9 Azs 113/2025 – Nejvyšší správní soud

9 Azs 113/2025- 38 - text  9 Azs 113/2025 - 40 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: S. H. H., zastoupený Mgr. Jaromírem Slovákem, advokátem, sídlem Pivovarnická 1814/2, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024, č. j. OAM760/ZAZA11HA062024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 16 Az 33/202438, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Věc se týká posouzení důvodů neudělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, nebo národního humanitárního azylu (dále jen „humanitární azyl“) podle § 14 tohoto zákona občanu Vietnamské socialistické republiky, který pozbyl oprávnění k pobytu na území České republiky následkem odsouzení za drogovou trestnou činnost. Tvrzenými důvody žádosti byla hrozba, že po návratu do Vietnamu bude v rozporu se zásadou ne bis in idem znovu trestán pro totožnou trestnou činnost, za kterou by tam mohl být odsouzen k trestu smrti či vystaven hrozbě nelidského zacházení v tamních věznicích. Důvodem pro udělení alespoň humanitárního azylu měl být zdravotní stav jeho nezletilého syna. [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) ve správním řízení uvedl, že poprvé vycestoval z Vietnamu v roce 1989. Od té doby žije v České republice, kde má manželku, zletilou dceru i dvě nezletilé děti (dceru a syna), z nichž jsou všichni občany Vietnamské socialistické republiky. Stěžovatel měl na území oprávnění k pobytu za účelem podnikání, které mu bylo ke dni 21. 3. 2019 pravomocně zrušeno. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 51 T 15/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2018, sp. zn. 15 To 43/2018, byl totiž uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mu byl dne 12. 5. 2022 udělen výjezdní příkaz na 30 dnů. [3] Dne 6. 6. 2024 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou mu žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělil. Ve správním řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti byla legalizace pobytu stěžovatele na území České republiky. Z tvrzení stěžovatele nevyplynul žádný z důvodů azylu podle § 12 zákona o azylu a zjištěn nebyl ani žádný důvod zvláštního zřetele hodný, který by opodstatňoval udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Nebylo zpochybněno, že nezletilý syn stěžovatele se léčí se srdcem a podrobil se několika operacím, z lékařských zpráv ale nevyplývá, že by byl bezprostředně ohrožen na životě nebo že by nemohl vycestovat. Rovněž aktuální pobyt manželky a dětí stěžovatele na území České republiky neznamená nutnost jejich setrvání za všech okolností. Žalovaný připomněl, že vzniklá situace a její dopad na rodinu stěžovatele je následkem jeho vlastního zaviněného jednání. Jakkoli ve Vietnamu dochází k pronásledování a za drogovou trestnou činnost může být za určitých podmínek uložen i trest smrti, není důvod se domnívat, že by se tamní orgány o stěžovatele po návratu zajímaly. Vietnamské státní orgány doposud o jeho osobu žádný zájem nejevily a sám stěžovatel nebyl nijak aktivní v kritice tamního režimu. Nebyly tak splněny ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. [4] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. Přisvědčil závěru žalovaného, který logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil neudělení humanitárního azylu. Mezinárodní ochrana nebyla v jiném řízení udělena ani manželce stěžovatele [srov. usnesení Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 23. 1. 2025, č. j. 4 Azs 221/202437, podle něhož byla manželka stěžovatele již v roce 2014 odsouzena za stejný zvlášť závažný zločin k trestu odnětí svobody v délce trvání 9 let, v důsledku čehož následně také pozbyla oprávnění k pobytu]. [5] Stěžovatel v žalobě uplatnil tvrzení o hrozbě újmy v zemi původu, která měla spočívat v možném novém odsouzení za trestnou činnost spáchanou v České republice. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 16. 8. 2024 ale městský soud zjistil, že zastupitelský úřad v Hanoji ani jiné členské státy Evropské unie nemají vědomost o tom, že by vietnamské soudy v nějakém případě vynesly nový rozsudek v totožné trestní věci, v níž pachatel již byl odsouzen v jiné zemi. Zásada ne bis in idem je zaručena přímo v tamní ústavě a v trestním řízení je k ní přihlíženo. Trest vykonaný v zahraničí se do tamější obdoby rejstříku trestů nezapisuje a na dotyčného je místními úřady pohlíženo jako na osobu bezúhonnou. Stěžovateli tak bez ohledu na to, že za drogovou činnost lze ve Vietnamu uložit i trest smrti, nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu opětovného odsouzení za stejnou trestnou činnost. Důvodnost žádosti nezakládá ani poukaz na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. S ohledem na vietnamské občanství dětí stěžovatele nemusí mít neudělení azylu za následek jejich odloučení od rodičů. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [6] Stěžovatel podal kasační stížnost proti rozsudku městského soudu z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), rozsudek navrhl zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Napadenému rozsudku i žalovanému vytýká nedostatečné odůvodnění, resp. nedostatečné skutkové i právní posouzení, jdeli o možné důvody pro udělení humanitárního azylu nebo doplňkové ochrany. Nevypořádal se ani s možným nerespektováním čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 3 Úmluvy, ačkoli z nich České republice vyplývají mezinárodní závazky. [7] Městský soud při posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu nepřihlédl k tomu, že u stěžovatele existovaly hned dva důvody zvláštního zřetele hodné. Prvním byla těžká nemoc jeho syna. Neudělením azylu by bylo neúměrně zasaženo do jejich rodinného života. Druhý důvod spočívá v odsouzení stěžovatele za drogovou trestnou činnost, za kterou mu ve Vietnamu hrozí trest smrti nebo doživotí. [8] Závěr o uplatňování zásady ne bis in idem vietnamskými státními orgány je nesprávný a formalistický. Vychází jen ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 16. 8. 2024, aniž by byl zohledněn obsah jiných zpráv (např. zpráv organizací Amnesty International nebo Harm Reduction International, nebo Výboru OSN proti mučení). Ve skutečnosti se vietnamský trestní systém vyznačuje nedodržováním zákonných předpisů a extrémně přísnými tresty za drogové delikty, včetně trestu smrti a doživotí. Stěžovateli v zemi jeho původu hrozí, že bude v rozporu se zásadou ne bis in idem opětovně odsouzen za dřívější drogovou trestnou činnost, popř. bude muset vykonat zbytek dříve nevykonaného trestu odnětí svobody ve věznicích, v nichž hrozí nelidské zacházení. Městský soud si neopatřil veškeré podklady a objektivní informace pro vydání napadeného rozhodnutí a rezignoval na pluralitu a relevanci zdrojů, v důsledku čehož chybně a neúplně vyhodnotil rizika spojená s návratem stěžovatele do Vietnamu, případně je zlehčil. Tato rizika vypovídají o tom, že návratem se stěžovatel vystavuje riziku nelidského a ponižujícího zacházení, a tedy nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. [9] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou, případně zamítnout. Námitky stěžovatele považuje za nedůvodné a odkázal na své vyjádření k žalobě, jakož i odůvodnění napadeného rozsudku. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem. [11] Pro posouzení procesních předpokladů, za nichž lze kasační stížnost věcně projednat, má význam, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. O takové žalobě je podle § 31 odst. 2 s. ř. s. oprávněn rozhodovat specializovaný samosoudce. Kasační stížnost ve věci, ve které v řízení před krajským soudem rozhodoval samosoudce a která „svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele“, je podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná. [12] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. je dán pouze za situace, že (1) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud neb