6 Afs 90/2025 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 90/2025- 39 - text  6 Afs 90/2025 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: Rambousek a partner a.s., sídlem Křišťanova 4/1544, Praha 3, zastoupená JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2020, č. j. MF27894/2017/120332, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 10 Af 1/2021124, takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 135 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Ondřeje Moravce, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobkyně a hlavní město Praha (dále jen „poskytovatel“) uzavřely dne 6. 10. 2008 smlouvu o financování projektu v rámci Operačního programu Praha – Konkurenceschopnost, č. SFP/16/05/000154/2008 (dále jen „dotační smlouva“), kterou se poskytovatel zavázal poskytnout žalobkyni dotaci na financování projektu „Penzion Malvazinka“ (výstavba penzionu), a to zpětně (ex post) po realizaci projektu. Na základě žalobkyní předložené žádosti o platbu poskytovatel dotaci nevyplatil a od dotační smlouvy odstoupil. [2] Žalobkyně (navrhovatelka) se domáhala zrušení odstoupení od smlouvy a vyplacení dotace poskytovatelem (odpůrcem) ve sporném řízení vedeném před žalovaným ve věci sporu z veřejnoprávní smlouvy (§ 141 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Žalovaný nejprve v přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 15. 10. 2012, č. j. MF80143/2012/12124, zrušil pro rozpor se zákonem ustanovení dotační smlouvy umožňující odstoupení od smlouvy. Rozhodnutím ze dne 27. 10. 2015, č. j. MF801432012/521203, pak žalovaný ve sporném řízení rozhodl, že poskytovatel (odpůrce) je povinen žalobkyni (navrhovatelce) vyplatit dotaci ve výši 4 935 000 Kč. Lhůtu ke splnění této povinnosti žalovaný stanovil na třicet dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Poskytovatel uloženou povinnost splnil a dotaci žalobkyni vyplatil. [3] Žalobkyně (navrhovatelka) návrhem ze dne 3. 10. 2017 zahájila další sporné řízení ve věci sporu z veřejnoprávní smlouvy (§ 141 správního řádu), v němž po žalovaném požadovala, aby poskytovateli (odpůrci) uložil povinnost zaplatit částku ve výši téměř 1,2 mil. Kč jako náhradu škody vzniklé žalobkyni v důsledku prodlení poskytovatele s vyplacením dotace. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku návrh žalobkyně zamítl. V odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala ani jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy porušení právní povinnosti na straně poskytovatele, vznik škody ani příčinnou souvislost [případ byl posuzován podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „starý občanský zákoník“), neboť v souladu s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“), se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, posuzuje podle starého občanského zákoníku]. [4] Dle žalovaného vznikla povinnost poskytovatele vyplatit dotaci až po nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2015 vydaného v prvním sporném řízení a poskytovatel tuto povinnost následně splnil. Neporušil proto žádnou právní povinnost stanovenou mu dotační smlouvou. Žalovaný neměl za prokázanou ani výši škody. Žalobkyně škodu vyčíslila jako částku vynaloženou na úhradu úroků ze smlouvy o půjčce (uzavřené s třetí osobou za účelem financování projektu), které musela vynakládat po dobu tvrzeného prodlení poskytovatele s výplatou dotace. Žalovaný nicméně otázku vzniku škody posoudil tak, že smluvní strany ve smlouvě o půjčce nezákonně sjednaly úroky z úroků, ustanovení o úročení proto jako celek považoval za neplatné pro rozpor se zákonem. Žalobkyně se tak z tohoto důvodu nemohla domáhat jejich náhrady. Žalovaný rovněž neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním poskytovatele dotace a vznikem žalobkyní tvrzené škody. Měl za to, že škoda vznikla žalobkyni především z toho důvodu, že sama nesplácela půjčku pravidelně, ačkoli si výši splátek mohla dle smlouvy o půjčce jednostranně určit, čímž se dostala do prodlení. Mezi jednáním poskytovatele a prodlením žalobkyně proto žalovaný neshledal příčinnou souvislost. [5] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ve věci náhrady škody žalobou, kterou Městský soud v Praze nejprve zamítl rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 10 Af 1/202164. