7 Azs 116/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 116/2025- 37 - text  7 Azs 116/2025 - 41 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobce: E. B., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 13 A 44/202446, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku za kasační stížnost ve výši 8000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení, a to k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Policie České republiky, Krajské ředitelství Středočeského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále „správní orgán prvního stupně“) zahájila dne6. 4. 2024 s žalobcem správní řízení ve věci správního vyhoštění, jelikož žalobce pobýval na území České republiky bez platného víza či povolení k pobytu. Správní orgán prvního stupně poté změnil právní kvalifikaci z řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace podle § 50a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“). Následně podle § 50a odst. 2 písm. b) tohoto zákona rozhodnutím ze dne 25. 6. 2024, č. j. KRPS6413939/ČJ2024010022, uložil žalobci povinnosti opustit území a podle § 50a odst. 3 tohoto zákona zároveň stanovil dobu k vycestování na 30 dnů. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 9. 2024, č. j. CPR422212/ČJ2024930310V241 zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. [2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. [3] Městský soud neshledal důvodnou námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Zdůraznil, že ačkoliv je toto řízení ovládáno vyšetřovací zásadou, je primárně na cizinci, aby tvrdil konkrétní skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života a navrhoval k nim důkazy. Podle městského soudu správní orgány zjistily skutkový stav dostatečně, když provedly se žalobcem pohovor, vyslechly jeho manželku, vykonaly pobytovou kontrolu a provedly lustrace v dostupných informačních systémech. [4] Dále se městský soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti, kterou žalobce spatřoval v tom, že jej správní orgán označil za „mladého dospělého muže“. Soud připustil, že toto označení může být částečně zavádějící, avšak z kontextu celého rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány si byly věku žalobce vědomy. K námitce, že obsah spisu neodpovídá závěru o neexistenci překážek vycestování, městský soud uvedl, že žalovaná si byla vědoma, že vycestování bude pro rodinu do jisté míry problematické. Přesto dospěla k závěru, že vycestování je v daném případě možné, což ve svém rozhodnutí řádně odůvodnila. Městský soud se dále vypořádal s námitkou, že v řízení nebylo opatřeno stanovisko OSPOD. Uvedl, že v době rozhodování bylo synovi žalobce přibližně 7 let. Jelikož správní orgány vyslechly oba rodiče a z jejich výpovědí nevyplynuly žádné rozpory ohledně zájmů dítěte, bylo by dle soudu nadbytečné vyslechnout i syna samotného. Soud konstatoval, že nebylo pochyb o tom, že v nejlepším zájmu dítěte je žít v úplné rodině. Případné stanovisko OSPOD by proto nepřineslo žádné nové skutečnosti pro zjištění skutkového stavu. Pokud chtěl žalobce zdůraznit specifické dopady na svého syna, měl tak učinit sám v průběhu správního řízení. [5] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Konstatoval, že správní orgány zhodnotily všechna relevantní kritéria dle § 174a zákona o pobytu cizinců, jako je délka a povaha neoprávněného pobytu, věk a rodinné vazby žalobce. Dospěly přitom k závěru, že dopad do rodinného života bude pouze dočasný a jeho míra bude záviset na aktivitě samotného žalobce při získání pobytového oprávnění. Konkrétně k faktickým důsledkům městský soud uvedl, že správní orgány předpokládaly, že péči o nezletilého dočasně zajistí matka, tak jako v minulosti, případně placená chůva. Podle městského soudu je také možné, aby žalobce vycestoval společně se synem, jelikož je nezletilý v předškolním věku a jeho krátkodobé vycestování by tak nenarušilo jeho budoucí vývoj. Žalobce podle městského soudu neprokázal, že by jeho vycestování bylo nemožné, ani že by s ním spojené finanční náklady byly natolik zatěžující, aby zakládaly naprostou nezbytnost jeho přítomnosti na území. [6] Městský soud uzavřel, že rozhodnutí správních orgánů netrpěla vadou nepřezkoumatelnosti, neboť jejich úvahy byly logické a měly oporu ve spise. Zároveň se ztotožnil i s věcným posouzením. Shledal, že ačkoliv k určitému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce dojde, nelze tento zásah považovat za nepřiměřený, a proto byly podmínky pro uložení povinnosti opustit území splněny. