9 Azs 117/2025 – Nejvyšší správní soud

9 Azs 117/2025- 33 - text  9 Azs 117/2025 - 35 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: A. B., zastoupený Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2024, č. j. OAM621/ZAZA11LE242024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2025, č. j. 20 Az 41/202435, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Věc se týká zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve zněni pozdějších předpisů. Žadatel, který je státním příslušníkem Tuniské republiky, totiž ve správním řízení nevyvrátil předpoklad nedůvodnosti své žádosti, který vyplývá z toho, že Česká republika považuje tuto zemi za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím z tohoto důvodu zamítl žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany v některé z jejích forem podle § 12, § 13, § 14a nebo § 14b zákona o azylu nebo národního humanitárního azylu podle § 14 tohoto zákona. Stěžovatel podle svých tvrzení vycestoval začátkem léta 2023 z domovského státu do Itálie, odkud v říjnu 2023 odjel do České republiky. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal dne 6. 5. 2024. Ve správním řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti byla jeho obava z bývalého společníka a jeho otce, kteří mu měli vyhrožovat. Rovněž za ním měli posílat své lidi, kteří mu také vyhrožovali a fyzicky jej napadli. To vše kvůli požadavku na vyšší podíl z prodeje společného podniku (kavárny). Dalšími důvody žádosti bylo, že na území České republiky žije bratr stěžovatele, a že stěžovatel zde má partnerku, s kterou čeká dítě. [3] Informace o politické situaci a stavu dodržování lidských práv v Tunisku, které jsou shrnuty v rozhodnutí žalovaného, stejně jako výpověď stěžovatele, podle žalovaného nebrání tomu, aby byla tato země považována za bezpečnou zemi původu. Tvrzení stěžovatele o jeho údajných potížích v domovském státě a tam mu hrozícím nebezpečí označil žalovaný za nevěrohodná, nekonzistentní a vykonstruovaná za účelem legalizace pobytu. Každé z podstatných tvrzení stěžovatel buďto měnil, nebo zcela popřel. To neznamená, že stěžovatel v Tunisku nečelí vymáhání určité finanční částky, ve správním řízení však neprokázal, že by mu tamní státní orgány odmítly ochranu poskytnout, nebo že by jí nebyly schopny. Z podkladů shromážděných žalovaným vyplývá, že tuniské státní orgány jsou připraveny a schopny poskytnout účinnou pomoc, pokud se na ně občan v případě potřeby obrátí. Rodinné vazby stěžovatele na území České republiky jsou pro rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany nerozhodné. [4] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného. Bylo na stěžovateli, aby přesvědčil žalovaného, že jeho mimořádný příběh odůvodňuje věcné posouzení žádosti. Stěžovatel nicméně neuvedl natolik ucelené, přesvědčivé a relevantní skutečnosti, aby z nich bylo možné usuzovat na hrozbu pronásledování či vážné újmy v zemi původu. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že výpověď stěžovatele je nedůvěryhodná a postrádající logickou návaznost. Stěžovatel svou výpověď i často měnil. Žalovaný jednotlivé rozpory či nekonzistentnosti podrobně popsal (kupř. skutečnost, že prodej podílu měl nastat už na začátku roku 2023, ale stěžovatel vycestoval až v létě 2023, nebo nejasnost, zda měl stěžovatel podíl na kavárně, nebo ji celou vlastnil, nebo ji vlastnil jeho bratr). Nebyloli vyvráceno, že Tunisko je bezpečnou zemí původu, nelze ani konstatovat možné porušení zásady nonrefoulement. Ze správního spisu a pohovoru stěžovatele nevyplynulo, že by se obrátil na tuniskou policii, ani že neměl možnost se bránit proti mstě či násilí soukromých osob. Žalovaný nepochybil ani ve způsobu, jakým se vypořádal s rodinnou situací stěžovatele. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [5] Stěžovatel podal kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Nezákonnost rozsudku spatřuje v tom, že krajský soud se měl toliko ztotožnit se závěry žalovaného. Rovněž měl bagatelizovat jedinečnost případu stěžovatele, ačkoli jeho azylový příběh koresponduje s azylovým důvodem spočívajícím v ohrožení jednáním soukromých osob v Tunisku. Tamní bezpečnostní orgány nebyly ochotny zajistit stěžovateli odpovídajícím způsobem ochranu před pronásledováním těmito osobami a případnou vážnou újmou, která by mu hrozila při fyzickém napadení. Hrozící nekalé praktiky bývalého společníka v zemi původu a hrozba nelidského zacházení ze strany jeho i jeho otce při nuceném návratu do vlasti odůvodňují minimálně doplňkovou ochranu, jejíž důvodností se krajský soud s poukazem na zjevnou nedůvodnost žádosti ani nezabýval. Tím stěžovateli odepřel právo na nestranné a důsledné projednání jeho věci. Nelze přehlížet ani humanitární aspekt z důvodu těhotenství jeho partnerky žijící na území České republiky, neboť dítě má právo na péči obou rodičů již v samém počátku zrození a života. [6] Krajský soud rozhodl podle § 16 odst. 2 zákona o azylu bez řádného odůvodnění. Nezabýval se podrobně jeho osobní situací z hlediska možného vzniku újmy a ohrožení soukromými osobami po návratu do vlasti. Platná právní úprava nevyžaduje úplnou konzistenci azylového příběhu žadatele. Je zjevné, že po překotném odchodu z vlasti v důsledku prožitého traumatu z pronásledování a neustálých výhrůžek považuje stěžovatel za relevantní zcela jiné skutečnosti, než jsou detaily jeho dřívější podnikatelské činnosti. Tyto drobné nuance neodůvodňují domněnky o pouhé snaze o legalizaci pobytu. Krajský soud ani žalovaný neumožnili stěžovateli vylíčit azylový příběh dostatečně k odůvodnění případné doplňkové ochrany. Nebyl dán prostor k individuálnímu vylíčení jeho příběhu ve všech aspektech tehdejšího pronásledování soukromými osobami, zejména jdeli o nemožnost dovolat se řádné ochrany ze strany bezpečnostních složek státu. [7] Žalovaný se ve svém vyjádření navrhl odmítnutí kasační stížnosti, případně její zamítnutí. V této souvislosti odkázal na spisový materiál, odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Zopakoval, že stěžovatel ve správním řízení neprokázal, že v jeho konkrétním případě nelze Tunisko považovat za bezpečnou zemi původu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem. [9] Pro posouzení procesních předpokladů, za nichž lze kasační stížnost věcně projednat, má význam, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. O takovéto žalobě je podle § 31 odst. 2 s. ř. s. oprávněn rozhodovat specializovaný samosoudce. Kasační stížnost ve věci, ve které v řízení před krajským soudem rozhodoval samosoudce a která „svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele“, je podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná. [10] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se podává, že podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. je dán pouze za situace, že (1) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, (3) kasační stížnost vyžaduje učinit odklon od ustálené judikatury, nebo (4) byloli v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). Tato v minulosti vymezená kritéria se uplatní i za platné zákonné úpravy, která rozšířila okruh případů, kdy kasační soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (např. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS, odst. [11]). [11] Kasační stížnost je nepřijatelná. [12] Žalovaný zamítl žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, neboť stěžovatel pochází z bezpečné země původu. Institut bezpečné země původu má svůj základ v čl. 36 a čl. 37 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice), a na vnitrostátní úrovni je vymezen v § 2 odst.