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud tento rozsudek městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 6 Afs 9/202437. Na rozdíl od městského soudu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o naplnění klíčového předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu, a sice porušení právní povinnosti poskytovatelem (viz body 29 až 34 rozsudku). Dle Nejvyššího správního soudu byl žalovaný při posouzení tohoto předpokladu dle § 73 odst. 2 správního řádu vázán vlastním pravomocným rozhodnutím ze dne 27. 10. 2015 vydaným v prvním sporném řízení, z jehož obsahu vyplývá, že poskytovatel porušil povinnost plnit závazky z dotační smlouvy (vyplatit dotaci) ve sjednaném termínu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že povinnost plnit vyplývala pro poskytovatele přímo z dotační smlouvy a žalovaný existenci této povinnosti toliko závazně deklaroval (s účinky ex tunc). Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že z hlediska odpovědnosti za škodu došlo k porušení právní povinnosti poskytovatele, a uložil městskému soudu zabývat se v dalším řízení zbývajícími předpoklady odpovědnosti, tedy správností závěrů žalovaného stran vzniku škody a její výše a příčinné souvislosti. [6] V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vedle závěru o porušení právní povinnosti poskytovatelem, k němuž dospěl již Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, městský soud shledal naplněný rovněž předpoklad vzniku škody, kterou dle městského soudu představují úroky, které žalobkyně uhradila na základě smlouvy o půjčce sjednané na financování projektu, a to za dobu, po kterou byl poskytovatel v prodlení s vyplacením dotace, tj. od 24. 9. 2010 (den následující po dni, co byl v souladu s dotační smlouvu o platbu požádán) do 1. 12. 2015 (den skutečného vyplacení dotace). Městský soud rovněž považoval za naplněný předpoklad příčinné souvislosti, neboť škoda v podobě vyšších zaplacených úroků ze smlouvy o půjčce vznikla právě v důsledku opožděné platby dotace. Pokud by dle městského soudu poskytovatel plnil řádně a včas, úročení by nenastalo. Městský soud dále konstatoval, že spornou zůstává toliko konkrétní výše škody, k čemuž upozornil, že pokud by žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně ve sporném řízení neprokázala škodu v jí tvrzené výši, bude povinen žalobkyni přiznat náhradu škody alespoň ve výši, která vyplývá z dokladů jí předložených. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž nejprve k otázce vzniku škody namítl, že z návrhu žalobkyně na zahájení sporného řízení ani z předložených důkazů nelze zjistit, kolik žalobkyně uhradila na úrocích z jistiny a kolik na úrocích z úroků. Dle stěžovatele nelze v souladu s tehdejší civilní judikaturou přiznat žalobkyni úroky z úroků, toto smluvní ujednání je absolutně neplatné. Nadto byl dle stěžovatele příklad výpočtu výše úroku pro rok 2008 ve smlouvě chybně vypočítán. [8] K otázce příčinné souvislosti stěžovatel upozornil, že smlouva o půjčce byla uzavřena sedm měsíců před dotační smlouvou, přičemž žalobkyně při jejím uzavření nemohla vědět, zda jí bude nenároková dotace přiznána a vyplacena. Stěžovatel proto vyslovil pochybnosti o tom, kdy a za jakým účelem byla smlouva o půjčce vlastně uzavřena. Příčinná souvislost nebyla dle stěžovatele prokázána, neboť důvodem prodlení se splacením půjčky nebylo prodlení poskytovatele s výplatou dotace, nýbrž prodlení žalobkyně se splácením půjčky. K tomu, aby se žalobkyně nedostala do prodlení v souladu se smlouvou o půjčce, postačovalo, aby žalobkyně pravidelně splácela jakoukoli částku. Tvrzená škoda tak vznikla především v důsledku nepravidelného splácení ze strany žalobkyně. [9] Stěžovatel dále pokládá napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť se nezbývá otázkou vzniku škody. Rovněž úvahy městského soudu o příčinné souvislosti stěžovatel označil za nepodložené. Městský soud se dle stěžovatele taktéž nevyjádřil k jeho závěrům o absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce v části týkající se úroků z úroků, ani k důvodům prodlení na straně