2 As 192/2025 – Nejvyšší správní soud

2 As 192/2025- 48 - text  2 As 192/2025 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: M. H., zast. JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2024, č. j. 088127/2024/KUSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 52 A 14/202438, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu v Příbrami ze dne 20. 10. 2023, č. j. MEUPB 106279/2023/NEP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), kterého se dopustil porušením § 60a odst. 3 téhož zákona tím, že dne 15. 6. 2023 jel po pozemní komunikaci v ulici S. K. Neumanna v Příbrami ve směru jízdy od ulice Gen. Kohla ke kruhovému objezdu u č. p. X s osobním přepravníkem a k jízdě užil pravý jízdní pruh pozemní komunikace, ačkoliv v ulici S. K. Neumana je z obou stran pozemní komunikace veden chodník. Za uvedený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal, žalovaný jeho odvolání v záhlaví nadepsaným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Předmětem sporu je, zda měl žalobce v daný moment (který vyústil ve srážku s osobním automobilem) k jízdě na jednokolce využít chodník, který měl prokazatelně k dispozici. Žalovaný zastává názor, že jednokolka je osobním přepravníkem se samovyvažovacím zařízením ve smyslu § 60a odst. 1 zákona o silničním provozu, a může se tak pohybovat na komunikacích určených pro chodce a cyklisty. Jestliže žádná komunikace tohoto typu není v daném úseku k dispozici (resp. chodník je neschůdný), může se pohybovat po levém okraji vozovky či při levé krajnici. Žalobce s tímto názorem nesouhlasí, přičemž vychází především z technických parametrů jednokolek, systematiky zákona o silničním provozu a tvrzené nejednoznačnosti relevantních ustanovení zákona. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Žalobce v ní namítl, že účelem § 60a zákona o silničním provozu měla být zejména regulace provozu vozítek typu segway s maximální konstrukční rychlostí 20 km/h. Naproti tomu jednokolky (v posuzované věci se jedná o jednokolku InMotion V13 Challenger) jsou schopny dosahovat mnohem vyšší rychlosti. Rozdíl mezi segwayi a jednokolkami tkví i ve způsobu udržování stability, neboť u jednokolek je za vyvažování zodpovědný její uživatel, avšak u segwaye funguje plné samovyvažování. Na jiné přepravníky se z důvodu jejich nižší maximální rychlosti neuplatní směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2021/2118 ze dne 24. 11. 2021, kterou se mění směrnice 2009/103/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, ani nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 168/2013 ze dne 15. 1. 2013 o schvalování dvoukolových nebo tříkolových vozidel a čtyřkolek a dozoru nad trhem s těmito vozidly. Ustanovení § 60a zákona o silničním provozu nelze vykládat v neprospěch žalobce, jestliže zákon nehovoří jednoznačně. V této souvislosti žalobce argumentoval systematikou zákona a smyslem právní regulace. Dle jeho názoru není logické, aby se jednokolky (které mohou jet rychlostí až 90 km/h) směly bez omezení rychlosti pohybovat na levé straně vozovky, tedy proti směru jízdy motorových vozidel. Přitom ve směru provozu (tj. na pravé straně vozovky) se smí pohybovat pomalejší účastníci provozu, jako jsou cyklisté a uživatelé koloběžek, kterým zákon zapovídá jízdu po chodníku. Vývoj techniky dle názoru žalobce předběhl formální znění zákona. [4] Krajský soud žalobu zamítl. V rozsudku uvedl, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné a věcně správné. Elektrická jednokolka disponuje zařízeními, která zaručují automatické vyvažování ve směru vpřed a vzad, stejně jako tomu je u segwaye. Jedná se tedy o přepravník se samovyvažovacím zařízením ve smyslu § 2 písm. nn) a § 60a zákona o silničním provozu. Jednokolku nelze srovnávat s jízdním kolem, které žádným samovyvažovacím zařízením nedisponuje. Povinnosti uživatelů osobních přepravníků se samovyvažovacím zařízením zákon vymezuje jasně. Krajský soud dále argumentoval důvodovou