5 As 107/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 107/2025- 35 - text  5 As 107/2025 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: AZ Demolice s.r.o., se sídlem Frýdlantská 111, Chrastava, zast. Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem Na poříčí 1047/26, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 5. 2025, č. j. 59 A 53/2024108, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2024, č. j. KULK 68106/2024. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný částečně změnil výrok II. rozhodnutí Magistrátu města Liberec ze dne 29. 4. 2024, č. j. CJ MML 115755/23, a to tak, že opravil nesprávné označení zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání těchto tří přestupků: a) podle § 118 odst. 1 písm. c) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), kterého se stěžovatelka dopustila tím, že v rozporu s § 15 odst. 2 písm. c) tohoto zákona neměla stanoveným způsobem a v odpovídajícím množství písemnou smlouvou zajištěno předání stavebních a demoličních odpadů vyprodukovaných v rámci stavby prováděné od 2. 8. 2021 do 27. 9. 2021 nazvané „Demolice objektu na st. parcele č. 862 v k. ú. Rochlice u Liberce“ (dále jen „stavba“), které sama nezpracovala; b) podle § 121 odst. 4 písm. a) zákona o odpadech, kterého se stěžovatelka dopustila tím, že v rozporu s § 94 odst. 1 zákona o odpadech neprokázala, že řádně vedla průběžnou evidenci všech odpadů, které v rámci výše označené stavby vyprodukovala; c) podle § 118 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech kterého se stěžovatelka dopustila tím, že v rozporu s § 15 odst. 2 písm. b) tohoto zákona, neprokázala, že předala magistrátem identifikované komunální odpady a stavební a demoliční odpady vyprodukované v rámci označené stavby v odpovídajícím množství a stanoveným způsobem. [3] Stěžovatelce byla v souladu s § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky uložena pokuta za přestupek nejpřísněji trestný [§ 121 odst. 4 písm. a) zákona o odpadech] ve výši 1 300 000 Kč a zároveň povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč. [4] Na základě telefonického podnětu byla u stěžovatelky dne 17. 2. 2022 zahájena kontrola podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto podnětu měl být odpad ze stavby převezen na pozemky přiléhající k autobazaru v obci Jablonec nad Nisou  Lukášov. S ohledem na výsledky kontroly zahájil správní orgán I. stupně oznámením ze dne 29. 6. 2022, č. j. CJ MML 146386/22, správní řízení ve věci výše uvedených přestupků. V rámci správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka neprokázala řádné vedení evidence nakládání s odpady, existenci písemné smlouvy o předání odpadu ze stavby do zařízení určeného pro nakládání s odpady, ani předání odpadu oprávněné osobě, za což byla stěžovatelce uložena zmíněná pouta. Výši pokuty odůvodnil správní orgán I. stupně tak, že částka 1 100 000 Kč představuje náklady, které stěžovatelka „ušetřila“ tím, že nesplnila své zákonné povinnosti, a sankce za přestupky musí být v takové výši, aby se jí nezákonné jednání finančně nevyplatilo. Tato částka byla přiměřeně navýšena pro zachování represivního charakteru pokuty. 2. Rozhodnutí krajského soudu [5] Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. [6] Hlavním důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že stěžovatelka mířila mimo rozhodovací důvody správních orgánů. Zaměřila se totiž na způsob získání podkladů pro kontrolu a vysvětlení osudu jí zpracovávaného odpadu. Podle krajského soudu však podstatou přestupků, za něž byla stěžovatelka postižena, nebylo konkrétní neoprávněné nakládání s odpadem, ale již samotné formální pochybení. Stěžovatelkou rozporované podklady získané před zahájením kontroly (např. otázka zákonnosti vstupu na pozemky třetí osoby, na které měl být dle podnětu odpad nezákonně převezen) tak ve skutečnosti vůbec podkladem správního rozhodování nebyly. [7] Krajský soud dále neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou, které podle jejího vyjádření měly tvořit veškerou evidenci související se zpracováním odpadu. Důvodem neprovedení navržených důkazů bylo to, že stěžovatelka nijak nekonkretizovala, co má být kterou listinou prokázáno, a úkolem soudu není za stěžovatelku vyhledávat, které listiny by mohly svědčit ve prospěch jejích tvrzení. [8] Krajský soud rovněž nepřisvědčil stručně formulované námitce nepřiměřenosti uložené pokuty. Mimo to, že taková námitka nebyla vznesena již před správními orgány, poukázal krajský soud i na to, že horní hranice pokuty za nejpřísněji trestaný přestupek činí 10 000 000 Kč. Správní orgány přitom její výši pečlivě odůvodnily včetně popisu mechanismu, kterým vyčíslily „ušetřené“ náklady stěžovatelky. Tuto konstrukci stěžovatelka nijak relevantně nezpochybnila. Stejně tak nekonkretizovala, proč by pro ni měla být uložená pokuta likvidační, jak tvrdila v žalobě. Závěrem pak krajský soud jako opožděnou vyhodnotil námitku vybočení ze správní praxe, jelikož se jedná o kvalitativně jinou námitku než nepřiměřenost pokuty. Zároveň uvedl, že pouhý poukaz na řádově rozdílnou výši pokuty uložené stěžovatelce a ostatních pokut za totožný přestupek nemůže bez kontextu znamenat odlišnou správní praxi správního orgánu I. stupně, když není jasná závažnost jednotlivých nezákonných jednání. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost z důvodu nesprávného právního posouzení věci krajským soudem, vady řízení před správním orgánem a nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [10] Stěžovatelka nejprve uvedla, že se krajský soud nedostatečně zabýval její námitkou nepřiměřenosti výše pokuty. Podle ní je uložená pokuta v podstatě likvidační a správní orgány neindividualizovaly trest na případ stěžovatelky. Zároveň podle ní krajský soud pochybil, pokud neprovedl jí navržený důkaz správní praxí prvostupňového správního orgánu – za přestupek podle § 121 odst. 4 písm. a) zákona o odpadech byly mezi lety 2022 až 2024 uloženy celkem 4 pokuty ve výši 3000 Kč, 5000 Kč, 4000 Kč a 1 300 000 Kč, z čehož je zjevný exces správních orgánů v případě stěžovatelky. Nejednalo se o novou (opožděnou) námitku, resp. žalobní bod, nýbrž o důkazní návrh vztahující se k nepřiměřenosti pokuty, která již v žalobě namítána byla. Stěžovatelka též uvedla, že je pokuta zcela nepřiměřená i ve vztahu k závažnosti jejího provinění. Nebyla způsobena žádná škoda a škodlivý následek jejího jednání byl nulový, závažnost jejích přestupků byla nízká až nulová. I k tomu měly správní orgány (respektive krajský soud) přihlédnout při hodnocení výše pokuty ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. [11] Dále stěžovatelka uvedla, že přestože jí spáchané přestupky byly pouze formálního charakteru, mělo být provedené dokazování osvětlující konkrétní osud odpadů ze stavby a jiných způsobů vedení jejich evidence (emaily, faktury apod.), které by prokázalo, že valnou část odpadu předala společnosti JiTa  ECO s.r.o., se sídlem Nitranská 894/8, Praha (dále jen „společnost JiTa  ECO“), která má v obchodním rejstříku zapsán jeden z předmětů činnosti „podnikání v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady“. Pokud by ani takové dokazování nevyvrátilo spáchání přestupků, mělo by vliv na posouzení škodlivosti jednání stěžovatelky, a tudíž i na výši pokuty. Hodnocení správních orgánů i krajského soudu bylo podle stěžovatelky vysoce formalistické a nezohlednilo zmiňovanou nízkou společenskou škodlivost jejího jednání. [12] Závěrem stěžovatelka tvrdila, že ze správních rozhodnutí, ani z rozsudku krajského soudu, není schopná zjistit, z jakých podkladů správní orgány vycházely při výpočtu údajně „ušetřené“ částky. Stěžovatelka předložila fakturu pro odběratele za provedenou demolici, podle které činila její odměna 1 493 678,51 Kč bez DPH. Mělali by tedy stěžovatelka podle správních orgánů částku 1 300 000 Kč vynaložit na likvidaci odpadu, zbyla