8 As 29/2025 — Nejvyšší správní soud

8 As 29/2025- 97 - text  8 As 29/2025-107 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 9. 8. 2019, č. j. ÚPDI-2216/19/KP, za účasti osoby zúčastněné na řízení: České dráhy, a. s., se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, č. j. 8 A 23/2023-85, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízená nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podstatou sporu je otázka, zda unijní právo vyžaduje, aby vyhrazení kapacity dráhy žalobkyní pro účely opravy jí provozovaných drah zahrnuté do prohlášení o dráze postupem podle § 33 odst. 3 písm. e) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, podléhalo posouzení žalovaného podle § 23b a § 23c téhož zákona. [2] Žalobkyně, tehdy (tedy do 31. 12. 2019) ještě jako Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, vydala Prohlášení o dráze celostátní a regionální platné pro přípravu jízdního řádu 2020 a pro jízdní řád 2020 (dále jen „Prohlášení 2020“). Společnost České dráhy, a.s., toto Prohlášení 2020 napadla postupem dle § 34e zákona o dráhách. Podle jeho odst. 1 věty první v tehdy účinném znění platilo, že Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „ÚPDI“), který byl až do svého zrušení ke konci roku 2023 příslušný v těchto otázkách rozhodovat, na návrh žadatele o přidělení kapacity dráhy nebo z moci úřední rozhodne, zda některá z částí zveřejněného prohlášení o dráze není v rozporu s tímto zákonem. ÚPDI rozhodnutím ze dne 24. 5. 2019, č. j. ÚPDI-1442/19/ZA, shledal rozpor několika kapitol Prohlášení 2020 s několika ustanoveními zákona o dráhách a stanovil žalobkyni lhůtu 30 dní ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, po jejímž uplynutí nelze příslušné kapitoly Prohlášení 2020 použít. V kritizovaných kapitolách žalobkyně zejména deklarovala důsledky možného omezování přidělování kapacity dráhy v úsecích dotčených modernizací či optimalizací tratí železničních koridorů a železničních uzlů. [3] ÚPDI mimo jiné ve výroku č. 5 shledal, že kapitola 3.5.2 Omezení provozování dráhy v rozsahu šestého odstavce ve znění „SŽDC je oprávněna omezit přidělování kapacity dráhy na dotčeném úseku dráhy v případě, kdy SŽDC na dobu nezbytně nutnou omezila provozování dráhy nebo její části z důvodů provádění diagnostiky a měření, údržby, obnovy a zvýšení propustnosti tratě takového úseku dráhy.“ Prohlášení 2020 je v rozporu s § 33 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 34 odst. 4 a § 23c odst. 3 zákona o dráhách. Ve výroku č. 6 shledal, že kapitola 3.5.2 Omezení provozování dráhy v rozsahu osmého odstavce ve znění „S ohledem na plán investičních akcí může SŽDC omezit přidělování kapacity dráhy v úsecích dotčených modernizací, resp. optimalizací tratí železničních koridorů a železničních uzlů. SŽDC umožní dopravcům využití jiné volné kapacity dráhy pro umožnění jízdy vlaků po vhodné odklonové cestě, je-li taková kapacita dostupná a je-li její využití účelné a možné.“ Prohlášení 2020 je v rozporu s § 33 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 34 odst. 3 a 4 a § 23c odst. 3 zákona o dráhách. Ve výroku č. 11 shledal, že kapitola 4.5 Přidělení kapacity dráhy pro údržbu, obnovu a rozvoj infrastruktury v rozsahu třetího odstavce ve znění „SŽDC oznámí žadatelům o kapacitu dráhy taková dočasná omezení kapacity (dále jen „DOK“) (již publikovaná v režimu druhého zveřejnění dle přílohy VII), u kterých předpokládá, vzhledem k vlivu omezení, zapracování sníženého přídělu kapacity dráhy v rámci konstrukce ročního jízdního řádu, a to v termínu do 14. prosince 2018. U takto vyhlášených DOK má SŽDC za to, že během přídělu kapacity dojde, vzhledem ke konkrétním parametrům konkrétního DOK, k situaci, kdy nebude možné uspokojit všechny došlé žádosti o přidělení kapacity dráhy. V takovém případě SŽDC přistoupí ke koordinaci žádostí dle ustanovení kapitoly 4.4.1.“ Prohlášení 2020 je v rozporu s § 33 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 34 odst. 4 a § 23c odst. 3 zákona o dráhách. Ve výroku č. 13a shledal, že kapitola 4.5.1 Konstrukce nabídky náhradních tras v rozsahu části druhého odstavce ve znění „Přidělená kapacita dráhy může být upravena, nebo dokonce odebrána, pokud to bude nutné v souvislosti s realizací akcí z plánu DOK.