zprávou k zákonu č. 48/2016 Sb., kterým byl novelizován zákon o silničním provozu mj. vložením nového § 60a. Účelem této novely byla regulace rostoucí obliby užívání elektrických přepravníků ve městech mj. s ohledem na jejich bezpečnostní rizika. Režim provozu přepravníků proto tvoří speciální kategorii. Kombinuje v sobě režim chodců a cyklistů s tím, že se maximální možná rychlost přepravníků odvíjí právě od maximální rychlosti účastníků provozu na dané komunikaci. Režim chodců se na přepravníky v některých případech uplatní i proto, že na rozdíl od jízdních kol jsou ovladatelné i v nízkých rychlostech (při rychlosti chůze). Ze zákona vyplývá, že vozovku určenou primárně pro automobily mohou tyto přepravníky využívat pouze tehdy, neníli k dispozici cyklostezka nebo chodník. Zákaz užít silnici obdobně, jako to mohou učinit cyklisté, sice není v zákoně takto výslovně formulován, vyplývá však z logické posloupnosti jednotlivých odstavců § 60a. Není tedy sporu o tom, že žalobce při jízdě na jednokolce nevyužil chodník, přestože ho měl k dispozici, a spáchal tak přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Neobstojí tudíž námitka, že jednání, kterého se žalobce dopustil, není jako přestupek označeno v zákoně. Bez významu je žalobcova polemika o smysluplnosti právní úpravy. Jedná se o návrhy de lege ferenda, které však popírají právní stav de lege lata. Žalobce nebyl nijak nucen k jím vykreslenému nebezpečnému chování (jízda v protisměru rychlostí 90 km/h), a mohl jet pomaleji po chodníku. Irelevantní jsou i žalobcovy odkazy na evropskou legislativu. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a další podání účastníků [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhl, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Stěžovatel namítl, že zákaz pohybu jednokolek na silnici, jeli k dispozici chodník, ze zákona neplyne. Regulace pohybu jednotlivce ve veřejném prostoru nemůže vyplývat ze soudem dovozené složité interpretace, ale z jasného, určitého, srozumitelného a jednoznačného znění zákona. V opačném případě se ze zásady „neznalost práva neomlouvá“ stává fikce. Otázka pohybu jednokolek není ani v praxi správních orgánů řešena jednotně. V této souvislosti stěžovatel namítl porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ze zákona musí být i laikovi zřejmé, co je po něm jako po adresátovi právní normy požadováno, obzvláště pokud má být za nedodržování zákona trestán. [7] Krajský soud ve svém rozsudku vycházel ze subjektivněteleologického výkladu, jiné výkladové metody však upozadil. Nesprávná jsou i východiska, na nichž je založena důvodová zpráva k zákonu č. 48/2016 Sb., tudíž z nich neměl vycházet ani krajský soud. Ta spočívají v chybném předpokladu, že chování osob na přepravnících nebylo před přijetím novely nijak regulováno, a tudíž se tyto osoby považovaly za chodce. To stěžovatel označuje za protimluv, neboť chování chodců v silničním provozu zákon již tehdy reguloval. V zákoně neexistuje žádné ustanovení, které by „nezařaditelné“ účastníky silničního provozu automaticky považovalo za chodce. Dle názoru stěžovatele novela zákona zcela pomíjí, že osobní přepravníky naplňují definici motorových vozidel dle § 2 písm. g) zákona o silničním provozu. Důvodová zpráva je navíc pouze podpůrným dokumentem a odrazem prvotního úmyslu zákonodárce, a nelze ji považovat za úplné výkladové vodítko, jak to učinil krajský soud. [8] Jelikož jsou přepravníky motorovými vozidly dle § 2 písm. g) zákona o silničním provozu, uplatní se pro ně pravidla obsažená v oddílu 1 dílu 3 tohoto zákona, zejména § 11, který motorovým vozidlům ukládá povinnost pohybovat se po pravé straně vozovky, jakož i § 53 odst. 2, který určuje, že pohyb po chodníku je vyhrazen jen chodcům. Ustanovení § 60a proto nelze chápat jako pouhou výjimku z § 53 odst. 2, ale jako jeho derogaci způsobenou vztahem speciality a generality. Rovněž představuje rozšíření základní úpravy obsažené v dílu 3 zákona, k