1 As 199/2025 – Nejvyšší správní soud

1 As 199/2025- 78 - text  1 As 199/2025 - 81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: Z. Š., zastoupená Mgr. Janem Bučkem, advokátem se sídlem Vítězslava Nezvala 604, FrýdekMístek, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, a proti odpůrci: město Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem Náměstí 3, Frýdlant nad Ostravicí, za účasti: I) CETIN a.s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, II) Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s., se sídlem 28. října 1235/169, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2024, č. j. MSK 125164/2023, a o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – územního plánu města Frýdlant nad Ostravicí schváleného usnesením zastupitelstva města Frýdlant nad Ostravicí ze dne 13. 12. 2017, č. 19/8.1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2025, č. j. 79 A 3/2025  70, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Odpůrci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením stavby rozšíření účelové komunikace z hlediska možného dotčení vlastnického práva stěžovatelky. [2] Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí, jako příslušný stavební úřad, vydal společné povolení pro stavbu „Příjezdová komunikace k. ú. N. V. u F. n. O.“ umisťovanou mimo jiné na pozemku parc. č. 1304/2 v k. ú. N. V. u F. n. O., který je ve vlastnictví odpůrce. Žalobkyně vlastní pozemky parc. č. XA a XB v k. ú. N. V. u F. n. O., které bezprostředně sousedí s povolovanou stavbou. Z důvodu tvrzeného dotčení svého vlastnického práva stavbou se proti společnému povolení bránila odvoláním. Stavební úřad totiž nepožadoval její souhlas ve smyslu § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Žalovaný odvolání napadeným rozhodnutím zamítl. [3] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u krajského soudu. S ní spojila návrh na zrušení části opatření obecné povahy – územního plánu města Frýdlant nad Ostravicí schváleného usnesením zastupitelstva města Frýdlant nad Ostravicí ze dne 13. 12. 2017, č. 19/8.1 (dále jen „územní plán“), a to v rozsahu vymezení plochy rozšíření dopravní infrastruktury na pozemcích parc. č. 1304/2, XA a XB v k. ú. N. V. u F. n. O.. [4] Důvod pro zrušení napadené části územního plánu krajský soud neshledal. Nejprve zdůraznil koncepční charakter územního plánu, na jehož základě ještě nedochází ke konkrétní realizaci staveb (bod 17 napadeného rozsudku). Při vymezování ploch v územních plánech se tudíž neuplatní § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). S ohledem na plánovaný rozvoj v dané lokalitě má vymezení této plochy dopravní infrastruktury své opodstatnění (body 18 a 19 tamtéž). [5] K napadenému rozhodnutí poté uvedl, že z koordinačních situačních výkresů obsažených ve správním spise jednoznačně vyplývá, že rozšířením stávající komunikace nedojde k dotčení pozemků žalobkyně, neboť budovaná výhybna je zcela umisťována na pozemku ve vlastnictví města Frýdlant nad Ostravicí (bod 23 napadeného rozsudku). Požadavek § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb. se na rozšíření stávající komunikace neuplatní, protože zde veřejné prostranství s pozemní komunikací již existuje, nedochází tudíž k jeho vymezení (bod 24 tamtéž). Zdůraznil dále rozdíl mezi pojmy „plochy veřejného prostranství“ v územně plánovací dokumentaci a „pozemky veřejného prostranství“ v rámci územního či povolovacího řízení. V územně plánovací dokumentaci je plocha veřejného prostranství vymezena šířeji, v rámci územního či povolovacího řízení dochází ke zpřesnění šíře veřejného prostranství, proto výsledná stavba na pozemku veřejného prostranství nemusí zasahovat do pozemků žalobkyně, ačkoliv se jich plocha veřejného prostranství v územním plánu dotýká (bod 25 tamtéž). Postup žalovaného byl správný, jestliže nepostoupil odvolání žalobkyně nadřízenému orgánu územního plánování podle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Námitky žalobkyně totiž nesměřovaly do posouzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací (bod 26 tamtéž). Konečně pak potvrdil nadbytečnost pořízení geometrického plánu, neboť dotčení práv žalobkyně stavbou bylo v řízení spolehlivě vyvráceno (bod 27 tamtéž). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatelka nejprve upozornila na nesprávné označení napadeného rozhodnutí ve výroku I., III. a IV. napadeného rozsudku. Dále namítla, že se krajský soud nezabýval námitkou obsaženou v jejím odvolání, což zapříčinilo nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Za nepřezkoumatelné považuje i vypořádání svého návrhu na zrušení části opatření obecné povahy, neboť jej krajský soud odůvodnil zcela obecnými tvrzeními. Navíc opomněl vypořádat argument, že koridor není v územním plánu veden jako veřejně prospěšná stavba. [8] Krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť vyšel toliko z koordinačního situačního výkresu C.3, aniž by provedl stěžovatelkou navržené důkazy a nechal zpracovat geometrický plán posuzované stavby. Tvrdí, že není možné rozšířit stavbu silnice na 4,8 m bez zásahu do jejího vlastnického práva. Zásah do svého vlastnického práva odůvodňuje také minimální šíří veřejného prostranství dle § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Konečně měl krajský soud přihlédnout k obsahu podání ze dne 2. 9. 2025 a 5. 9. 2025, ačkoliv byla podána po lhůtě k podání žaloby, neboť podporují tvrzení uvedená v žalobě. [9] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s napadeným rozsudkem. Naopak se vymezil proti tvrzení stěžovatelky, že se nezabýval jejím návrhem na doplnění podkladů o geometrický plán. Dospěl však k závěru, že je tento požadavek nedůvodný. Poukázal na definici veřejného prostranství, dle které vzniká přímo ze zákona. V posuzovaném případě se ale nebylo nutné zabývat šíří veřejného prostranství dle § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť zde již existuje pozemní komunikace a nedochází k vymezení nových stavebních pozemků. Dodal, že k žádnému „přivlastnění“ stěžovatelčiných pozemků nedošlo. Souhlasí také se závěrem krajského soudu, že nebylo možné přihlížet k žalobním bodům uvedeným po lhůtě k podání žaloby. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout. [10] Odpůrce ve svém vyjádření především zdůraznil základní princip a smysl územního plánu, kterým je řešení koncepce územního rozvoje, nikoliv vlastnických vztahů. Vymezení ploch a koridorů není podmíněno souhlasem vlastníků. K umisťování jednotlivých záměrů a k řešení vlastnických vztahů pak dochází až při povolovacích procesech. Ustanovení § 22 vyhlášky č. 501/2006 Sb. se neaplikuje pro vymezení koridorů v územně plánovací dokumentaci. Územní plán navrhl rozšíření plochy dopravní infrastruktury z opodstatněných důvodů a napadená stavba tomuto cíli vyhovuje, neboť ve vymezeném koridoru rozšiřuje účelovou komunikaci o výhybnu. Připomněl, že koridor není veden jako veřejně prospěšná stavba, a tudíž není možné pozemky pro stavbu vyvlastnit. Je tudíž nutné zabývat se konkrétními vlastnickými vztahy v rámci povolovacího procesu. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [11] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost není důvodná. III.a Přezkoumatelnost napadeného rozsudku [13] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/200758, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/201651). [14] Nepřezkoumate