7 As 105/2025 – Nejvyšší správní soud

7 As 105/2025- 10 - text  7 As 105/2025 - 12 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Bc. M. H., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025, č. j. 54 A 27/202522, takto: Kasační stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. [1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále též „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 7. 11. 2024, č. j. MV1622903/TP2024, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 23. 10. 2024, č. j. KRPS2605023/ČJ20240100AP106. Tímto rozhodnutím Policie ČR podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 197/2024 Sb., odmítla žádost žalobce o poskytnutí veškerého „vyhodnocení obsahu podání přijatého na soudní podatelnu Okresního soudu v Mělníku ke sp. zn. 12 Nc 851/2023 osobně dne 22. 8. 2023, o jehož údajné existenci a prý provedení se dozvěděl při veřejném zasedání konaném u KS v Praze pod sen. zn. 11 To 261/2024 …“.. Žalobce současně požádal o osvobození od soudních poplatků. Tuto žádost krajský soud v záhlaví označeným usnesením zamítl s odůvodněním, že žalobce přes výzvu soudu nedoložil úplným a hodnověrným způsobem své majetkové poměry. [2] Krajský soud při svém hodnocení projednávané věci dospěl k závěru, že v tvrzeních žalobce a doložených listinách shledal mezery a nejasnosti, které ho vedou k závěru, že žalobce nesplnil povinnost osvědčit úplně, pravdivě a hodnověrně své majetkové poměry. Předložené listiny naznačují, že žalobce si prostředky na úhradu nákladů spojených s jeho mnoha soudními řízeními obstarává formou zápůjček od různých osob. Považoval je za neúplná a nevěrohodná. Krajskému sodu vznikla pochybnost, zda žalobce svůj dluh paní I. H. vůbec splácí, neboť v prohlášení žádnou splátku neuvedl a jeho tvrzené majetkové poměry zjevně neumožňují, aby pravidelně splácel takový dluh. Z předloženého výpisu z účtu se navíc jeví, že žalobce I. H. pravidelně splácí menší zápůjčky na živobytí, načež obratem dostává zápůjčku další. Obdobná je i situace ve vztahu k paní K. K. Krajskému soudu vznikla pochybnost, zda se vůbec jedná o zápůjčky. Z žalobcových tvrzení krajský soud dále nebyl schopen dovodit, zda a kolik mu zbývá splatit na dluhy vzniklé opakovaným ukládáním pořádkových pokut a na náklady soudního řízení. Podle výpisu z účtu žalobce v březnu 2025 uhradil splátky všech těchto dluhů, avšak ten tvrdí opak. Krajský soud považoval za nevěrohodné tvrzení žalobce o příjmech, respektive že si není schopen obstarat prostředky na (aspoň částečnou) úhradu soudního poplatku. Je přitom povinností žadatele o osvobození od soudních poplatků, aby úplně a věrohodně tvrdil a doložil své majetkové poměry, včetně možnosti si finanční prostředky opatřit. Tedy to, že nemá vyjma sociálních dávek oficiální zdroj příjmů a prostředky získává také nevratnými půjčkami od svých příbuzných, přivedlo krajský soud k úvaze, že mu není zřejmé, proč by si žalobce nemohl tímto způsobem obstarat také prostředky na zaplacení soudního poplatku. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že žalobce je schopen obstarat si prostředky, a to i v řádu minimálně nižších tisíců korun. Nepřehlédl, že v minulosti byl žalobce vícekrát od soudních poplatků osvobozen v rozsahu 90 %. S ohledem na shora uvedené však v projednávané věci neshledal důvod k obdobnému postupu. Uzavřel, že žalobce nepředestřel kompletní a doložená tvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, čímž nedoložil své poměry, a soudu tak znemožnil řádné posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků. II. [3] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost dle § 103 odst. 1 písm. a,), c) a d) s. ř. s., v níž se domáhal jeho zrušení. Nesouhlasil s posouzením krajského soudu, podle kterého úplně, pravdivě a hodnověrně neosvědčil své majetkové poměry. Namítal, že krajský soud neuznal řádně doložené potvrzení o výši dávky hmotné nouze a z toho dovozoval údajnou neúplnost a nehodnověrnost jeho tvrzení. [4] Dále zpochybňoval závěr krajského soudu, podle něhož disponuje dalším příjmem, což dovozuje z hypotetického splácení dluhu I. H. a K. K. