5 As 253/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 253/2024- 40 - text  5 As 253/2024 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: CZ GOLF INVESTMENT, a.s., se sídlem Opletalova 1284/37, Praha, zast. Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem, se sídlem Na Pankráci 322/26, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 10 A 144/202385, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 10 A 144/202385, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který zrušil rozhodnutí ze dne 25. 9. 2023, č. j. MZP/2023/221/1186, a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. [2] Uvedeným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 2. 2023, č. j. ČIŽP/44/2023/1074, jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč za spáchání přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), kterého se žalobkyně dopustila tím, že na lokalitě Ludvíkovický rybník (v kat. území Ludvíkovice, na pozemku parc. č. 604/1) nesplnila opatření k nápravě podle § 86 téhož zákona, které jí uložila Česká inspekce životního prostředí rozhodnutím ze dne 24. 2. 2009, č. j. ČIŽP/44/OOP/SR02/0617749.003/08/UJU. [3] Opatření k nápravě v daném případě spočívá v obnově funkcí – rekonstrukci Ludvíkovického rybníka, který splňuje charakteristické etologické nároky pro přirozený vývoj obojživelníků, a má (byť jen zčásti) kompenzovat následky neoprávněných zásahů, kterých se žalobkyně dopustila porušením podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů a volně žijících ptáků při výstavbě „Sportovního a rekreačního areálu golf resort Ústí nad Labem“ na lokalitě „Všebořický lalok“ (v kat. území Všebořice, na pozemku parc. č. 898/49) v mezidobí duben až září 2006, za což jí byla uložena pokuta. Protože navrácení nedovoleně změněné části přírody a krajiny do původního stavu bylo prakticky nemožné a především neúčelné, Česká inspekce životního prostředí uložila žalobkyni, aby provedla právě toto náhradní opatření k nápravě podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to do 3 let od nabytí právní moci výše uvedeného rozhodnutí, tj. do 13. 3. 2012. [4] Po zhotovení projektové dokumentace, provedení průzkumů a analýz požádala žalobkyně o přehodnocení náhradního opatření k nápravě, čemuž správní orgán I. stupně nevyhověl, stejně jako posléze podané žádosti o obnovu řízení, kterou zamítl rozhodnutím ze dne 29. 3. 2012, č. j. ČIŽP/44/OOP/SR03/0617749.003/12/UJU (výrok I.); současně tímto rozhodnutím ovšem vyhověl žádosti žalobkyně a vydal nové rozhodnutí podle § 101 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), kterým prodloužil lhůtu ke splnění náhradního opatření k nápravě do 1. 1. 2014 (výrok II.). [5] Na základě podnětu obce Ludvíkovice a provedené kontroly správní orgán I. stupně zjistil, že žalobkyně povinnost uloženou podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nesplnila; neprojevila a ani jinak neprokázala snahu o započetí prací směřujících ke splnění uloženého nápravného opatření, pročež správní orgán I. stupně dne 8. 9. 2014 vydal příkaz, kterým žalobkyni uložil pokutu 2 000 000 Kč. Proti příkazu podala žalobkyně odpor, jehož důsledkem byl příkaz zrušen, řízení pokračovalo a správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015, č. j. ČIŽP/44/OOP/SR01/1408583.004/15/UJU, uložil žalobkyni pokutu ve výši 2 000 000 Kč za správní delikt (nyní přestupek) podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny, který byl spáchán dnem 2. 1. 2014. Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2015, č. j. 620/530/154, 25775/ENV/15, stěžovatel zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil napadené rozhodnutí. Žalobkyní podanou žalobu proti odvolacímu rozhodnutí zamítl městský soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 3 A 73/201553; kasační stížnost žalobkyně proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 As 264/201842. [6] Z podnětu Správy národního parku České Švýcarsko provedl správní orgán I. stupně další kontrolu, resp. inspekční šetření a zjistil, že Ludvíkovický rybník je v havarijním stavu, nebyly na něm provedeny žádné práce související s obnovou jeho funkcí. Správní orgán I. stupně tedy zahájil přestupkové řízení a vydal rozhodnutí, kterým opět uložil žalobkyni pokutu ve výši 2 000 000 Kč za přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny, jehož se žalobkyně dopustila tím, že v období od 8. 