity stavebního úřadu, rezignujícího na svou povinnost vykonávat stavební dozor, vzniknout ani legitimní očekávání, že nepovolená stavba odstraněna nebude. [7] Odstranění stavby shledal krajský soud přiměřeným, přestože jde o hraniční případ, kdy neexistují žádné indicie svědčící o tom, že stavba povolena byla, ani o tom, že povolena nebyla. Vážil přitom práva žalobce z pozice vlastníka odstraňované stavby i práva osoby zúčastněné na řízení, coby vlastníka pozemků, na nichž se stavba nachází (potažmo veřejný zájem na stavební kázni). Krajský soud dospěl k závěru, že v nynější věci je třeba upřednostnit ochranu práv vlastníka pozemků, na nichž nepovolená stavba stojí. [8] Krajský soud přisvědčil žalobci stran jeho námitek týkajících se nedostatečného odůvodnění podmínek stanovených pro odstranění stavby. Pochybení stavebního úřadu bylo částečně napraveno žalovaným, i ten ovšem některé podmínky ponechal bez odůvodnění. Popsaná vada však dle krajského soudu nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť důvody pro stanovení těchto podmínek plynou z nich samotných. Je proto nepochybné, že jejich eventuální zdůvodnění by bylo nanejvýš stručné, a to tím spíše za situace, kdy žalobce tuto vadu nenamítal v rámci odvolání. K žádnému reálnému zásahu do žalobcových práv nedošlo. [9] Napadené rozhodnutí není dle krajského soudu ani překvapivé, pokud doplnilo prvostupňový výrok o zmocňovací ustanovení, na jehož základě je stavební úřad oprávněn stanovit vlastníkovi odstraňované stavby povinnost předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby. Tato povinnost byla žalobci uložena již stavebním úřadem, a žalovaný mu tak žádnou novou povinnost nestanovil, pouze připojil odkaz na zmocňovací ustanovení. Jedná se o vadu, která mohla být napravena v odvolacím řízení, tím současně byla zachována zásada hospodárnosti řízení (krajský soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/201834). Pokud žalobce měl výhrady vůči povinnosti předložit návrh technologického postupu, jež nemohl vyjádřit v odvolání, měl tyto uplatnit v žalobě, to však neučinil. [10] Důvodnou krajský soud neshledal ani namítanou vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, které dle žalobce odpovídajícím způsobem neupravuje odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, když z jeho výrokové části toliko vypouští nezákonný požadavek na vyžádání stanoviska orgánu státní správy lesů před bouráním stavby. Odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů tvoří jeden celek, přičemž některé pasáže prvostupňového rozhodnutí byly v daném případě napadeným rozhodnutím překonány. Z jeho odůvodnění je patrné, které úvahy stavebního úřadu byly korigovány. Stavebním úřadem nezákonně stanovená povinnost opatřit stanovisko orgánu státní správy lesů nebyla odůvodněna vůbec, proto ze strany žalovaného k žádnému nahrazování úvah nedošlo. Napadené rozhodnutí netrpí ani vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Žalobce nespecifikoval, které konkrétní odvolací námitky nebyly vypořádány, proto krajský soud toliko obecně konstatoval, že podstata těchto námitek byla vypořádána a jejich obsah vyčerpán byl. II. [11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [12] Stěžovatel v prvé řadě namítá nesprávné právní posouzení věci ze strany krajského soudu. Poukazuje na to, že stavební úřad měl v nynější věci dvě možnosti, a to stavbu buďto vyhodnotit jako neohlášenou a zahájit řízení o jejím odstranění, anebo ji určit jako legálně zbudovanou, avšak bez náležité dokumentace. St