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1418/2016, ze kterého vyvozoval, že ujednaný termín vrácení zápůjčky neznamená závazek prostředky do ujednaného dne vrátit. Krajský soud také v této souvislosti nevycházel z aktuálních majetkových poměrů stěžovatele, ale z hypotetické možnosti sám přenechat věci zapůjčitelek I. H. a K. K. Tedy zde krajský soud rozhodl zmatečně, aniž by porozuměl zákonné definici zápůjčky, a zároveň bylo podle stěžovatele rozhodnuto v jeho neprospěch trestným činem soudce [k tomu odkazuje na § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku]. Stěžovatel také namítá nesprávné posouzení hrazení členských příspěvků spolku MaSON v rámci poskytování internetu a hrazení telefonu, v čemž spatřuje porušení práva na informace a rodinu. Odkazuje pak na konkrétní body v dřívějších rozsudcích Nejvyššího správního soudu, které spočívají v řešení jeho námitek v rámci dalších jím podaných kasačních stížností. Krajský soud současně nesprávně posoudil splácení pořádkových pokut, které stěžovatel vynakládá racionálně za účelem odvrácení daňových exekucí a exekučních nákladů. Krajský soud také nezohlednil, že stěžovatel byl evidovaný jako uchazeč o zaměstnání, a navíc byl v pracovní neschopnosti. Z tohoto důvodu nebylo možné, aby si sám příjem zvýšil. V této souvislosti krajský soud nesprávně posoudil lékařskou zprávu a pracovní neschopnost. Povolené vycházky stěžovatel dodržuje za účelem odstraňování duševního onemocnění. Krajský soud odkázal pouze na fiskální, regulativní a motivační funkci soudního poplatku, přičemž stěžovateli nevytýkal svévolnost, bezdůvodnost ani malichernost návrhu, a nezohlednil, že stěžovatel na podporu žádosti o osvobození od soudního poplatku předložil relevantní listiny. III. [5] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatele v tomto řízení o kasační stížnosti netíží povinnost být zastoupen advokátem ani poplatková povinnost. Kasační stížnost je totiž podána proti procesnímu usnesení, kterým se nekončí rozhodnutí o žalobě (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/201419, č. 3271/2015 Sb. NSS). [6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností jednotlivých kasačních námitek. Kasační stížnost lze totiž podat jen z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost podaná z jiných důvodů je nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel musí reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které soud v napadeném rozsudku uvedl, nesprávné. Musí tedy vylíčit, kterých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl soud vůči němu dopustit v procesu vydání rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/200558, č. 835/2006 Sb. NSS, a rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 As 358/202138, bod 11). Pokud tak neučiní a nereflektuje argumentaci krajského soudu, pak nejsou takové námitky přípustné (srov. usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/200977, č. 2103/2010 Sb. NSS; ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/200943; nebo ze dne 14. 6. 2016, č. j. 1 As 271/201536, body 1014). [7] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatelova tvrzení, která se týkají porušení základních práv, včetně práva na informace a na rodinu, byla vznesena jen obecně a bez konkrétní argumentace. Je třeba zdůraznit, že krajský soud se ani okolnostmi, které stěžovatele k této námitce vedly, v napadeném usnesení vůbec nezabýval. Nijak tedy především neposuzoval hrazení členských příspěvků za poskytování internetu či hrazení nákladů za telefon, jak v kasační stížnosti tvrdí stěžovatel. Tato část kasační stížnosti proto nemůže představovat přípustnou kasační námitku. S podstatou závěrů napadeného usnesení se pak míjí i část kasační argumentace stěžovatele týkající se nesprávného posouzení splácení pořádkových pokut. Ani na hodnocení tohoto výdaje stěžovatele totiž krajský soud odůvodnění napadeného rozhodnutí nepostavil. [8] K samotnému věcnému přezkumu napadeného usnesení Nejvyšší správní soud předesílá, že podstatu sporu, která je předmětem i této kasační stížnosti (tedy neosvobození od soudních poplatků z důvodu nedostatečného doložení majetkových poměrů mj. s odkazem na jiné možnosti stěžovatele obstarat si prostředky od příbuzných), již řešil i v nedávném v rozsudku ze dne 24. 4. 2025, č. j. 10 As 52/202515 či ze dne 9. 7. 2