5 As 202/2025 – Nejvyšší správní soud

5 As 202/2025- 41 - text  5 As 202/2025 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Albert Česká republika, s.r.o., se sídlem Radlická 520/117, Praha, zast. Mgr. Vojtěchem Faltusem, advokátem se sídlem Jungmannova 26/15, Praha, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2025, č. j. 30 A 30/2024-92, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2025, č. j. 30 A 30/2024-92, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zrušil její rozhodnutí ze dne 1. 2. 2024, č. j. ČOI 15064/24/O100/Hl/Št, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. [2] Tímto rozhodnutím stěžovatelka zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského se sídlem v Brně (dále jen „inspektorát“) ze dne 10. 10. 2023, č. j. ČOI 120814/23/3000/R/Jur, a toto rozhodnutí potvrdila. [3] Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinou ze spáchání několika přestupků podle § 24 odst. 7 písm. a) a l) a § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 12. 12. 2024 (tj. pochybení spočívající v zásadě v nesprávném informování o ceně výrobku), a za toto jednání jí byla uložena pokuta ve výši 400 000 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Rozhodnutí krajského soudu [4] Proti rozhodnutí stěžovatelky brojila žalobkyně žalobou, ve které mimo jiné namítala, že navrhovala, aby byla ke společnému řízení s nyní projednávanou věcí spojena řízení vedená před správními orgány s jinou místní příslušností. Tato řízení spojena nebyla, společné řízení by však umožnilo v souladu s absorpční zásadou uložit jen jednu sankci. Další žalobní body krajský soud neshledal důvodnými, Nejvyšší správní soud je proto nyní nerekapituluje. [5] Krajský soud žalobu považoval za důvodnou, a proto rozhodnutí stěžovatelky podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadeným rozsudkem zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. [6] V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud zdůraznil, že se stěžovatelka v napadeném rozhodnutí vyjádřila pouze k nevedení společného řízení, avšak měla se zabývat také tím, zda neměla být zohledněna absorpční zásada. Odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 As 116/2017-53, a ze dne 12. 4. 2018, č. j. 2 As 426/2017–62, ze kterých vyplývalo, že vedení společného řízení je pouhou procesní cestou, která může vést k naplnění zásady absorpce trestů, není to však možnost jediná. Stejně jako v druhém z odkazovaných rozsudků šlo v nyní projednávané věci o případ, kdy jednotlivé inspektoráty vedly koordinovaný zásah a rozhodovaly o stejných pochybeních. Stěžovatelka proto měla odůvodnit, proč nepřihlédla k pokutám uloženým jinými oblastními inspektoráty za sbíhající se přestupky. Pro absenci této úvahy krajský soud považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. [7] Ve zbytku krajský soud shledal argumentaci nedůvodnou, avšak na základě nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí přistoupil k jeho zrušení a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení. 3. Kasační stížnost, vyjádření žalobkyně a replika [8] Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které konstatovala, že se absorpční zásada má aplikovat tam, kde to ukládá zákon, ať bylo vedeno společné řízení, či nikoliv. Absorpční zásada se aplikuje, pokud jsou splněny podmínky pro vedení společného řízení, a to i v případě, že společné řízení vedeno nebylo, ačkoliv vedeno být mělo. Judikatura, na kterou krajský soud odkazoval, je nepřípadná, jelikož použití absorpční zásady posuzovala před nabytím účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Jednou z podmínek pro vedení společného řízení je, aby byl k projednání přestupků příslušný týž správní orgán. Příslušností je třeba rozumět příslušnost věcnou i místní, proto stěžovatelka trvá na tom, že nepochybila. Aplikace absorpční zásady ve vztahu k řízením vedeným jinými oblastními inspektoráty nebyla na místě. Napadený rozsudek stěžovatelka považuje za nezákonný, a proto navrhla jeho zrušení. [9] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že krajský soud posoudil potřebu aplikace absorpční zásady správně. Pro použití této zásady je klíčové, že společné řízení vedeno být mohlo, což je splněno. Z odkazované judikatury je možné vycházet i za účinnosti stávajícího zákona o odpovědnosti za přestupky. Absorpční zásada se má použít i tehdy, když vedení společného řízení není nutné, ale je možné. V nyní projednávané věci bylo vedení společného řízení i o přestupcích, k jejichž projednání byly (v prvním stupni) místně příslušné jiné inspektoráty, vhodné z hlediska procesní ekonomie. Žalobkyně opakovaně upozorňovala na koordinovaný postup jednotlivých kontrolních orgánů, i na nevyhnutelnost zjištění totožných pochybení s ohledem na centrální nastavení cenové komunikace. Na závěr navrhla zamítnutí kasační stížnosti. [10] V replice se stěžovatelka vymezila proti tvrzení žalobkyně, podle které není podstatné, zda došlo ke splnění podmínek pro vedení společného řízení. Absorpční zásadu je potřeba aplikovat tam, kde to ukládá zákon (tj. jsou splněny podmínky § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky), ať už společné řízení bylo vedeno, nebo nebylo, ačkoliv být mělo. Pokud se společné řízení nevede, jde o vadu bez vlivu na zákonnost, pokud přesto správní orgán absorpci zohlední. Stěžovatelka poukázala na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2025, č. j. 5 As 98/2022-51, ze kterého vyplývá, že pokud není povinnost vést společné řízení, neaplikuje se ani absorpční zásada. Důvody pro absorpci trestů mezi řízeními vedenými jinými místně příslušnými inspektoráty proto nebyly dány. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, byla podána včas, osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo a jedná za ni osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním potřebným pro výkon advokacie v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda tento rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru. [12] Kasační stížnost je důvodná. [13] Pro posouzení kasační stížnosti je klíčový § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, podle kterého „[z]a dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou-li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější“; a dále pak § 88 téhož zákona, který v odstavci prvním stanoví, že „[p]okud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení“ (důraz přidán“). [14] V nyní projednávané věci je zapotřebí odpovědět zejména dvě otázky, a to, jak je potřeba vykládat pojem „týž správní orgán“, a zda je povinnost vedení společného řízení základním předpokladem pro aplikaci absorpční zásady, nebo je její využití na místně i v případě, kdy společné řízení pouze vedeno být mohlo. Na obě tyto otázky poskytuje dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu odpověď, od níž se v této věci není důvod odchýlit. [15] Krajský soud ve svém rozsudku odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které se absorpční zásada použije i u přestupků, o kterých společné řízení nebylo vedeno, ale vedeno být mohlo. Tyto závěry však nedopadají na nyní posuzovanou věc. [16] Za skutkově velmi obdobné situace se svém nedávném rozsudku ze dne 20. 10. 2025, č. j. 5 As 4/2025-33, Nejvyšší správní soud výslovně vyjádřil k tomu, že se ve společném řízení projednají přestupky téhož obviněného, pokud je k jejich projednání věcně a místně příslušný jeden správní orgán. Zákonná dikce – „příslušný týž správní orgán“ – odkazuje tedy nejen na věcnou příslušnost, ale také na příslušnost místní. Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodn