2 As 180/2024 — Nejvyšší správní soud

2 As 180/2024- 32 - text 2 As 180/2024 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Zdravotnická záchranná služba Plzeňského kraje, příspěvková organizace, se sídlem Klatovská tř. 200i, Plzeň, zastoupená JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem Kovářská 4, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2024, čj. MMR18069/202426, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, čj. 14 A 22/202439, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 4 114 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Mojmíra Přívary, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně jako příjemce dotace z Integrovaného regionálního operačního programu na pořízení 21 sanitních vozidel vypsala na tuto dodávku nadlimitní veřejnou zakázku. Jako jedno z kvalifikačních kritérií v rámci ekonomické kvalifikace dodavatelů v čl. 5.5 zadávací dokumentace veřejné zakázky požadovala doložení dokladu o uzavření pojistné smlouvy. Jejím předmětem mělo být pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou dodavatelem třetí osobě v minimální výši pojistného krytí 20 milionů Kč. [2] Řídící orgán Integrovaného regionálního operačního programu opatřením ze dne 18. 10. 2023 rozhodl o nevyplacení části dotace ve výši 2 415 741,85 Kč. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala námitky, které žalovaný shora označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) zamítl. Žalobkyně totiž uplatnila kvalifikační kritérium doložení dokladu o uzavření pojistné smlouvy, což zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, neumožňuje. Nepostupovala tak v souladu se zásadou přiměřenosti, a tedy v rozporu s § 6 odst. 1 téhož zákona. Byť tuto možnost připouští čl. 58 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES, český zákonodárce využil možnosti užšího vymezení kritérií ekonomické kvalifikace. Podle § 78 zákona o zadávání veřejných zakázek může zadavatel vyžadovat pouze doložení minimálního ročního obratu. Požadavek na pojištění odpovědnosti dodavatele za škodu je legitimní a vcelku běžný, bylo jej však možné uplatnit až jako podmínku uzavření smlouvy s vítězným dodavatelem, nikoliv již jako podmínku předložení nabídky. Žalobkyně porušila i § 41 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, protože v čl. 5.6 zadávací dokumentace stanovila požadavek na předložení jistoty, aniž by současně v zadávacích podmínkách určila zadávací lhůtu. Oba postupy mohly představovat překážku hospodářské soutěže. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou k Městskému soudu v Praze, který jí vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zákon o zadávání veřejných zakázek skutečně neumožňuje po dodavatelích požadovat jako druh ekonomické kvalifikace existující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou třetí osobě. Tuto možnost však žalobkyni přiznává směrnice o zadávání veřejných zakázek. Podle jejího čl. 58 odst. 3 mohou veřejní zadavatelé mimo jiné požadovat odpovídající úroveň pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání. [4] Toto pravidlo je přesné a bezpodmínečné. Zákon o zadávání veřejných zakázek je nedostatečně implementoval (lhůta k implementaci směrnice přitom již uplynula dne 18. 4. 2016). Z čl. 58 směrnice o zadávání veřejných zakázek lze jednoznačně dovodit, že veřejní zadavatelé mohou v rámci ekonomické kvalifikace dodavatelů vyžadovat pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou třetí osobě. Zároveň z téže směrnice nevyplývá, že by si stát mohl při její implementaci zcela volně vybírat, jaké podmínky prokazování ekonomické kvalifikace dodavatelů při zadávání veřejných zakázek ve svém právním řádu připustí. Směrnice se týká přímo kvalifikačních kritérií pro výběr dodavatelů a stanoví, co mohou veřejní zadavatelé vyžadovat. [5] Skutečnost, že čl. 58 odst. 3 věta čtvrtá směrnice o zadávání veřejných zakázek upravuje přímo oprávnění veřejných zadavatelů, vyplývá i z rozsudku Soudního dvora ze dne 1. 8. 2022 ve věci C332/20 Roma Multiservizi a Rekeep, kde Soudní dvůr posuzoval, zda veřejný zadavatel (město Řím) byl oprávněn stanovit určité kvalifikační předpoklady pro veřejnou zakázku. V bodě 84 Soudní dvůr uvedl, že z čl. 58 odst. 1 a 3 směrnice o zadávání veřejných zakázek vyplývá, že veřejný zadavatel může použít kvalifikační kritéria pro výběr, jejichž cílem je zejména vyloučit ze zadávacího řízení zájemce nebo uchazeče, kteří neposkytují dostatečné záruky ekonomické a finanční způsobilosti k plnění dotčené veřejné zakázky. To za předpokladu, že tato kritéria jsou zaprvé vhodná k zajištění toho, aby zájemce nebo uchazeč takovou způsobilost měl, a zadruhé, že souvisejí s předmětem veřejné zakázky a jsou vzhledem k předmětu veřejné zakázky přiměřená. Podle městského soudu tedy Soudní dvůr dospěl k závěru, že veřejný zadavatel může vyloučit hospodářský subjekt z řízení v důsledku nesplnění specifického kvalifikačního kritéria (maximální účast veřejného zadavatele na kapitálu dodavatele). [6] Rozhodnutí žalovaného je nezákonné, protože žalobkyně v souladu s čl. 58 odst. 3 směrnice o zadávání veřejných zakázek požadovala od dodavatelů uzavření pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou třetím osobám. Nemůže jít a priori o rozpor se zásadou přiměřenosti ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek. K tomu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by tento požadavek nesouvisel s předmětem veřejné zakázky, či byl vzhledem k předmětu veřejné zakázky nepřiměřený. Sám žalovaný však v napadeném rozhodnutí připustil, že jde o požadavek legitimní a běžný. Žalobkyně tak mohla podmínku uzavření pojistné smlouvy uplatnit nejen jako podmínku pro uzavření smlouvy s vítězným dodavatelem, jak tvrdí žalovaný, ale již jako kvalifikační podmínku předložení nabídky, jak jí umožňuje směrnice o zadávání veřejných zakázek. Žalovaný však správně posoudil, že absence zadávací lhůty byla v rozporu se zákonem o zadávání veřejných zakázek. II. Argumentace účastníků řízení Kasační stížnost žalovaného [7] Žalovaný (stěžovatel) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Městský soud podle něho nesprávně dovodil přímý účinek čl. 58 odst. 3 věty čtvrté směrnice o zadávání veřejných zakázek. [8] Požadavek na pojištění odpovědnosti dodavatele za škodu způsobenou třetí osobě představuje požadavek na ekonomickou kvalifikaci, neboť je zde prokazována způsobilost dodavatele poskytnout záruku za kompenzaci případných škod vzniklých v souvislosti s plněním veřejné zakázky. Podle § 73 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek není zadavatel v nadlimitním režimu oprávněn požadovat prokázání jiné kvalifikace než té uvedené v § 73 odst. 1 až 3 téhož zákona. V případě ekonomické kvalifikace tak lze požadovat pouze doložení minimálního ročního obratu dodavatele podle § 78 zákona o zadávání veřejných zakázek. [9] Městský soud vyšel především z jazykového výkladu čl. 58 odst. 3 směrnice o zadávání veřejných zakázek. Z formulace „mohou veřejní zadavatelé stanovit“ dovodil, že členský stát nemá možnost zadavatelům toto oprávnění omezit. Protože tak zákon o zadávání veřejných zakázek činí, směrnice nebyla do českého právního řádu řádně transponována. Takový výklad však neodpovídá smyslu směrnicí vyžadované vnitrostátní právní úpravy, kterým je ochrana dodavatele před neoprávněnými požadavky zadavatele, nikoli to, aby zadavatel musel mít ve všech případech právo používat všechna ve směrnici vyjmenovaná kritéria kvalifikace. [10] Stěžovatel zdůrazňuje, že smyslem směrnice je omezit možnosti zadavatele požadovat ekonomickou kvalifikaci pouze na výslovně vymezené případy a na druhou stranu mu dát jistotu, že jeho požadavky nebudou v těchto případech a priori považovány za neodůvodněně omezující hospodářskou soutěž. Nicméně i v konkrétním případě může být požadavek vyjmenovaný ve směrnici považován za nepřípustný, pokud nesouvisí s předmětem veřejné zakázky, nebo je stanoven nepřiměřeně. Této struktuře odpovídá i taxativní výčet kvalifikačních kritérií v zákoně o zadávání veřejných zakázek. [11] Skutečnost, že se český zákonodárce po zkušenosti s předchozí právní úpravou rozhodl záměrně nepřipustit všechny druhy ekonomické kvalifikace umožněné směrnicí, nelze hodnotit jako rozpor s cílem sledovaným touto směrnicí. Ten by nastal až za situace, kdy by vnitrostátní úprava připustila jiné kritérium nad rámec výčtu ve směrnici. Omezením možností zadavatelů klást požadavky na dodavatele vytváří ČR příznivější podm