7 As 94/2025 – Nejvyšší správní soud

7 As 94/2025- 30 - text  7 As 94/2025 - 33 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: J. B., zastoupený Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. 4. 2025, č. j. 72 A 39/202340, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 5. 9. 2023, č. j. KUOK 101951/2023 (dále též „napadené rozhodnutí), žalovaný k odvolání žalobce částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Litovel (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 4. 2023, č. j. LIT 9857/2023. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že „dne 10. 7. 2022 v 16:00 hodin jako řidič motocyklu zn. Honda, reg. zn. X, na pozemní komunikaci č. 449 vedoucí ve směru jízdy od obce Litovel k obci Litovel, části obce Rozvadovice, nerespektoval dopravní značení B1 zákaz vjezdu všech vozidel, s dodatkovou tabulkou mimo vozidel stavby, umístěné v obci Litovel, na ul. Olomoucká, v místě odbočky ke hřbitovu, a tímto nedbalostním jednáním porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak daného přestupku“. Za spáchání daného přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že upřesnil místo spáchání přestupku tak, že text za slovy „dopravní značení“ změnil na toto znění: „B1 „Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech“ s dodatkovou tabulkou s textem „mimo vozidel stavby“, umístěné v obci Litovel na ul. Olomoucká ve směru jízdy k části Rozvadovice, bezprostředně za odbočkou ke hřbitovu tím, že vjel do úseku jeho platnosti…“. II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“), který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Předně namítal, že se krajský soud i správní orgány s námitkami stěžovatele nesprávně vypořádaly v jeho neprospěch. Napadené rozhodnutí i rozsudek považoval za vadný, v hrubém rozporu s provedenými důkazy a se zákonem definovanými procesními požadavky. [4] Nesouhlasil se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s otázkou zákonnosti procesního postupu správního orgánu, který provedl ústní jednání, ačkoliv se stěžovatel předem telefonicky omluvil a požádal o odročení a stanovení jiného termínu. Krajský soud přiléhavě neaplikoval judikaturu, z níž plyne, za jakých situací je správní orgán oprávněn žádosti účastníka řízení o odročení jednání nevyhovět, a ústní jednání tak přesto provést. Místo citování judikatury měl vzít do úvahy konkrétní postup správního orgánu I. stupně a tento posoudit, zda je s uvedenou judikaturou v rozporu či v souladu. Vzhledem k tomu, že krajský soud tímto způsobem nepostupoval, zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Správní orgán I. stupně přitom sám konstatoval, že se stěžovatel z ústního jednání včas omluvil v důsledku nepředvídatelných dopravních komplikací v zahraničí. Přesto této žádosti nevyhověl s odůvodněním, že měl obviněný dostatečnou lhůtu na to, aby si zorganizoval čas, případně si zvolil svého zákonného zástupce, který by ho pro tento případ zastupoval. Správní orgán I. stupně stěžovateli nevytýká, že by jeho žádost nebyla včasná, nebyla důvodná či že by nebyla doložená. Považoval proto za zcela bezpředmětné úvahy krajského soudu, že správní orgán I. stupně vyhodnotil omluvu stěžovatele jako opožděnou, nedůvodnou či nedoloženou. Důvody, pro které byla žádost stěžovatele odmítnuta nelze podřadit pod zákonem (a judikaturou) akceptovatelné důvody, a tedy byl procesní postup správního orgánu I. stupně nesprávný. [5] Dále stěžovatel považoval za nesprávné a nepřezkoumatelné odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o prokázání, že se stěžovatel jemu vytýkaného přestupkového jednání dopustil. Důvody, o které opřel krajský soud své závěry, nemají oporu ve správním spisu. Žádný policista netvrdil, že by viděl stěžovatele projet kolem zákazové značky. Nadto by to nebylo ani technicky možné s ohledem na vzdálenost policejního vozidla od předmětného značení, horizontální terénní zlom a technický materiál spolu se stavebními stroji. Policisté, správní orgány i krajský soud vychází z domněnky, že jelikož byl stěžovatel zastaven na daném místě, nutně musel projet kolem zákazové značky. Pokud se správní orgány nějakou skutečnost domnívají, musí ji taky s potřebnou jistotu prokázat. Tuto jejich domněnku přitom stěžovatel, dle svého názoru úspěšně, zpochybňuje tím, že předkládá a prokazuje vlastní verzi, jak se na dané místo dostal, aniž by projel kolem zákazové značky (na úsek komunikace, kde již platil zákaz vjezdu, se dostal z polní cesty). Tato jeho verze zůstala nevyvrácena. V takovém případě je nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo. Závěrem se ohradil proti tvrzení krajského soudu, dle něhož stěžovatel mění a přizpůsobuje své (skutkové) verze. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s právním posouzením věci krajským soudem. Následně se vyjádřil se k jednotlivým kasačním námitkám. Za situace, kdy stěžovatel svoji telefonickou omluvu z jednání nedoložil, byl oprávněn přestupek projednat v jeho nepřítomnosti. V napadeném rozhodnutí je dostatečně a přezkoumatelným způsobem uvedeno, proč považoval zjištění skutkového stavu za dostatečné a nevyvolávající pochybnosti. Stejně tak považoval důkazy provedené v přestupkovém řízení za dostatečné, osvědčující spáchání daného přestupku. Věrohodné svědectví policistů přitom zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání. Z výpovědí bylo zřejmé, že stěžovatel o umístění zákazového značení věděl. Stěžovatel sice následně tvrdil, že na místě dopravní značení chybělo, avšak své tvrzení neprokázal a nezpochybnil fotodokumentaci pořízenou policisty. Ani neuvedl, kterou polní cestou měl na silnici přijet, přičemž v daném místě se žádná polní cesta nenachází. Provedeným dokazováním bylo obviněnému z přestupku dostatečně a bez důvodných pochybností prokázáno, že přestupek spáchal. Navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, případně její zamítnutí jako nedůvodné. IV. [7] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). [8] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon. Kasační stížnost proto není přijatelná. [9] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/200971). Podle ustálené judikatury platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem post