5 As 145/2025 – Nejvyšší správní soud

5 As 145/2025- 19 - text  5 As 145/2025 - 21 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. N., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2025, č. j. 9 A 2/2025-34, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků [§ 36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a zároveň zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce (§ 35 odst. 10 s. ř. s.) pro řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalované ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10.01-000422/24-0003, kterým žalovaná neurčila stěžovateli advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně podle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. [2] Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení v prvé řadě přihlédl k okolnostem podání žádosti o určení advokáta k poskytnutí služby bezplatně. Stěžovatel žádal o určení právního zástupce, aby mohl ústavní stížností napadnout rozsudek ze dne 23. 7. 2024, č. j. 3 As 306/202327, kterým Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2023, č. j. 25 A 69/2021-108. Tímto rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že se v dané věci žalovaný správní orgán (rovněž Krajský soud v Ostravě) dopustil nezákonného zásahu tím, že poskytl třetí osobě nepravdivou informaci o tom, zda a kolikrát žádal stěžovatel ve své trestní věci v pozici obžalovaného o nahlížení do spisu (věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 T 1/2017). K zamítnutí žaloby došlo s odkazem na zásadu de minimis non curat praetor, neboť informace o nahlížení do spisu nemá žádnou vypovídající hodnotu ani vliv na hodnocení charakteru či osobnosti stěžovatele – šlo tedy o bagatelní informaci, která se téměř nedotýkala stěžovatelova soukromí. [3] Městský soud dále přihlédl k tomu, že v žalobou napadeném rozhodnutí je výčet řízení, pro které byl stěžovateli ustanoven zástupce z řád advokátů a v nichž byl z důvodů na své straně neúspěšný. Stěžovateli tedy dle žalované i městského soudu nejde o ochranu jeho práv, ale o vyvolání a vedení sporu jako takového. Městský soud spatřoval zjevnou neúspěšnost žaloby v tom, že považuje za nemožné, aby se odchýlil od zcela zřejmého názoru Nejvyššího správního soudu, že se stěžovatel dopouští bezdůvodného zatěžování justičního systému (podle výše označeného rozsudku č. j. 3 As 306/2023-27 stěžovatel vede „řadu bezpředmětných sporů jen pro svou kratochvíli“). [4] Městský soud dále vyjádřil přesvědčení, že hodlá-li stěžovatel uplatňovat svá práva soudní cestou, je spravedlivé požadovat, aby tak činil s vědomím existence nákladů řízení. S ohledem na zjevnou samoúčelnost žaloby a počet stěžovatelem vedených sporů městský soud tedy žádost o osvobození od soudního poplatku považoval za zneužití institutu osvobození od soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že úspěšnost návrhu na ustanovení zástupce závisí na posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků, nesplnil stěžovatel ani podmínky pro ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. 2. Kasační stížnost [5] Proti usnesení městského soudu brojil stěžovatel kasační stížností, v níž namítal, že mu postup městského soudu odpírá právo na přístup k soudu. Ohradil se proti závěru o nadužívání práva na osvobození od soudních poplatků. U městského soudu za zhruba pět let vedl pouze 19 sporů, z nichž pouze šest bylo meritorně posouzeno a z toho byl ve čtyřech případech úspěšný. Neosvobození od soudních poplatků s odkazem na zneužití práva musí být pouze výjimečným opatřením, nikoliv běžným postupem. Podle stěžovatelova názoru nejsou jím vedené spory zjevně samoúčelné. Stěžovatel zpochybnil i správnost závěru městského soudu, že je jeho žaloba zjevně neúspěšná. [6] Samoúčelný podle něj není ani spor v posuzované věci, neboť poskytnutí lživých informací o stěžovateli nelze považovat za bagatelní čin. Zdůraznil, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 T 1/2017 žádal osmkrát o nahlížení do spisu. Poskytnutí informace, že o nahlížení nežádal vůbec, z něj v očích žadatele o informaci (T. J.) dělá lháře a vede k závěru o stěžovatelově smíření se s odsouzením. Lživá informace stěžovateli jednoznačně škodí, neboť zůstává v platnosti jeho „zločinné odsouzení“; naopak pravdivá informace by stěžovateli pomohla, neboť by se mu dostalo spravedlivého procesu. Jde o velmi závažnou informaci usvědčující soud z nespravedlivého procesu, což její bagatelnost vyvrací, a tedy „blábolení o bagtelnosti věci“ považuje stěžovatel „za nejhrubší, dechberoucí, neskutečnou urážku logiky i faktů“. [7] Vyjádření žalované Nejvyšší správní soud nepožadoval. 3. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného usnesení městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s). Vzhledem k tomu, že podaná kasační stížnost směřuje proti usnesení městského soudu, kterým nebylo rozhodnuto o návrhu ve věci samé, nepodléhá podání kasační stížnosti soudnímu poplatku a není ani nutné splnění podmínky povinného zastoupení podle § 105 odst. 2 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS). NSS tedy přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“ [11] Nejvyšší správní soud se již zabýval kasačními stížnostmi stěžovatele proti usnesením, kterým městský soud nevyhověl jeho žádostem o osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobách směřujících proti rozhodnutí žalované o neurčení advokáta pro poskytnutí služby bezplatně. Neosvobození od soudních poplatků v takovém případě nelze založit pouze na „sudičství“ v jiných věcech, ale teprve po zvážení povahy právní služby, pro kterou stěžovatel žádal žalovanou o určení advokáta (srov. rozsudky NSS ze dne 20. 4. 2022, č. j. 6 As 8/2022-17, či ze dne 28. 4. 2022, č. j. 2 As 53/2022-16). V posuzované věci městský soud posoudil povahu požadované služby a zasadil ji do širších skutkových souvislostí souvisejících s nadužíváním institutu osvobození od soudních poplatků stěžovatelem, a jeho postupu tak není čeho vytknout. [12] V prvé řadě Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že stěžovatel vede velké množství řízení, která se často týkají poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím – v současné době zdejší soud eviduje více než 100 věcí, v nichž stěžovatel vystupuje či vystupoval jako účastník řízení. Nejvyšší správní soud též opakovaně konstatoval, že jde v jeho případě ze značné části o „sudičství“, jehož účelem není ochrana jeho veřejných subjektivních práv, nýbrž vedení sporu pro spor (srov např. výše uvedený rozsudek č. j. 3 As 306/2023-27, rozsudek ze dne 6. 9. 2023, č. j. 7 As 186/2023-10, či usnesení ze dne 22. 1. 2025, č. j. 10 As 262/2024-8). [13] Nejvyšší správní soud nepopírá, že stěžovatel vede i některá řízení, která nejsou samoúčelná, ani že je stěžovatel v některých případech u správních soudů úspěšný, jak je zdůrazněno v kasační stížnosti. To ovšem nic nemění na výše uvedeném – tedy na tom, že vede mnoho sporů, které se často ani netýkají jeho životní sféry, resp. se jí dotýkají zcela zanedbatelným způsobem. Koneckonců, vysoká procesní aktivit