5 Afs 135/2024 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 135/2024- 29 - text  5 Afs 135/2024 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: A. A., zast. Mgr. Jiřím Trávníčkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2024, č. j. 55 A 34/202239, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Rozhodnutím Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 12. 5. 2022, č. j. 102417/202264000012, byla žalobkyně uznána vinnou tím, že z nevědomé nedbalosti nakládala s neznačeným lihem v rozporu s § 15 odst. 1 zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, v relevantním znění (dále jen „zákon o povinném značení lihu“), neboť minimálně dne 8. 9. 2020 nakládala s 50 kusy spotřebitelských balení lihovin, která nebyla značena kontrolní páskou ve smyslu § 15 odst. 2 téhož zákona. Tím se žalobkyně měla dopustit přestupku podle § 59 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, za což jí celní úřad podle § 59 odst. 3 písm. a) zákona o povinném značení lihu ve spojení s § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v relevantním znění (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložil pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. [2] Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 7. 2022, č. j. 302702/2022900000316, zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil. Žalovaný rekapituloval, že žalobkyně nakoupila 50 ks lahví Jack Daniel‘s Tennessee Whiskey o celkovém objemu 35 l od zahraničního dodavatele, K & K EXPORT – IMPORT, s.r.o., se sídlem Čsl. armády 5752/1, Martin, Slovenská republika. Jelikož dodavatel neuhradil spotřební daň z lihu podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v relevantním znění (dále jen „zákon o spotřebních daních“), žalobkyně po upozornění celního úřadu dne 5. 10. 2021 podala daňové přiznání a daň ve výši 4 515 Kč uhradila. Žalovaný nerozporoval tvrzení žalobkyně, že zboží bylo zakoupeno za účelem osobní spotřeby na rodinné oslavě, ovšem konstatoval, že šlo o množství přesahující limit, který § 9 odst. 4 (nyní odst. 6) zákona o povinném značení lihu připouští pro osobní potřebu fyzické osoby (10 l), neuplatní se tedy na něj výjimka z povinnosti značit líh při dovozu pro osobní potřebu fyzické osoby dle § 11 písm. e) zákona o povinném značení lihu, a proto se podle žalovaného na žalobkyni vztahovaly povinnosti podle § 15 zákona o povinném značení lihu. Jelikož slovenský dodavatel toho času nedisponoval zástupcem pro zasílání vybraných výrobků, sídlem či provozovnou v České republice, nemohly být žalobkyní zakoupené lihoviny označeny platnou kontrolní páskou. Podle § 6 zákona o povinném značení lihu se nakládáním s lihem rozumí mimo jiné i převzetí a držení vybraných výrobků, žalobkyně tudíž nakládala s neznačeným lihem. [3] Žalovaný uznal, že žalobkyně vystupovala jako spotřebitelka, to ji však nezbavilo odpovědnosti za dodržení zákazu nakládat s neznačeným lihem. V obchodních podmínkách byla osoba prodávajícího jednoznačně identifikována. Žalovaný podpůrně odkázal na § 33f odst. 2 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném do 12. 2. 2023, podle něhož přešla povinnost daň přiznat a zaplatit na žalobkyni, a výkladové stanovisko uvedené na webových stránkách celní správy. Žalovaný nezpochybnil, že dodavatel se snažil navodit dojem českého eshopu, ani to však podle něj žalobkyni nezbavilo povinnosti při nákupu lihovin (v množství výrazně překračujícím limit pro osobní potřebu) počínat si s náležitou obezřetností. [4] K argumentaci žalobkyně, že šlo o omyl právní ve smyslu § 17 zákona o odpovědnosti za přestupky, žalovaný upozornil na historické důvody přijetí zákona o povinném značení lihu (tzv. „metanolová aféra“), o nichž dle jeho názoru žalobkyně musela mít alespoň povšechné povědomí. Žalovaný rovněž zdůraznil, že zákon o povinném značení lihu byl v době jeho rozhodování účinný již bezmála 9 let a měl nezpochybnitelné místo v právním řádu České republiky. Právního omylu se podle něj lze dopustit v případě blanketních a odkazovacích skutkových podstat, v případě zákona o povinném značení lihu však jde o úpravu zřejmou přímo z tohoto zákona. [5] Žalovaný neshledal ani důvody pro upuštění od uložení správního trestu. Podle něj totiž nelze odhlédnout od významu chráněného