4 Azs 142/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 142/2025- 28 - text 4 Azs 142/2025-30 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. B., zast. JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2024, č. j. OAM-541/ZA-ZA12-ZA21/2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, č. j. 4 Az 37/2024-19, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 10. 2024, č. j. OAM-541/ZA-ZA12-ZA21/2024, neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, §14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 10. 6. 2025, č. j. 4 Az 37/2024-19, zamítl. [3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném k výzvě soudu namítá, že městský soud založil část napadeného rozsudku na nevěrohodnosti příběhu stěžovatele, jejíž hodnocení však musí být komplexní a musí zohledňovat kontext azylového řízení. Rozpor mezi počáteční a pozdější výpovědí stěžovatele by neměl automaticky vést k závěru o nevěrohodnosti, zvláště co se týče právních otázek, jako je kriminalizace dluhu v zemi původu. Rozpor může pramenit z psychicky náročné situace žadatele o azyl, jazykové bariéry a dalších faktorů. Městský soud měl proto zkoumat, zda se nejednalo o upřesnění nebo hlubší pochopení hrozeb, nikoli o účelovou změnu výpovědi. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje potřebu individuálního přístupu k hodnocení věrohodnosti a nepřípustnost odmítání odpovědi pro dílčí rozpory, které mohou mít objektivní příčinu. [4] Městský soud podle názoru stěžovatele odmítl námitky ohledně funkčnosti uzbecké policie a orgánů vnitřní kontroly, aniž by se jimi řádně zabýval. Tento postup odůvodnil tím, že stěžovatel s nimi v minulosti neměl potíže a své obavy nevyjádřil v pohovoru s žalovaným. Za zásadní otázku považuje stěžovatel potenciální hrozbu ze strany státu, která spočívá přímo v uzbeckém právním řádu kriminalizujícím neuhrazené dluhy. Přestože se jedná o soukromoprávní vztah, je pravděpodobné zapojení státních orgánů. Městský soud měl proto posoudit, zda je stát schopen a ochoten poskytnout efektivní ochranu před touto formou „pronásledování“ (samotného trestního stíhání). Argumentace městského soudu se nevypořádává s podstatou žalobní námitky a jeho přístup je formalistický a selektivní. Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany je již samotná hrozba pronásledování, která se nemusí nutně opírat o předchozí negativní zkušenost se státním aparátem. Klíčové tedy je, zda právní řád a praxe v Uzbekistánu vytváří pro dlužníky reálné riziko trestněprávní perzekuce s asistencí státního aparátu. Generalizované tvrzení o zlepšení poměrů v zemi původu ze strany městského soudu přitom není dostatečné pro odmítnutí obav stěžovatele, které pramení z rizik vyplývajících z právního systému země původu. Stěžovatel se domnívá, že zpráva OAMP nereflektovala jeho specifické obavy, tedy aspekty kriminalizace dluhů v Uzbekistánu a související praxi správních orgánů. V takovém případě se měl městský soud dotázat na relevantní doplňující informace. Dále podkladem pro vydání rozhodnutí nemohou být vlastní úvahy správního orgánu, které jsou toliko interpretací nashromážděných důkazů, a samy tak nemohou být důkazy. [5] Stěžovatel městskému soudu rovněž vytýká, že řádně nepřezkoumal, zda byl dán prostor pro odmítnutí žádosti jako nepřípustné, a proto nebylo nutné posuzovat důvody pro udělení humanitárního azylu. Úvahy městského soudu se zakládají na přesvědčení o absenci relevantních obav z pronásledování. Závěr, že žalovaný nemusel posuzovat existenci důvodů pro udělení humanitárního azylu, je přímým důsledkem chybného závěru, že žádost stěžovatele byla zjevně nedůvodná. [6] Stěžovatel se domnívá, že kasační stížnost je přijatelná, neboť přesahuje jeho vlastní zájmy, a to s ohledem skutečnost, že v obdobné situaci se může ocitnout značné množství jeho krajanů. Nejvyšší správní soud by tak měl kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel navrhuje, aby kasační soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že argumentaci stěžovatele nepovažuje za důvodnou. Je přesvědčen, že dostatečně zjistil skutkový stav věci, reagoval na důvody žádosti stěžovatele a shromáždil ve vztahu k nim dostatek informací. Odkazuje proto na obsah spisu, odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Stejně tak považuje za správný i napadený rozsudek. Městský soud vypořádal obsah žalobních námitek v potřebném rozsahu, přičemž dostatečně a srozumitelně ozřejmil důvody svého rozhodnutí. Stěžovatel v kasační stížnosti (stejně jako dříve) nedokládá materiály, jimiž by vyvrátil jeho zjištění ohledně možnosti oddlužení či vyhlášení osobního bankrotu v zemi původu, stejně jako možnost získání podpory v nezaměstnanosti či podpory poskytované nízkopříjmovým rodinám. Městský soud nepominul ani obavy stěžovatele v souvislosti s posouzením možnosti udělení humanitárního azylu. Odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto směru konkretizováno, je přesvědčivé a srozumitelné. Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele ohledně odmítnutí jeho žádosti pro nepřípustnost či její zjevné nedůvodnosti. Obsah kasační stížnosti postrádá vazbu na postup a ustanovení, které by měla být v jeho případě aplikovány ze strany žalovaného. Ten věc posoudil meritorně, proto je argumentace stěžovatele lichá. Městský soud nepochybil, jestliže se v souladu s ustálenou judikaturou ztotožnil se závěry žalovaného. Žalovaný uzavřel, že kasační stížnost nepřekračuje vlastní zájmy stěžovatele, který nepřednesl argumentaci, jež by mohla vyústit v závěr o přijatelnosti kasační stížnosti. [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla stejně jako její doplnění podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [9] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s. a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.). Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“ se již Nejvyšší správní soud zabýval při výkladu ustanovení § 104a s. ř. s., ve znění účinném do 31. 3. 2021 (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. byl s účinností od 1. 4. 2021 rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Tato změna nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202127). [10] Při rozhodování o nepřijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, bod 52), jež pramení ze závěrů usnesení ve věci sp. zn. 1 Azs 13/2006. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. [11] Stěžovatel namítá, že se městský soud