“ Prohlášení 2020 je v rozporu s § 33 odst. 3 písm. e) ve spojení s § 23b a § 23c zákona o dráhách. [4] Rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl předseda ÚPDI rozhodnutím ze dne 9. 8. 2019, č. j. ÚPDI-2216/19/KP. Ztotožnil se s názorem ÚPDI, že k omezení provozování drážní dopravy na dráze dojde již tím, že kapacita bude vlivem jejího vyhrazení nabídnuta k přidělení do jízdního řádu v rozsahu nižším, než je její poptávka. Tím dojde k omezení uspokojování přepravní potřeby a může dojít i k přetížení dráhy. Pokud dojde následkem vyhrazení kapacity pro údržbu k neuspokojení žádostí o přidělení kapacity, dojde i k omezení provozování drážní dopravy. [5] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 17. 3. 2023 Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) správní žalobu poté, co ji civilní soudy odkázaly s její žalobou dle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, do správního soudnictví. Účinností zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, přešla podle článku X. bodu 2 působnost ÚPDI na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „žalovaný“). V žalobě žalobkyně mimo jiné namítala, že ÚPDI pochybil, když nerespektoval zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí dle § 34e odst. 4 zákona o dráhách, která podle ní není pouze pořádková, a když nesprávně vyhodnotil údajná pochybení, jichž se měla dopustit zkritizovanými kapitolami Prohlášení 2020. Krom toho zpochybnila ztotožňování „omezení provozování dráhy“ dle § 23b a § 23c zákona o dráhách, což je dle žalobkyně užší pojem, s „dočasnými omezeními kapacity železničních tratí“ ve smyslu rozhodnutí Komise (EU) 2017/2075, kterým se nahrazuje příloha VII směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen „rozhodnutí Komise 2017/2075“), což je dle žalobkyně širší pojem. ÚPDI a následně žalovaný tyto instituty úmyslně směšují, aby je mohli podřídit svému dohledu. Povinnosti žalobkyně jako vlastníka a provozovatele dráhy ve vztahu k dráze však zahrnují též její údržbu a rozvoj a tyto zákonné povinnosti a jejich provedení nejsou podmíněny nutností předběžného souhlasu žalovaného, ani nejsou podřízeny požadavkům dopravců či žadatelů o kapacitu, byť i k jejich požadavkům musí provozovatel dráhy přihlížet. Plnění zákonných povinností je nutné a údržbu musí být možné provádět bez ohledu na vůli žalovaného. Zákon nesvěřuje žalovanému rozhodování o tom, kdy bude údržba provedena. Pokud by vlivem neexistence rozhodnutí žalovaného neprovedla žalobkyně údržbu, mohla by být postižena Drážním úřadem. Výklad žalovaného je tak absolutně neaplikovatelný, pomíjí platnou právní úpravu a je rozporný jak se zákonem o dráhách, tak s textem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU, o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen „směrnice 2012/34/EU“). Rozhodnutí žalovaného by ji nutila plnit povinnosti vlastníka a provozovatele dráhy dle § 20 až § 22 zákona o dráhách ve vztahu k opravě, údržbě a modernizaci dráhy výhradně po povolení žalovaného. Tím žalovaný nadřazuje zájem dopravců na užití dráhy nad zájem na tom, aby byla dráha řádně udržována a modernizována, přestože dopravci nemají absolutní nárok na veškerou železniční infrastrukturu. [6] Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že smyslem existence žalovaného je dohlížet na kroky žalobkyně, a proto omezení provozu dráhy dle § 23b zákona o dráhách podléhá jeho schválení. Bylo by proti smyslu zákona, aby žalobkyně mohla tento institut jednoduše obejít tím, že svůj postup podle § 33 odst. 3 písm. e) zákona o dráhách označí nikoli jako omezení provozu dráhy dle § 23b zákona o dráhách, ale jako dočasné omezení kapacity železničních tratí dle rozhodnutí Komise 2017/2075. II. Obsah kasační stížnosti žalobkyně a ostatní vyjádření [7] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky městským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] Zejména vytýká městskému soudu, že nezohlednil její právo dle § 33 odst. 3 písm. e) zákona o dráhách, tedy uvést v Prohlášení 2020 vy