zájmu na kontrole oběhu lihovin, který žalobkyně porušila. Při posuzování výše pokuty však přihlédl ke způsobu zavinění (nevědomé nedbalosti) a polehčujícím okolnostem (první porušení celních předpisů, dobrovolné podání daňového přiznání a úhrada daně) a správní praxi. Proti snížení uložené pokuty podle něj hovořilo množství neznačeného lihu, s nímž žalobkyně nakládala. K přehodnocení jeho závěrů nevedly ani důkazní prostředky přiložené žalobkyní k odvolání. [6] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Upozornila, že z jejího pohledu spotřebitelky se jednalo o standardní nákup přes internet z českého eshopu (provozovaného na české doméně a v českém jazyce) pro osobní potřebu. Neměla nejmenší tušení o tom, že dodavatel neměl v České republice zástupce pro zasílání vybraných výrobků, sídlo ani provozovnu a že zakoupené lihoviny proto nemohly být označeny platnou kontrolní páskou podle zákona o povinném značení lihu – to se dozvěděla až po několika měsících od celního úřadu. Žalobkyně byla přesvědčena, že jednala v právním omylu ve smyslu § 17 zákona o odpovědnosti za přestupky. Nebylo přitom relevantní, zda jí vznikla povinnost uhradit daň. Nesouhlasila se žalovaným, že měla a mohla zjistit okolnosti, které vedly ke spáchání přestupku. I kdyby totiž z obchodních podmínek (které spotřebitel obvykle detailně nestuduje) zjistila, že provozovatelem je slovenská společnost, nic by to nevypovídalo o tom, zda dodavatel disponuje zástupcem pro zaslání vybraných výrobků či provozovnou a zda zboží řádně označí. Žádný právní předpis žalobkyni neukládal tyto informace zjišťovat, ani kdyby věděla, že objednané zboží je dodáváno ze zahraničí. [7] Podle žalobkyně navíc nebylo zjištěno, zda lihoviny řádně označeny byly, či nikoli (žalovaný uznal, že nebyl zjištěn konkrétní způsob neoznačení lihovin). Žalovaný rovněž nezohlednil účel nákupu lihovin z hlediska zákonné výjimky pro osobní spotřebu. Žalobkyně namítala, že zákon o povinném značení lihu nestanovil limit 10 l, který na ni celní orgány vztahovaly. Množství lihu, s nímž je nakládáno, přitom není explicitní součástí skutkové podstaty přestupku, který měla spáchat. Napadené rozhodnutí bylo podle žalobkyně nepřezkoumatelné, neboť žalovaný neodůvodnil, proč nebylo možné aplikovat zákonnou výjimku pro osobní spotřebu, z čeho dovozuje existenci limitu pro osobní spotřebu a jak dospěl k závěru, že žalobkyně o takovém limitu věděla (žalovaný totiž konstatoval, že žalobkyně „zcela vědomě realizovala nákup lihovin v množství evidentně přesahujícím přípustné množství pro osobní spotřebu“). [8] Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas s kvalifikací svého jednání jako nakládání s lihem ve smyslu § 6 zákona o povinném značení lihu. Smyslem zákona podle ní bylo sankcionovat jednání směřující navenek, tedy při dodávání lihu veřejnosti ze strany subjektů, které jej vyrábějí a distribuují. Postih naopak nemá směřovat na běžného spotřebitele, který si v dobré víře nakoupí lihoviny pro svou osobní spotřebu v běžném eshopu. Žalobkyně zdůraznila, že nebyla komplicem eshopu, ale jeho obětí. Postup celních orgánů proto považovala za nepřiměřeně tvrdý. Podle jejího názoru v projednávané věci nebyl naplněn ani materiální znak přestupku, kterým je jeho společenská škodlivost. [9] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl. Po rekapitulaci nesporných okolností (skutečné dodání lihovin, totožnost dodavatele, účel objednávky) upozornil, že limit pro osobní potřebu ve výši 10 l byl obsažen v § 9 odst. 4 (nyní odst. 6) zákona o povinném značení lihu. Nepřisvědčil tedy námitce, že zákon takovou hranici neobsahuje ani související námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o odvolání. Ztotožnil se naopak s názorem žalovaného, že nebylo potřeba přesně zjistit, jakým konkrétním způsobem z výčtu obsaženého v § 15 odst. 2 písm. a) zákona o povinném značení lihu k neoznačení lihovin došlo. Pokud slovenský dodavatel nedisponoval v České republice registrací ani zástupcem pro zasílání vybraných výrobků, sídlem společnosti či provozovnou, žalobkyní zakoupené lihoviny nemohly být značeny platnou kontrolní páskou. Žalobkyně nenabídla jinou skutkovou verzi, úvaha žalovaného byla proto podle krajského soudu dostatečná. [10] Zákaz nakládat s neznačeným l