9. 2014 do 2. 9. 2020 nesplnila svoji povinnost provést náhradní opatření k nápravě. Podané odvolání žalobkyně stěžovatel zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Rozhodnutí městského soudu [7] Proti odvolacímu rozhodnutí stěžovatele podala žalobkyně žalobu, které městský soud vyhověl – napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení podle § 78 odst. 1 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) [8] V odůvodnění rozsudku městský soud vysvětlil, že důvodnou shledal žalobní námitku týkající se porušení zásady ne bis in idem, podle níž nikdo nemůže být dvakrát potrestán pro stejný skutek. Podle městského soudu je přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny jednorázovým deliktem s trvajícím následkem. Nesplnění náhradního opatření bylo dokonáno dne 2. 1. 2014 tím, že žalobkyně nevykonala uloženou povinnost do 1. 1. 2014. Právě za toto jednání byla žalobkyni rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015 uložena pokuta 2 000 000 Kč. V nyní souzené věci byla žalobkyně rozhodnutím ze dne 15. 2. 2023 opakovaně potrestána za jednání, kdy rovněž nesplnila povinnost uloženou do 1. 1. 2014. Od prvního případu se jednání odlišuje v tom, že žalobkyni je kladeno za vinu, že svoji povinnost nesplnila ani dále ve vymezeném období od 8. 9. 2014, kdy jí byl doručen příkaz v předchozí věci, do 2. 9. 2020, kdy bylo žalobkyni doručeno oznámení o zahájení přestupkového řízení v této věci. V uvedeném období však jen trval následek, tedy nesplněná povinnost vyvolaná tím, že žalobkyně včas nekonala. Za to už byla žalobkyně sankcionována, a proto je podle názoru městského soudu nynější potrestání druhým potrestáním za stejný skutek – „nesplnění náhradního opatření do 1. 1. 2014“. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [9] Stěžovatel podal kasační stížnost, neboť je přesvědčen, že rozsudek městského soudu je nezákonný, navíc zatížený zmatečností z důvodu porušení pravidel pro obsazování soudu – před zahájením jednání došlo ke změně členů senátu 10 A, přičemž tato změna nebyla podle stěžovatele učiněna v souladu s rozvrhem práce a nebyla při jednání ani v písemném vyhotovení rozsudku řádně odůvodněna; navíc mohla mít vliv na čas odpovídající tomu, aby se všichni členové senátu mohli seznámit se spisovým materiálem. [10] Nezákonnost rozsudku stěžovatel spatřoval v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem, podle něhož je přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny jednorázovým přestupkem spočívajícím v tom, že povinná osoba nesplnila uložené náhradní opatření včas. V daném případě tím, že žalobkyně do 1. 1. 2014 nesplnila náhradní opatření k nápravě, vyvolala protiprávní stav spočívající v absenci přiměřené kompenzace uložené podle § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny. Tím, že v rozhodnutí o uložení náhradního opatření k nápravě byla stanovena lhůta k jeho splnění, byla sledována určitost a komplementární kontrolovatelnost plnění ukládané povinnosti. Podle stěžovatele tedy není dodržení určené lhůty samo o sobě zákonem chráněným zájmem; tím je zde splnění uloženého opatření sledujícího zájem na ochraně přírodních hodnot a ekologických funkcí dotčené části přírody. Tento zájem se uplynutím stanovené lhůty nevytrácí, trvá nadále až do provedení uloženého opatření, což se nestalo. Žalobkyně nesplnila uložené náhradní opatření k nápravě. Právě v tom podle stěžovatele spočívá trvání přestupku a stanovená lhůta je jen mezní hranicí oddělující stav souladný se zákonem od stavu protiprávního. Výklad městského soudu by vedl k nežádoucímu stavu, kdy po uložení první pokuty by žalobkyně mohla bez dalšího pokračovat v protiprávním jednání, a nemohla by tak být donucena ke splnění náhradního opatření k nápravě, které jí bylo uloženo jako kompenzace následků jejího dřívějšího nedovoleného jednání. [11] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil