6 As 55/2006 — Nejvyšší správní soud

Nao 26/2025- 64 - text  Nao 26/2025-68 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobce: D. K., zastoupený zmocněncem Bc. M. K., proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2024, č. j. SpKrÚ 98496/2023-7, o námitce podjatosti vznesené žalobcem proti soudcům Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích JUDr. Petře Venclové, Ph.D., Mgr. et Mgr. Jaroslavu Vávrovi a JUDr. Aleši Korejtko, ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 61 A 9/2024, takto: Soudci Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích JUDr. Petra Venclová, Mgr. et Mgr. Jaroslav Vávra a JUDr. Aleš Korejtko Ph.D. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 61 A 9/2024. Odůvodnění: [1] Městský úřad Ústí nad Orlicí shledal žalobce vinným dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Dle tohoto ustanovení se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) nebo g) téhož zákona odmítne podrobit vyšetření, zda mj. při řízení vozidla nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Žalobce se měl tohoto přestupku dopustit tím, že dne 24. 8. 2023 v katastru obce Dolní Dobrouč řídil ve směru od Letohradu osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, načež jej zastavila a kontrolovala hlídka Policie ČR, a přes výzvu policisty podle § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu se odmítl po pozitivním orientačním testu na jiné návykové látky podrobit odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Žalobce se nyní žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného. V návaznosti na poučení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích o složení senátu a o možnosti namítat podjatost podle § 8 odst. 5 s. ř. s., namítl podjatost soudkyně rozhodující ve věci JUDr. Petry Venclové, Ph.D. Současně s tím vznesl námitku podjatosti vůči soudcům Mgr. et Mgr. Jaroslavu Vávrovi a JUDr. Aleši Korejtko. [2] Žalobce námitku podjatosti odůvodnil zejména tím, že uvedení soudci rozhodovali ve věci sp. zn. 52 A 70/2023, která se týkala jeho žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ohledně totožného skutku. Dle žalobce se krajský soud v daném rozsudku obiter dictum vyjádřil i k zákonnosti výzvy k vyšetření v lékařském zařízení, ačkoliv to v daném řízení ani nesporoval. Jeho právní argumentace je v obou věcech totožná. V obou řízeních sporoval nezákonnost výzvy k orientačnímu vyšetření z důvodu nepoučení žalobce policejním orgánem ohledně jeho práv a povinností. Má proto za to, že uvedení soudci budou v nyní posuzované věci vycházet z předpokladu, že je vinný ze spáchání přestupku a jeho argumentace je nedůvodná. I pokud by svůj postoj změnili, nemohli by rozhodnout jinak. Rozsudek v nyní posuzované věci by totiž byl v rozporu s rozsudkem ve věci jeho žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. To by mohlo vést k jeho nezákonnosti. Z toho je zřejmá motivace soudců žalobu zamítnout. [3] Žalobce dále doplnil, že obdobnou námitku podjatosti podal již v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 61 A 6/2024. S ní se však NSS v usnesení ze dne 21. 8. 2024, č. j. Nao 128/2024-28, neztotožnil. Nejvyšší správní soud v něm však vycházel pouze ze své rozhodovací praxe. Ta ale nerespektuje aktuální rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), ani na ni navazující rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci. Nejvyšší správní soud rovněž v daném usnesení konstatoval, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se budou provádět odlišné důkazy než v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. S tím se však žalobce neztotožňuje. Tvrdí, že v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu se dokazovalo úředním záznamem a videozáznamem. V nyní posuzované věci již správní orgány provedly důkazy, ze kterých bude vycházet i krajský soud, jelikož se správním spisem nedokazuje. Krajský soud tak bude posuzovat pouze to, zda mohlo mít vliv na zákonnost výzvy, že policejní orgán žalobce nepoučil. Na rozdíl od řízení ve věci sp. zn. 61 A 6/2024 bude nyní krajský soud posuzovat shodný skutek jako v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Nelze proto vycházet z usnesení NSS sp. zn. Nao 128/2024. Žalobce rovněž navrhuje, aby si NSS vyžádal hlasovací protokol ve věci sp. zn. 52 A 70/2023 a prověřil, zda závěr prezentovaný v bodě 14 souvisejícího rozsudku představoval osobní názor soudkyně JUDr. Petry Venclové, Ph.D., či zda se jednalo o názor ostatních členů senátu, kteří ji přehlasovali. [4] Soudkyně JUDr. Petra Venclová, Ph.D., se k námitce podjatosti vyjádřila tak, že jí věc byla přidělena v souladu s rozvrhem práce. Není jí znám žádný důvod podjatosti a sama se ve věci necítí podjatá. K účastníkům řízení nemá žádný vztah. Poukázala také na to, že obdobnou námitkou podjatosti se NSS zabýval ve věci sp. zn. Nao 128/2024. Ohledně námitky podjatosti zastupujících soudců se odkázala na usnesení NSS ze dne 18. 5. 2006, č. j. Nao 32/2005-34. Soudci JUDr. Aleš Korejtko a Mgr. et Mgr. Jaroslav Vávra shodně uvedli, že jim není znám žádný důvod podjatosti. Necítí se podjatí. Vztah k účastníkům řízení nemají. [5] Nejvyšší správní soud úvodem uvádí, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 odst. 1 s. ř. s. je součástí naplňování ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ačkoliv je rozhodnutí o vyloučení soudce součástí práva na zákonného soudce, jde o doplnění jinak vůdčí obecné zásady, že příslušnost soudce je dána předem, aniž by mohla být jakkoliv ovlivněna. Proto postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako výjimečný. Zákon jej však v případech popsaných v § 8 odst. 1 s. ř. s. nejen připouští, ale přímo vyžaduje (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 3. 2. 2021, č. j. Nao 173/2020-119, č. 4235/2021 Sb. NSS). [6] Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech“ (pozn. podtržení provedl NSS). [7] Žalobce dovozuje podjatost výše uvedených soudců především z toho, že již rozhodovali obdobný spor, ve kterém byl účastníkem řízení. Z výše uvedeného ustanovení soudního řádu správního výslovně vyplývá, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Obecně tak rozhodování soudce v jiných věcech dle soudního řádu správního nemůže způsobit podjatost v nyní posuzované věci. Žalobce však prostřednictvím odkazů na judikaturu ESLP poukazuje na to, že pokud by ve věci rozhodovali uvedení soudci, bylo by tím porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dle čl. 10 Ústavy platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Pokud by tedy zákonné ustanovení, které by mělo být v projednávané věci aplikováno, bylo v rozporu s Úmluvou, která splňuje podmínky čl. 10 Ústavy, pak by podle něj musela být aplikována tato mezinárodní smlouva namísto protichůdného ustanovení českého zákona (rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2007, č. j. 6 As 55/2006-96, č. 1404/2007 Sb. NSS). Proto NSS neustal na závěru, že námitka podjatosti by byla dle znění § 8 odst. 1 s. ř. s. nedůvodná. [8] Žalobce se odkázal na rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014, ve věci Karaman proti Německu, č. stížnosti 17103/10, ze dne 16. 2. 2021, Meng proti Německu, č. stížnosti 1128/17, a ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovenské republice, č. stížnosti 63703/19, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 11 Tvo 1/2024-20345, bod 28, a ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Tdo 1025/2022-289, bod 54, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2024, č. j. 2 To 32/2024-3620, body 16-18. Tato rozhodnutí se týkají trestních věcí. V nich se soudy vyjadřovaly zejména k si