5 As 233/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 233/2024- 61 - text  5 As 233/2024 - 67 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: České dráhy a.s., se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Správa železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2024, č. j. 6 A 99/202357, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobkyně (dále jen ,,stěžovatelka‘‘) provozuje v železniční stanici Praha-Smíchov, provozní součásti zařízení služeb – informační systémy pro cestující, a to závěsné klaprámy a stojany blíže definované ve Smlouvě o úpravě právních poměrů nosičů informačních systémů ze dne 24. 6. 2016 ve znění dodatku č. 1 ze dne 21. 6. 2018 (dále také ,,nájemní smlouva‘‘) uzavřené mezi stěžovatelkou a osobou zúčastněnou na řízení (v době uzavření smlouvy působící pod obchodní firmou „Správa železniční dopravní cesty, státní organizace“). [2] Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře provedl jakožto orgán státního dozoru nad dodržováním § 23d a § 23f zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách‘‘), u stěžovatelky dne 8. 8. 2019 místní šetření; v rámci něho ověřoval, zda stěžovatelka v prostoru železniční stanice Praha-Smíchov poskytuje dopravcům služby nediskriminačním způsobem za cenu sjednanou podle cenových předpisů. O průběhu a výsledku státního dozoru byl vyhotoven protokol ze dne 3. 9. 2019, č. j. UPDI-2403/19/UM, spolu s vyřízením námitek ze dne 18. 10. 2019, č. j. UPDI-2837/19/KE. [3] Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře uzavřel, že stěžovatelka provozuje 24 nosičů informačních systémů, které poskytují informace ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb., o obsahu a rozsahu služeb poskytovaných dopravci provozovatelem dráhy a provozovatelem zařízení služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 76/2017 Sb.“). Stěžovatelka však nezajistila zveřejnění informací o zařízení služeb podle čl. 5 odst. 1 prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/2177 o přístupu k zařízením služeb a k službám souvisejícím s železniční dopravou (dále jen ,,nařízení 2017/2177‘‘) a podle § 23d odst. 2 zákona o dráhách. [4] Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2019, č.j. UPDI-3445/19/UM Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře uložil stěžovatelce, aby podle § 23d odst. 2 písm. a) a b) zákona o dráhách, zpřístupnila přídělci (osobě zúčastněné na řízení) cenu za poskytované služby a podmínky poskytování služeb v provozní součásti zařízení služeb železniční stanice PrahaSmíchov  informační systémy pro cestující, nebo sdělila přídělci podle § 33 odst. 6 zákona o dráhách, místo uvedených údajů odkaz na místo, kde se s nimi lze seznámit způsobem umožňujícím dálkový přístup, a to ve lhůtě do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady řízení. [5] Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který předseda Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře zamítl rozhodnutím ze dne 14. 2. 2020, č.j. UPDI-0542/20/BL, a napadené rozhodnutí potvrdil. [6] Proti rozhodnutí o rozkladu podala stěžovatelka žalobu, nejprve podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 1 zahájil řízení dne 8. 4. 2020, dne 23. 6. 2023 jej zastavil. [7] Následně podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen ,,městský soud‘‘). V průběhu řízení před městským soudem nabyl dne 1. 1. 2024 účinnosti zákon č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. Nabytím účinnosti zákona č. 464/2023 Sb. došlo ke zrušení Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře a jeho působnost k rozhodování podle § 23d odst. 4 zákona o dráhách přešla na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (čl. X body 1 a 2 tohoto zákona). Městský soud proto následně jednal jako se žalovaným s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Pro zjednodušení je v rozsudku nadále označován jako žalovaný i Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, nemá-li rozlišení význam pro kontext odůvodnění. [8] Stěžovatelka především namítala, že mechanické nosiče nemají povahu (provozní součásti) zařízení služeb, neboť nejsou informačním systémem ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. Dála namítala nezákonné uložení povinnosti nabízet dotčené mechanické nosiče k užití všem dopravcům, a to za regulovanou cenu, neboť nesplňují definici zařízení služeb. Žalovaný rovněž jednal diskriminačně, neboť uložil povinnost nabídnout nosiče k užití jiným dopravcům za regulovanou cenu jen stěžovatelce, ačkoliv obdobné mechanické nosiče provozují v téže stanici i jiné subjekty. Konečně, mechanické nosiče informací nesplňují podmínku nezbytného zařízení, která by v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod propůjčovala legitimitu omezení vlastnického práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím. [9] Městský soud neshledal žalobu důvodnou. Nejprve připomněl, že ze zákona o dráhách vyplývá povinnost provozovatele zařízení služeb poskytnout dopravcům služby bezprostředně související s provozováním drážní dopravy prostřednictvím zařízení služeb, a to na nediskriminačním základě. Současně platí, že ustanovení zákona o dráhách dopadající na případ stěžovatelky, musejí být vykládána eurokonformně, neboť zákon transponoval směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen ,,směrnice 2012/34/EU‘‘). [10] Městský soud dále neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že mechanické nosiče nemají povahu zařízení služeb, neboť nejsou informačním systémem podle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. S odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 7. 2021 ve věci C60/20, „Latvijas dzelzceļš” VAS v. Valsts dzelzceļa administrācija (dále jen rozsudek ve věci Latvijas dzelzceļš), městský soud konstatoval, že informační systémy pro cestující nelze zúžit pouze na elektronické systémy. Definice pojmu zařízení služeb je totiž založena na objektivním kritériu, tedy na technické způsobilosti infrastruktury poskytovat určité služby, naopak není stanovena s ohledem na příjemce těchto služeb, ani s ohledem na kvalifikaci či povahu právního titulu, či na totožnost uživatelů zařízení služeb. Pro posouzení, zda je určité zařízení zařízením služeb, je rovněž nerelevantní, zda bylo dané zařízení uvedeno ve zprávě o síti, či jak bylo kvalifikováno v nájemní smlouvě. Zařízení služeb je využíváno i v případě, že jsou zde služby poskytovány provozovateli tohoto zařízení pro jeho vlastní potřebu. S ohledem na uvedené městský soud aproboval závěr žalovaného, podle něhož stěžovatelka umístěním mechanických nosičů v prostoru železniční stanice a svým rozhodnutím na nich informace cestujícím poskytovat z těchto mechanických nosičů (stojanů, klaprámů a nástěnek) učinila zařízení služeb ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o dráhách a § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. Ve správním řízení pak bylo rovněž zjištěno, že stěžovatelka dané zařízení objektivně využívala k poskytování služeb bezprostředně souvisejících s provozováním drážní dopravy; za takové situace pak není dle soudu podstatné, že se nejedná o elektronický systém. [11] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku nezákonného uložení povinnosti nabízet dotčené mechanické nosiče k užití všem dopravcům, a to za regulovanou cenu. Stěžovatelka mechanickými nosiči v železniční stanici Praha-Smíchov informace pro cestující poskytovala, byť je současně poskytovala i jiným způsobem – prostřednictvím elektronických dálkově ovládaných informačních panelů či informačními médii. Skutečnost, že mechanické nosiče byly zřízeny, umístěny do prostor železniční stanice a následně využívány k poskytování informací cestujícím, vylučuje, že by snad měly být zřízeny výlučně z jiného důvodu než z důvodu poskytování informací cestujícím. Podle soudu tak mechanické nosiče odpovídají definici v čl. 3 odst. 11 směrnice 2012/34. [12] K námitce diskriminačního jednání původního žalovaného, které stěžovatelka spatřovala v uložení povinnosti nabídnout nosiče k užití jiným dopravcům za regulovanou cenu jen jí, ačkoliv obdobné mechanické nosiče provozují v téže stanici i jiné subjekty, městský soud konstatoval, že ani správní spis, ani následné uložení k odstranění nedostatků dle zákona o dráhách nenasvědčují tomu, že postup původního žalovaného byl v rozporu se zásadou pro