9 Afs 183/2024 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 183/2024- 50 - text  9 Afs 183/2024 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Synergy Insurance s.r.o., se sídlem Václavské náměstí 834/17, Praha 1, zast. JUDr. Janem Zrckem, advokátem se sídlem Kodaňská 1441/16, Praha 10, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 19. 10. 2023, č. j. 2023/134857/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 17 A 130/202391, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalované ze dne 1. 6. 2023, č. j. 2023/67996/570, byla žalobkyně uznána vinnou z přestupků podle § 110 odst. 1 písm. c) a písm. f) a podle § 114 odst. 1 písm. m) a písm. n) zákona č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o distribuci pojištění“). [2] Přestupků se dopustila tím, že v období od 2. 6. 2020 do 23. 12. 2021 jako zprostředkovatelka zdravotního pojištění cizinců neposkytla zákazníkům úplný záznam z jednání podle § 79 citovaného zákona (nezaznamenala požadavky zákazníků, ani doporučení pojistného produktu a též důvody vlastního doporučení pro sjednání nebo podstatnou změnu pojištění a vysvětlení dopadů sjednání pojištění). V období od 2. 6. 2020 do 23. 12. 2021 neuchovala dokumenty nezbytné pro osvědčení řádného plnění povinností stanovených zákonem o distribuci pojištění – prokazující všeobecné znalosti a odbornou způsobilost svých pracovníků a vázaných zástupců. Dále v období od 13. 7. 2021 do 1. 8. 2021 zprostředkovala uzavření 180 pojistných smluv prostřednictvím osob, které nesplňovaly podmínku odborné způsobilosti. Zároveň žalobkyně v období od 2. 6. 2020 do 23. 12. 2021 řádně neuplatňovala zavedená pravidla kontroly činnosti svých pracovníků, vázaných zástupců a jejich pracovníků. Za všechny uvedené přestupky jí žalovaná uložila pokutu ve výši 500 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. [3] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně rozklad, který bankovní rada žalované v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí žalované potvrdila. [4] Žalobkyně napadla rozhodnutí bankovní rady žalované správní žalobou, kterou městský soud zamítl jako nedůvodnou. Městský soud nepřisvědčil námitce, že se žalovaná nezabývala otázkou existence škodlivých následků jednání žalobkyně. V tomto konkrétním případě se jednalo o ohrožovací delikty, a proto není k naplnění jejich skutkové podstaty nutné zkoumat škodlivé následky. Dle městského soudu žalovaná neuvedla, že žalobkyně záznamy z jednání se zákazníky vůbec nevyhotovila. Žalovaná považovala vady těchto záznamů za vážné, ale nekladla mezi vady záznamů a jejich nevyhotovení rovnítko. Námitku, že uložená sankce odpovídá nevyhotovení záznamů, označil městský soud za spekulativní, neboť nelze předjímat, jakou sankci by žalovaná uložila v případě závažnějšího přestupku. [5] Dále konstatoval, že zákon o distribuci pojištění nestanoví žádné výjimky z povinností stanovených tímto zákonem. Ani zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví takovou výjimku. Městský soud neshledal důvodnou též námitku, že se jednalo o pochybení vztahující se k ryze formální povinnosti. Dle soudu bylo podstatné, aby zprostředkování pojištění zajišťovaly odborně způsobilé osoby, které garantují kvalitu poskytnutých služeb, a proto neobstál argument žalobkyně o hájení finančních zájmů jejích zákazníků. Námitku podjatosti žalované označil za spekulativní a nepodloženou. [6] Městský soud též neshledal, že by uložená sankce byla nezákonná či neodůvodněná. Postup žalované, která při stanovení výše pokuty vycházela především z hospodářských výsledků za období, v němž došlo ke spáchání vytýkaných přestupků, označil městský soud za logický a správný. Následné zhoršení hospodářského výsledku žalobkyně nemělo na výši pokuty vliv, ta si totiž mohla a měla vytvořit dostatečnou finanční rezervu. Dle městského soudu žalovaná správně nezohlednila žalobkyní tvrzené okolnosti snižující její provizi, takovým postupem totiž mohlo dojít k účelovému snížení zisku. Rozhodnutí žalované a bankovní rady nebyla v rozporu se srovnávanými případy ohledně sankcí uložených jiným subjektům. Městský soud dospěl k závěru, že pokuta nebyla pro žalobkyni likvidační, ostatně byla uložena