8 As 117/2025 – Nejvyšší správní soud

8 As 117/2025- 32 - text  8 As 117/2025-34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobkyně: J. M., zast. JUDr. Hugo Körblem, advokátem se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 8 A 32/2025-34, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 8 A 32/2025-34, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem sporu je nečinnost žalovaného při rozhodování o žádosti žalobkyně o udělení státního občanství. Žalobkyně si je vědoma toho, že žalovaný postupuje v souladu s a § 7y zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „Lex Ukrajina“), dle kterého dochází k zastavení řízení ve věcech žádostí o udělení státního občanství České republiky státním příslušníkům Ruské federace. Nejvyšší správní soud se ovšem zabýval pouze přípustností kasačních námitek a přezkoumatelností napadeného rozsudku. [2] Žalobkyně 20. 2. 2024 požádala o udělení státního občanství České republiky. Žalovaný o ní nerozhodl. Žalobkyně proto podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Ministr vnitra žádost usnesením ze dne 13. 3. 2025, č. j. MV-38862-2/SO-2025 (dále „usnesení ministra vnitra“), zamítl. Odkázal se v něm na § 7y Lex Ukrajina. Z něj dovodil, že ze zákona došlo k přerušení řízení. Proto žádosti nevyhověl. [3] Žalobkyně se následně žalobou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany proti nečinnosti správního orgánu a zrušení usnesení ministra vnitra. Městský soud ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Z výslovného znění § 7y odst. 1 Lex Ukrajina dovodil, že k přerušení řízení o udělení státního občanství došlo ze zákona. Žalovaný tedy nepochybil, pokud řízení rozhodnutím nepřerušil. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, dle které § 7x a § 7y Lex Ukrajina byly přijaty formou tzv. přílepku, a proto by bylo nutné je zrušit. Neshledal tedy důvod iniciovat řízení před Ústavním soudem vedoucí k jejich zrušení. Dále konstatoval, že uvedená ustanovení nepředstavují pravou retroaktivitu. Jedná se o ustanovení, která jsou v právním řádu běžná. V případě žalobkyně nedochází k zásahu do nabytých práv, jelikož občanství dosud nezískala. Městský soud dotčená ustanovení neshledal ani diskriminační. Je totiž právem státu, aby svůj postoj k cizincům s ohledem na dění ve světě upravil. To se týká i podmínek nabývání státního občanství. Sporná ustanovení reagují na agresi Ruské federace vůči Ukrajině. S ohledem na tuto mimořádnou situaci Česká republika zavedla mimořádné opatření spočívající v pozastavení udělování státního občanství občanům Ruské federace. K námitce komplikovaného či nemožného splnění podmínky pozbytí ruského občanství uvedl, že pokud by splnění této podmínky bylo objektivně nemožné, představovalo by to podstatnou vadu legislativy, která by mohla být důvodem k jejímu zrušení. Takové rozhodnutí však náleží pouze Ústavnímu soudu a městský soud by mohl pouze iniciovat příslušné řízení. K tomu však městský soud neshledal důvod, jelikož žalobkyně argumentovala pouze v rovině hypotéz a spekulací. Opatření v § 7x a § 7y Lex Ukrajina jsou dočasná, byť dobu jejich účinnosti nelze odhadnout. Česká republika nemůže ovlivnit okolnosti, které k přijetí těchto opatření vedly. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. V ní uvedla, že opakuje svoji argumentaci ze správní žaloby, kterou plánuje využít i v řízení u Ústavního soudu. V rámci obecných námitek uvedla, že k přerušení řízení nedochází přímo ze zákona. Dotčená ustanovení, kterými dochází k přerušení řízení, jsou v rozporu se zásadou jednotného občanství v rámci rodiny a se zásadou, že požadovaná doba pro udělení českého občanství nesmí být delší než 10 let. Ustanovení § 7x a § 7y Lex Ukrajina porušují její právo na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu. Právní úprava, dle které nemůže po nejasně stanovenou dobu nabýt české občanství, je také v rozporu se základními principy právního státu. Dále namítá zásah do svého soukromého a rodinného života, ohrožení její dobré pověsti. Neudělením občanství ztrácí některé benefity vyhrazené pouze českým občanům, které důvodně očekávala. Proto shledává dotčenou právní