2 As 251/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 251/2025- 35 - text  2 As 251/2025 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Evy Šonkové v právní věci žalobce: JUDr. D. W., Ph.D., proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ing. O. Š., zast. advokátkou Mgr. Ivetou Zetochovou, se sídlem Váňova 3180, Kladno, a II) CETIN a.s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2023, č. j. 109139/2023/KUSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2025, č. j. 37 A 23/202373, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Černošice (stavební úřad) vydal dne 9. 11. 2022 podle § 94o zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), společné povolení stavby označené jako novostavba rodinného domu Černošice, umístěné na pozemcích parc. č. XA, XB a XC v katastrálním území Č. Stavebníky jsou Ing. O. Š., který v tomto soudním řízení vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení I (dále též „stavebník“) a Z. Š. Stavební záměr zahrnuje rodinný dům, garáž, domovní části kanalizační, vodovodní a elektrické přípojky, tepelné čerpadlo, zpevněné plochy, akumulační jímky dešťových vod s přepadem do vsaku a uliční oplocení. [2] Žalobce je vlastníkem pozemků sousedících s posuzovaným záměrem. Proti společnému povolení podal odvolání, které žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil u Krajského soudu v Praze, který žalobu zamítl. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a stavebníka [4] Žalobce (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti uvádí, že podle Územního plánu Černošice (dále „územní plán“) může být celková zastavěnost pozemku maximálně 30 % a zastavěnost hlavní stavbou nejvýše 20 %. Správní orgány však do tohoto koeficientu chybně nezapočítaly zpevněné (betonové) plochy. [5] Stěžovatel je na rozdíl od krajského soudu přesvědčen o přiléhavosti rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 1. 4. 2022, č. j. 6 As 288/202141, č. 4340/2022 Sb. NSS. Plyne z něj mj. i na základě doktrinálních závěrů, že navzdory zákonné definici musí být do zastavěné plochy započítány plochy všech staveb. Za stavbu je nutné považovat i zpevněné plochy. Územní plán se nesmí odchylovat od zákona, a proto definice zastavěné plochy v něm obsažená není relevantní. Stěžovatel dále uvedl, že v žalobě namítl nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí kvůli tomu, že bylo odůvodněno odkazem na rozhodnutí jiného správního orgánu. Platíli, že za existence definice zastavěné plochy podle § 2 odst. 7 stavebního zákona musí být do zastavěné plochy pozemku započítány plochy všech staveb, neobstojí úvaha krajského soudu odkazující na regulaci v územním plánu, který se nesmí odchylovat od zákona. [6] Krajský soud dále pochybil při vypořádání stěžovatelovy námitky týkající se nadměrného obtěžování pohledem. Zaměnil ji totiž s námitkou narušení kvality prostředí v důsledku snížení odstupové vzdálenosti. Stěžovatel přitom tvrdil, že v důsledku vybudování stavby dojde k narušení jeho soukromí, nikoli ke snížení odstupové vzdálenosti a oslunění. Jeho skutečnou námitku pak krajský soud vypořádal nedostatečně, a to mj. proto, že nedostatečně zjistil skutkový stav. Vycházel totiž z toho, že v zásadních ohledech nedošlo ke změně oproti původnímu domu a odstupová vzdálenost zůstala stejná. Přitom již fotodokumentace předložená v průběhu řízení prokazovala zásadní změny stavby, jež mají zjevný vliv na narušení soukromí stěžovatele. [7] Žalovaný také v mnoha ohledech odkazuje na rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 26. 7. 2023, č. j. MMR50151/202381 (dále „rozhodnutí ministerstva“ či „závazné stanovisko ministerstva“). Ministerstvo jím nesprávně změnilo závazné stanovisko žalovaného ze dne 12. 3. 2023, které označilo záměr za nepřípustný. Závazné stanovisko ministerstva jako podkladové rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný měl navíc v souladu s názorem ministerstva napravit pochybení stavebního úřadu, což vyžadoval veřejný zájem. [8] Krajský soud k této žalobní námitce uvedl, že správní soudnictví poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům, nikoli veřejnému zájmu. Stěžovatel však podle krajského soudu v žalobě námitky vůči závěrům ministerstva o vyhovující podlažnosti záměru, které by se dotýkaly jeho veřejných subjektivních práv, neuplatnil. V kasační stížnosti namítá, že se popsaná vada dotýká jeho vlastnického práva. Navíc je přesvědčen, že takto argumentoval již v žalobě, a to i s odkazy na nedostatečnost skutkových zjištění v závazném stanovisku ministerstva, z něhož vycházelo napadené rozhodnutí. Tyto včasné námitky následně pouze doprovodil aktualizovanými informacemi, včetně fotografie, kterou krajský soud odmítl provést jako důkaz. Je z ní přitom patrné, že stavba je skutečně třípodlažní. Opomenutí tohoto důkazu je tak další vadou řízení před krajským soudem. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky nemohou jít nad rámec těch žalobních. Nadále je přesvědčen o zákonnosti svého rozhodnutí. [10] Stavebník ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že stěžovatel opakuje žalobní námitky a kvalifikovaně nepolemizuje s většinou závěrů krajského soudu. Jeho námitky jsou proto neprojednatelné. [11] Osoba zúčastněná na řízení II se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [13] Stěžovatel je přesvědčen, že do celkové zastavěné plochy pozemku, na němž byla umístěna stavba, měla být započtena i zpevněná betonová plocha. V žalobě k tomu zopakoval svou odvolací námitku i reakci žalovaného na ni a namítl, že takové odůvodnění neobstojí z hlediska požadavků kladených na přezkoumatelnost správního rozhodnutí. Dále zdůraznil, že žalovaný věc posoudil v rozporu s rozsudkem NSS č. j. 6 As 288/202145 i se závěry doktríny v něm citovanými. [14] Krajský soud k tomu uvedl, že si žalovaný správně opatřil závazné stanovisko ministerstva. Stavební záměr vyhovuje územnímu plánu, podle něhož se zpevněné plochy do zastavěné plochy pozemku nezapočítávají. Podle krajského soudu nepůsobí odkaz žalovaného na rozhodnutí ministerstva nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný byl povinen ze závazného stanoviska ministerstva vycházet. Závěry rozsudku NSS č. j. 6 As 288/202141 se podle krajského soudu uplatní pouze ve vztahu k zákonu č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon; jako „stavební zákon“ bude NSS nicméně nadále označovat stavební zákon z roku 2006), případně ke stavebnímu zákonu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť tyto právní předpisy neobsahovaly definici zastavěné plochy. Společné povolení však bylo vydáno v době, kdy tato zákonná definice již existovala. V posuzované věci navíc územní plán nad rámec zákonné definice výslovně doplňuje, že zpevněné plochy se do zastavěné plochy pozemku nezapočítávají. Zákonná definice a vymezení v územním plánu jsou podle krajského soudu ve vzájemném souladu. [15] Stěžovatel v kasační stížnosti vyslovil přesvědčení, že navzdory zákonné definici zastavěné plochy v § 2 odst. 7 stavebního zákona je rozsudek NSS č. j. 6 As 288/202141 přiléhavý. Územní plán se podle něj nemůže odchýlit od zákona. Stěžovatel odkázal na bod 27 rozsudku č. j. 6 As 288/202141, v němž NSS zdůraznil, že „přijatý výklad odpovídá stavebnímu zákonu z roku 1976, popřípadě stavebnímu zákonu z roku 2006 ve znění účinném do 31. prosince 2012, které neobsahovaly definici zastavěné plochy.“ V závěru téhož bodu šestý senát dodal, že „není proto zcela vyloučeno, aby se nyní přijatý výklad uplatnil i ve stávající stavební praxi“. [16] Podle NSS krajský soud v bodě 43 napadeného rozsudku vysvětlil, že rozsudek č. j. 6 As 288/202141 není pro posuzovanou věc přiléhavý, neboť se vztahuje k dřívějším právním úpravám, které neobsahovaly zákonnou definici zastavěné plochy. Společné povolení však bylo vydáno až dne 9. 11. 2022 poté, co již existovala zákonná definice zastavěné plochy v § 2 odst. 7 stavebního zákona, a odpovídalo jí i vymezení v územním plánu. Věc rozhodovaná šestým senátem byla podle krajského soudu odlišná i v tom, že tamní územní plán pojem zastavěné plochy nedefinoval. [17] Podle NSS tedy krajský soud stěžovateli vysvětlil, z jakého důvodu rozsudek č. j. 6 As 288/202141 na nyní posuzovanou věc nedopadá. S těmito závěry však stěžovatel polemizuje obecným tvrzením, že tento rozsudek připustil možnost vztáhnout v něm přijaté závěry i na pozdější právní úpravu, které není způsobilé zvrátit závěry krajského soudu, naví