ve výši 5 % horní hranice, nevybočila tak z ustálené rozhodovací praxe žalované, a byla adekvátní. Zároveň neshledal důvody pro moderaci uložené sankce, jak navrhovala žalobkyně. II. Obsah kasační stížnosti a další vyjádření účastníků řízení [7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla výše označený rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě kterých požadovala napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatelka namítala, že městský soud nahradil vlastní úvahy a právní posouzení převzetím argumentů žalované, aniž by zohlednil stěžovatelčiny argumenty. Přiměřeností sankce se soud zabýval pouze v obecné rovině, tedy zda nevybočuje z rozhodovací praxe žalované, avšak bez přihlédnutí ke konkrétním specifikům dané věci. Nezohlednil možné dopady pokuty na další podnikatelskou činnost a existenci stěžovatelky, ačkoliv stěžovatelka městskému soudu předložila dostatek podkladů, na jejichž základě si mohl učinit ucelený obrázek o její hospodářské situaci. Závěr, že výše pokuty není likvidační, odůvodnil mírou závažnosti spáchaných přestupků, opět bez zohlednění specifik projednávané věci. [9] Postup městského soudu byl proto dle stěžovatelky v rozporu se smyslem a účelem zákona, ustálenou rozhodovací praxí a taktéž protiústavní. Stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, nebo ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02, a též ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13; nebo na rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008133, s tím, že soudy dovodily zákaz ukládání pokut likvidačního charakteru, který je při rozhodování o sankci nutné aplikovat jako korektiv. Městský soud však tuto judikaturu nerespektoval a úvaha o přiměřenosti pokuty v napadeném rozsudku zcela absentuje. Ve vztahu k přiměřenosti sankce a volbě kritérií jejího určení odkázala na rozsudek NSS ze dne 23. 3. 2012, č. j. 4 Ads 133/2011183, v jehož kontextu je patrné, že uložená pokuta je zcela nepřiměřená, jelikož hrubý příjem ze smluv sjednaných v daném období převyšuje více než čtyřikrát. [10] Stěžovatelka poukázala na protichůdnou argumentaci v napadeném rozsudku. Městský soud na jednu stranu uvedl, že by výše pokuty měla být odvozena ze zisku, ale na druhé straně následně aproboval postup žalované, která vyšla primárně z tržeb stěžovatelky. Pojmy „zisk“ a „tržba“ nelze volně zaměňovat. V projednávané věci byly tržbami provize stěžovatelky a ziskem byl rozdíl mezi těmito provizemi a náklady. Vadná a nelogická byla i úvaha městského soudu, že je pouze na stěžovatelce, jak s tržbami naloží. Zdůraznila, že odměna vázaného zástupce byla ujednána smluvně, teprve na základě získání zákazníků vázaným zástupcem docházelo k realizaci tržeb. Časová souslednost tržeb a nákladů je proto opačná, než jak ji podávala žalovaná a městský soud, který nepřípadně odkázal na rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 77/201246. Napadený rozsudek je vnitřně rozporný a nesrozumitelný. [11] Bankovní rada žalované dle stěžovatelky argumentaci z prvostupňového rozhodnutí, v němž žalovaná zdůvodnila výši sankce odkazem na obdobné případy, obrátila a zdůraznila odlišnost původně uvedených případů od nyní projednávané věci. Městský soud následně stěžovatelce chybně vytknul, že poukazuje na výši sankcí udělených žalovanou v jiných případech, které však byly dle jeho názoru nesrovnatelné. Městský soud argumentaci žalované bez dalšího převzal a učinil tak napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Nad rámec uvedeného stěžovatelka poukázala na závěr soudu, že citace konkrétních případů žalovanou měla poukázat toliko na řádovou výši sankcí ukládaných žalovanou. Tento závěr je však lichý, žalovaná běžně ukládá pokuty ve výši jednotek až desítek miliónů korun. [12] Stěžovatelka namítala, že se nedopustila „predátorského jednání“, ani neporušovala právní předpisy vztahující se k podnikatelské činnosti opakovaně, což by případně odůvodnilo potřebu ji „zlikvidovat“. Dle stěžovatelky městský soud uvedl, že se dopustila „jen“ ohrožovacího deliktu. V souvislosti s jejím dřívějším deliktem namítala, že tento spočíval v okolnosti, že stěžovatelka včas nereagovala na velmi specifický požadavek žalované, který