úpravu diskriminační. V České republice žije již zhruba 12 let. Česká republika má povinnost jí nabytí občanství usnadnit. [5] Stěžovatelka dále namítá, že § 7x a § 7y a související přechodná ustanovení Lex Ukrajina, byla přijata ve formě přílepku. Proto by je měl Ústavní soud zrušit. Část poslanců změnám zákona neporozuměla. Domnívali se, že se změnou zákona vytvoří pouze podmínka spočívající v nutnosti pozbýt ruské občanství. Ze zákona však vyplývá, že se došlo k přerušení veškerých řízení ohledně nabytí státního občanství ruskými občany, a to až do ukončení války na Ukrajině. Sporná ustanovení představují také pravou retroaktivitu právní úpravy. Podmínky pro nabývání českého občanství upravují zpětně. Pro tento závěr není rozhodné, že na udělení českého občanství není právní nárok. Paušální nastavení nových podmínek pouze pro ruské státní občany je diskriminační. Podmínku pozbytí ruského občanství je velice obtížně až nemožné splnit, na což upozorňoval i zástupce veřejného ochránce práv. Proto vznikl také pozměňovací návrh, podle kterého by postačil projev vůle směřující k pozbytí ruského občanství. Ruská federace totiž nebude ulehčovat svým občanům nabytí jiného státního občanství. Pokud by Ruská federace k pozbytí občanství požadovala splnění vojenské služby, mohlo by se stát se stát, že pro nabytí českého občanství bude muset občan Ruské federace bojovat proti Ukrajině. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z textu § 7y Lex Ukrajina vyplývá, že k přerušení řízení o udělení českého občanství podaných státními občany Ruské federace dochází ze zákona. Správní orgány proto nejsou povinny o přerušení řízení rozhodovat. Stěžovatelka v době podání žádosti neměla české občanství. Právo na jeho udělení nemá. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že změna právní úpravy může zasáhnout do principu rovnosti a právní jistoty, pokud je to odůvodněno ochranou silnějšího veřejného zájmu. V tomto případě převážil zájem na bezpečnosti státu. Uvedenou právní úpravou není dotčeno právo osob žádat o udělení státního občanství České republiky. Proto nemá diskriminační charakter. Je navíc výsostným právem státu určovat podmínky pro nabývání a pozbývání státního občanství. Pozbytí ruského občanství je i v současné době možné vyřídit prostřednictvím zastupitelských úřadů Ruské federace v zahraničí. Zákon navíc obsahuje výjimky z podmínky pozbytí ruského občanství pro případy, kdy není možné rozumně požadovat pozbytí občanství (u žadatelů o azyl). K námitce přílepků žalovaný uvedl, že pozměňovací návrh byl podroben intenzivní rozpravě. Legislativní proces odpovídá požadavkům zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. [7] Stěžovatelka v replice doplnila, že z napadeného rozsudku jsou zjevné pochybnosti městského soudu o ústavnosti nové právní úpravy. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Kasační stížnost je důvodná. III.A Přípustnost kasačních námitek [9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasačních námitek. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatelka musí podle § 104 odst. 4 s. ř. s. v kasační stížnosti mj. reagovat na argumentaci městského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou jeho závěry nesprávné. [10] Městský se v bodech 39 až 46 vypořádal s námitkou, dle které k přerušení řízení nedochází ze zákona, ale je nutné, aby o něm správní orgán rozhodl. Městský soud ocitoval relevantní právní úpravu a zdůraznil, že v textu zákona je uvedeno, že řízení se přeruší. Z toho dovodil, že zákon přerušení řízení neváže na jakékoliv aktivní jednání správního orgánu. V opačném případě by zákonodárce text zákona formuloval odlišně, například že „ministerstvo řízení přeruší“. Žalovaný proto postupoval správně, pokud řízení nepřerušil. K přerušení došlo ze zákona. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že s tímto závěrem nesouhlasí, jelikož zákon stanoví pouze to, že se řízení přeruší. Takto obecná námitka, která konkrétněji nepolemizuje se závěrem městského soudu, je však nepřípustná. Městský soud jednoznačně vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že k přerušení řízení došlo ze zákona. Stěžo