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [7] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Její přijatelnost odvozuje v prvé řadě z toho, že nezákonnost napadeného rozsudku má zásadní dopad do jeho hmotněprávního postavení i do postavení osob jemu blízkých. Rozhodnutí jej nutí opustit území České republiky, kde jeho nezletilý syn plní povinnou školní docházku a kde má s manželkou vybudované rodinné a sociální zázemí. Dále stěžovatel tvrdí, že kasační stížnost předkládá právní otázky, které dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu komplexně řešeny. Konkrétně se jedná o otázku, jak při posuzování přiměřenosti hodnotit reálnou délku následného pobytového řízení, vliv dočasných překážek (jako nízký věk dítěte) a negativní ekonomické dopady spojené s vycestováním. [8] Podle stěžovatele se městský soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že závěry správních orgánů nemají oporu ve spise. Další pochybení spatřuje v tom, že správní orgány i městský soud odmítly jako nadbytečný jeho návrh na opatření stanoviska OSPOD. Uvádí, že cílem tohoto důkazu nebylo prokázat zjevnou skutečnost, že je v zájmu dítěte žít v úplné rodině, nýbrž odborně posoudit konkrétní dopady vycestování na psychiku a vývoj dítěte, k čemuž správní orgány nejsou kompetentní. Jelikož správní orgány nevěnovaly nejlepšímu zájmu dítěte dostatečnou pozornost, nemohly dle stěžovatele náležitě posoudit ani proporcionalitu zásahu do soukromého a rodinného života. [9] Stěžovatel rovněž poukazuje na vnitřní rozpornost napadeného rozsudku a rozhodnutí správních orgánů. Tu spatřuje nejen v nesprávném označení své osoby jako „mladého dospělého muže“ ze strany žalované, ale především v tom, že městský soud akceptoval a dále reprodukoval skutkové závěry, které jsou v přímém rozporu s obsahem spisu. Jako příklad uvádí mylná tvrzení, že péči o syna může zajistit pouze matka (ačkoliv o něj pečuje on), či že stěžovatel živí rodinu. Dále namítá, že městský soud v této souvislosti překročil rámec soudního přezkumu, když se sám domýšlel, co myslela žalovaná tím, pokud o stěžovateli hovoří jako o „mladém dospělém muži“, a tímto výkladem nahrazoval správní uvážení. Městský soud rovněž považoval syna stěžovatele za dítě v předškolním věku. Ve skutečnosti však již plní povinnou školní docházku a jeho vytržení z českého prostředí, kde žije od narození, by bylo pro jeho vývoj vysoce rizikové. [10] Stěžovatel dále namítá nesprávné posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Uvádí, že správní orgány i městský soud nereagovaly na jeho konkrétní argumenty a pouze formalisticky zdůrazňovaly obecnou mírnost uloženého opatření a dočasnost jeho vycestování, aniž by zohlednily specifickou situaci jeho rodiny. Ačkoliv povinnost opustit území představuje mírnější opatření než správní vyhoštění, i to může být ve výjimečných případech shledáno nepřiměřeným z hlediska zásahu do práva na rodinný život. K tomu může dojít například tehdy, pokud nastanou okolnosti ospravedlňující naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR, nebo pokud by se jeho návrat do ČR ukázal jako příliš složitý. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho případ je právě takovou výjimečnou situací. Obstarává totiž veškerou péči o svého školou povinného syna a jeho nepřítomnost by donutila manželku ukončit zaměstnání, což by mělo pro rodinu likvidační ekonomické následky. Pokazuje na to, že společný příjem domácnosti je nízký, a proto je zcela vyloučen