2 Afs 17/2026 – Nejvyšší správní soud

2 Afs 17/2026- 30 - text  2 Afs 17/2026 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Metal Investment Professional s.r.o., se sídlem Karla Čapka 2441/31, Teplice, zastoupená JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2023, č. j. 29230/23/530022442713080, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2025, č. j. 141 Af 20/202369, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále „správce daně“) ze dne 28. 6. 2021 č. j. 1658970/21/251450523505344, č. j. 1658980/21/251450523505344 a č. j. 1658988/21/251450523505344, kterými byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty (dále „DPH“) za zdaňovací období leden až březen 2019 v celkové výši 296 405 Kč a uložena povinnost uhradit penále v celkové výši 59 280 Kč. Důvodem bylo neprokázání přijetí plnění od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu. [2] Žalobu směřující proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem. Uvedl, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a provedené dokazování nebylo způsobilé vyvrátit pochybnosti o přijetí deklarovaných zdanitelných plnění žalobkyní. Krajský soud vznesl drobnou výhradu pouze k posouzení vypovídací hodnoty kontrolních hlášení dodavatelů. Konstatoval však, že nepřesnost v hodnocení této otázky nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Neexistoval žádný komplex dalších důkazů podporujících tvrzení žalobkyně o skutečném přijetí plnění od deklarovaného dodavatele a o jejich rozsahu. II. Argumentace účastníků řízení Kasační stížnost žalobkyně [3] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž namítá, že v žalobě uvedla nejen v obecné rovině argument porušení daňového řádu ze strany žalovaného, ale také to, v čem takové porušení spatřuje v dané konkrétní věci. Hodnocení důkazů ze strany daňových orgánů bylo učiněno nedůsledně. Soud, stejně jako daňové orgány, hodnotil důkazy toliko jednotlivě, nikoli v jejich souhrnu. Dospěl tak k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Daňové orgány měly vycházet nejen z toho, že dodavatelé jsou nekontaktní, a z toho, že svědci M. a K. nebyli schopni uvést veškeré podrobnosti o činnosti dodavatelů. Měly vyjít také z dalších důkazů, a to z výslechů svědků P., S. a K., z místního šetření a kontrolních hlášení. Správnímu soudu nenáleží oprávnění hodnotit kontrolní hlášení za situace, kdy tento důkaz žádným způsobem nehodnotí daňové orgány. Absence hodnocení důkazu ze strany daňových orgánů je důvodem pro zrušení jejich rozhodnutí. Nadto soud nehodnotil kontrolní hlášení ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy. Vyjádření žalovaného [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. Má za to, že judikaturním požadavkům na přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí plně dostál. Zabýval se meritem sporu, tedy otázkou, zda stěžovatelka unesla své důkazní břemeno a prokázala, že nárok na odpočet daně byl uplatněn v souladu s § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Jím uplatněná argumentace je zcela logická a vnitřně nerozporná. Stěžovatelka zcela ignoruje rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. V nyní posuzované věci předložila primární daňové doklady, ve vztahu ke kterým vznikly správci daně pochybnosti. Stěžovatelka byla vyzvána, aby na základě konkretizovaných důvodných pochybností prokázala splnění hmotněprávní podmínky nároku na odpočet; tj. aby prokázala přijetí plnění v rozsahu uvedeném na daňových dokladech. Ohledně hodnocení jednotlivých důkazů odkazuje žalovaný na konkrétní odstavce žalobou napadeného rozhodnutí. Ve vztahu ke kontrolnímu hlášení žalovaný souhlasí s hodnocením krajského soudu. Správce daně se kontrolním hlášením zabýval. Z hlediska důkazní hodnoty je lze přirovnat k daňovému dokladu. Žalovaný proto uzavírá, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [6] Nejvyšší správní soud předesílá, že velká část kasačních námitek má spíše obecnější charakter. Jak přitom již v minulosti opakovaně zdůraznil, míra precizace žalobních či stížních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se účastníku řízení u soudu dostane. Čím je žalobní či stížní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není namístě, aby soud za účastníka řízení spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu nebo kasační stížnost podporují. Takovým způsobem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci advokáta (rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878). Také Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není úkolem správních soudů nahrazovat činnost účastníků řízení při formulaci námitek a tyto námitky vlastní iniciativou dotvářet (nálezy ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, nebo ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98). [7] Nejprve soud přistoupil k posouzení námitek nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Podle konstantní judikatury (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200876) platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadní skutečnosti, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou. Vadou nepřezkoumatelnosti není zatíženo rozhodnutí, v jehož odůvodnění se soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci za správnou, byť výslovně nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesených námitek (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674, č. 1566/2008 Sb. NSS). [8] Z textu napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud na všechny žalobní námitky reagoval. Podrobnost argumentace krajského soudu odpovídá rozsahu a hloubce žalobní argumentace. Na řadě míst krajský soud odkázal na konkrétní odstavce žalobou napadeného rozhodnutí, což představuje v situaci, kdy stěžovatel v žalobě opakoval námitky uplatněné již ve správním řízení, přípustný způsob vypořádání žalobních námitek (viz například rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Zároveň je zřejmé, proč a v jakém rozsahu se krajský soud ztotožnil se závěry daňových orgánů. Nečinil tak zkratkovitě ani izolovaně. Z textu rozsudku a hodnocení daňových orgánů, na které krajský soud odkazoval, je zřejmé, proč ani další provedené důkazní prostředky nebyly podle něj schopny samostatně ani v úhrnu s ostatními odstranit vzniklé pochybnosti. Všechny žalobní body tedy byly ze strany krajského soudu odpovídajícím způsobem vypořádány a napadený rozsudek je přezkoumatelný. [9] Jádrem sporu je prokázání nároku na odpočet DPH u přijatých plnění stěžovatelky. Nárok na odpočet DPH vzniká při splnění zákonem stanovených hmotněprávních podmínek ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Podle něj má plátce daně nárok na odpočet, pokud přijal zdanitelná plnění, která použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Z § 73 odst. 1 téhož zákona plyne povinnost daňového subjektu mít pro uplatnění nároku na odpočet DPH, který vůči němu uplatnil jiný plátce, daňový doklad splňující zákonem stanovené náležitosti (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2025, č. j. 2 Afs 237/202440). [10] K tvrzenému nároku na odpočet DPH se váže důkazní břemeno daňového subjektu. Úprava rozložení důkazního břemene v daňovém řízení je obsažena v § 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Z něj plyne, že v daňovém řízení nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní daňový subjekt, který prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání. Činí tak primárně svým účetnictvím a v něm obsaženými daňovými doklady. Prokáželi však správce daně, že existují důvodné pochybnosti o souladu předložených dokladů se skutečností, je povinností daňového subjektu prokázat pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost daňových dokladů vztahujících