5 As 191/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 191/2024- 33 - text  5 As 191/2024 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudkyň JUDr. Martiny Küchlerové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: a) M. Č., a žalobkyně: b) D. Č., oba zast. Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Údolní 388/8, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského náměstí 624/3, Brno, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2024, č. j. 29 A 29/2022-161, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2021, č. j. MMB/0647932/2021. [2] Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelů a potvrdil rozhodnutí Odboru územního a stavebního řízení Úřadu městské části města Brno, Brno-Královo Pole (dále jen „stavební úřad“) ze dne 10. 8. 2021, č. j. BKPO/12281/16/2300/1312/Jan. Rozhodnutím stavebního úřadu byla podle § 90 písm. a) a § 129 odst. 3 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“), zamítnuta žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby nazvané „Rekreační objekt“ na pozemku p. č. XA v k. ú. S. (dále jen „stavba“). Žalovaný a stavební úřad dospěli k závěru, že stavba je v rozporu s obecně závaznou vyhláškou města Brna č. 2/2004, o závazných částech Územního plánu města Brna, respektive s regulativy pro uspořádání území, které jsou přílohou č. 1 uvedené obecně závazné vyhlášky (dále jen „územní plán“). [3] Stěžovatelé disponovali opatřením ze dne 6. 11. 2008, č. j. 08/13463/US/1819/Jan, kterým stavební úřad vydal souhlas s provedením ohlášené změny stavby – stavební úpravy objektu pro rodinnou rekreaci ev. č. 102 na pozemku p. č. XB a p. č. XA v k. ú. S. (dále jen „původní stavba“). Stavební úpravy původní stavby měly spočívat ve změně zastřešení objektu, zmenšení stávajících sklepních prostor, provedení dispozičních změn v 1. NP a v 2. NP, provedení vnitřních rozvodů vody, kanalizace a elektra. Směrem do zahrady měla být vybudována zpevněná plocha sloužící k posezení, objekt měl být vytápěn ústředním topením s kotlem na elektřinu a voda odebírána z vlastní studny. Splaškové vody měly být svedeny do stávající domovní ČOV. Stěžovatelé však namísto stavebních úprav původní stavby vybudovali o 23 m dál novostavbu o půdorysu 10,35 m x 7,97 m, o jejíž dodatečné povolení žádali. 2. Rozhodnutí krajského soudu [4] Proti rozhodnutí žalovaného podali stěžovatelé žalobu, kterou krajský soud v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. [5] Krajský soud nejprve dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyloučil, že by správní orgány postupovaly neústavně, když neposuzovaly dopady případného nepovolení stavby a s tím spojeného následku jejího odstranění do vlastnických práv žalobce. [6] Krajský soud se dále zabýval klíčovou námitkou stěžovatelů, a to otázkou souladnosti stavby s územním plánem. Dle územního plánu platí, že v daném území mohou být realizovány stavby se zastavěnou plochou do 25 m². Zároveň územní plán neformuluje požadavek na eliminaci původních staveb v rozsahu překračujícím toto vymezení, naopak umožňuje jejich rekonstrukce. Stěžovatelé byli proto toho názoru, že by pojmy „stávající objekty“ a „jejich rekonstrukce“ obsažené v územním plánu měly být interpretovány šířeji, neboť hranice mezi pojetím stavebních úprav jako novostavby bývá nejasná. Stavba stěžovatelů umístěná o 23 m dál od původní stavby by tak měla být považována za rekonstrukci jejich původní stavby a omezení zastavěné plochy, jak je specifikováno výše, se na ně nemělo vztahovat. Pouze takový výklad není diskriminační, v opačném případě jsou znevýhodněni vlastníci objektů realizovaných před rokem 2004, pro které je rekonstrukce v užším slova smyslu zbytečně nákladná a řešením je realizace nového objektu. Krajský soud tento jejich argument nesdílel. Opřel se přitom o definici pojmu stavební úpravy obsaženou v § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, dle které se rozumí stavební úpravou změna již dokončené stavby. Doplnil, že změnou již dokončené stavby je rekonstrukce i při jejím běžném, laickém chápání. Výstavba zcela nového objektu na jiném místě tuto definici nesplňuje, a to ani při sebeširším chápání. Dále krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že nelze považovat za diskriminaci skutečnost, jsou-li plynutím času zpřísněny podmínky pro výstavbu, jimiž však nejsou dříve postavené nemovitosti dotčeny. V opačném případě by bylo téměř nemožné do budoucna klást na výstavbu nové požadavky. [7] Krajský soud uvedl, že stavba stěžovatelů disponuje zastavěnou plochou 82,8 m², pohybuje se tedy zcela mimo maximální možnou zastavěnou plochu ve výši 25 m² stanovenou územním plánem. Uvedená maximální plocha zastavěnosti se vztahuje na všechny „nové“ stavebníky, tedy stavebníky, kteří realizují v daném místě stavby po roce 2004. Skutečnost, že se v okolí mohou nacházet i jiné stavby (překračující daný limit), je dáno buď tím, že jde o stavby dřívější či stavby realizované rovněž v rozporu s územním plánem. Uvedené však nemůže mít vliv na posouzení nynější věci. Krajský soud proto uzavřel, že nebyl důvod provádět v tomto ohledu další dokazování. [8] Stejně tak není relevantní, že správní orgány neodůvodnily svá rozhodnutí veřejným zájmem. Ve smyslu § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona je to právě stavebník či vlastník, kdo má tvrdit, že stavba není v rozporu s veřejným zájmem. Zároveň však krajský soud zdůraznil, že posuzování správních orgánů nemuselo zacházet až tak daleko, protože stěžovatelé neprokázali dodržení už první podmínky definované v § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnost, v níž navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil spolu s rozhodnutími žalovaného a stavebního úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. [10] Předně uvedli, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nahrazení původního objektu novým objektem na jiném místě nesplňuje definici rekonstrukce, ke kterému dospěl krajský soud na základě definic pojmů ze stavebního zákona a interpretací obvyklého chápání pojmu rekonstrukce. Územní plán dovoluje vystavět v lokalitě S. novostavby pro individuální rekreaci nepřekračující zastavěnou plochu 25 m², avšak stavby přesahující tento regulativ vystavěné před nabytím účinnosti specifikované obecně závazné vyhlášky (územního plánu) jsou považovány za přípustné. Územní plán by měl být dle názoru stěžovatelů vykládán v souladu se svým účelem tak, že pojmy „stávající objekty“ a „jejich rekonstrukce“ by měly být vykládány šířeji (omezení vlastnického práva by mělo být vykládáno restriktivně). Výklad, který zaujaly správní orgány v posuzované věci, nutí vlastníky existujících a nevyhovujících budov tyto nákladně udržovat, byť by bylo bezpečnější, ekonomičtější a ekologičtější takové stavby nahradit novostavbami z moderních materiálů. Vlastníci zničených objektů by pak měli znehodnocený i svůj pozemek, původně zastavěný rozsáhleji a nově zastavitelný pouze do 25 m². [11] Stěžovatelé v této souvislosti dále uvedli, že hranice mezi pojetím stavebních úprav a novostavby bývá v praxi velmi nejasná (za novostavby bývají považovány i takové změny stavby, kde dojde k výměně podstatné části konstrukcí). Orgán územního plánování nemůže při vydání závazného stanoviska k souladu záměru s územním plánem posuzovat, zda jde o tak podstatnou změnu stavby, která již je považována za novostavbu, neboť v tomto ohledu může být rozhodné, jaké stavební postupy budou zvoleny. Takové posouzení proto spadá výhradně do kompetence stavebních úřadů. Pojem „rekonstrukce“ musí být z pohledu územního plánování vykládán tak, že musí zahrnovat veškeré možné stavební postupy, které vedou k výslednému stavu, kterým je nová podoba a účel užití stavby na pozemku, kde již existovala původní stavba. Jinými slovy, pokud územní plán připouští původní výstavbu a její rekonstrukce, měl by být vykládán tak, že připouští též nahrazení původních objektů. Pojem „rekonstrukce“ je možno přeložit jako znovuvytvoření či opětovné vybudování. Podstatné je to, že na pozemku stěžovatelů stál původní objekt, který stavebníci byli nuceni nahradit novým, odpovídajícím původní stavbě a rozhodnutí o změně stavby. Rozhodující nemůže být ani to, že objekt byl v rámci poze