2 As 3/2026 – Nejvyšší správní soud

2 As 3/2026- 41 - text  2 As 3/2026 - 43 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobce: R. S., zastoupený Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem Kardinála Berana 967/8, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2025, č. j. KUJI 39973/2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2025, č. j. 33 A 15/202543, takto: I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Magistrát města Jihlavy, odbor dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), nejprve rozhodnutím ze dne 4. 2. 2025, č. j. MMJ/OD/45105/2025SvB (dále jen „první rozhodnutí o přestupku“), shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku řidiče podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“). Toho se měl žalobce dopustit tím, že dne 23. 11. 2024 v 8:45 hod. z nedbalosti při řízení motorového vozidla tov. zn. Škoda, RZ: X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost, neboť mu byla na dálnici D1, v km 115,5, ve směru jízdy na Prahu, orgány Policie ČR naměřena skutečná rychlost 191 km/h, ačkoliv je v uvedeném úseku obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích dovolena nejvyšší rychlost jízdy 130 km/h. Za uvedený přestupek mu správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 7 000 Kč, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu šesti měsíců a povinnost nahradit náklady správního řízení. Na základě žalobcova odvolání žalovaný toto rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 3. 3. 2025, č. j. KUJI 21500/2025, a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla skutečnost, že správní orgán I. stupně před vydáním rozhodnutí nereagoval na sdělení žalobce ze dne 3. 2. 2025, v němž žalobce požádal o nařízení jednání a navrhnul termíny pro seznámení se s obsahem správního spisu. [2] Správní orgán I. stupně následně usnesením ze dne 10. 3. 2025, č. j. MMJ/OD/80068/2025SvB (dále jen „usnesení o nenařízení ústního jednání“), zamítl žalobcův návrh na nařízení ústního jednání ve věci, neboť nařízení ústního jednání neshledal nezbytným k uplatnění jeho práv. Následně rozhodnutím ze dne 11. 3. 2025, č. j. MMJ/OD/80195/2024/14 (dále jen „druhé rozhodnutí o přestupku“), rozhodl shodně jako v prvním rozhodnutí o přestupku. Žalovaný poté rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení o nenařízení ústního jednání i rozhodnutí o přestupku. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Závěr krajského soudu, že žalobce nerealizoval své právo na seznámení se správním spisem ze své vlastní vůle, je dle názoru stěžovatele v rozporu s obsahem správního spisu. Krajský soud nesprávně vyhodnotil namítané procesní pochybení správního orgánu I. stupně, jež stěžovatel spatřuje v odepření práva na seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádření se ke shromážděným důkazům a dále v odepření práva na projednání věci při ústním jednání. Krajský soud se nezabýval námitkou stěžovatele, že k porušení zákonné povinnosti správního orgánu stanovené v § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, došlo nejen v případě prvního rozhodnutí o přestupku, které bylo žalovaným zrušeno, ale i v případě druhého rozhodnutí o přestupku, které již bylo žalovaným v napadeném rozhodnutí potvrzeno. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ztotožňuje se s argumentací krajského soudu uvedenou v napadeném rozsudku a odkazuje na své rozhodnutí označené v záhlaví a vyjádření k žalobě. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [5] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. [6] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, která se uplatní též na všechny věci, ve kterých před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je proto přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz také rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/202123, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/202131). V daném případě však Nejvyšší správní soud naplnění žádného z uvedených kritérií přijatelnosti kasační stížnosti neshledal. [7] Co se týče namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, tu Nejvyšší správní soud neshledal. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, jakým způsobem postupoval při jejich posuzování a hodnocení a proč považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352). Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Argumentace krajského soudu je řádně a logicky odůvodněna, přičemž tyto závěry mají oporu jak ve správním spise, tak v platné právní úpravě i dosavadní judikatuře. [8] Za nepřezkoumatelný nelze považovat ani závěr krajského soudu (bod 34 napadeného rozsudku), že se stěžovatel „navzdory deklarovanému zájmu seznámit se s podklady rozhodnutí rozhodl o své vlastní vůli tento procesní úkon nerealizovat a do sídla správního orgánu I. stupně se v průběhu správního řízení (ani po zrušení původního rozhodnutí o přestupku) nedostavil“. Toto konstatování odpovídá obsahu správního spisu. Správní orgán I. stupně vyrozuměním o pokračování v řízení o přestupku ze dne 22. 1. 2025 informoval stěžovatele o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a současně se k nim vyjádřit. Na toto vyrozumění sice stěžovatel reagoval přípisem ze dne 3. 2. 2025 s návrhy termínů seznámení s podklady, ale ke správnímu orgánu I. stupně se za účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí nakonec v průběhu celého správního řízení (tedy ani v průběhu prvního odvolacího řízení, ani po zrušení prvního rozhodnutí o přestupku) nedostavil. Závěr krajského soudu tedy přezkoumatelný je. Skutečnost, že stěžovatel fakticky nesouhlasí pouze se slovním spojením „o své vlastní vůli“, nepřezkoumatelnost založit nemůže. [9] Nelze ani souhlasit s tím, že by se krajský soud nezabýval žalobní námitkou týkající se porušení § 36 odst. 3 správního řádu nejen v případě prvního rozhodnutí o přestupku, ale i v případě druhého rozhodnutí o přestupku. S touto otázkou se krajský soud podrobně vypořádal v bodech 27 až 34 napadeného rozsudku. Krajský soud vysvětlil, že ve vyrozumění ze dne 22. 1. 2025 byl stěžovatel jasně informován o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim a že této možnosti nevyužil „ani po zrušení původního rozhodnutí o přestupku“. [10] Námitku, že správní orgán I. stupně jeden den zamítl návrh na nařízení ústního jednání a hned druhý den vydal druhé rozhodnutí o přestupku, stěžovatel v žalobě neuplatnil. Nevypořádání takové námitky proto nemohlo založit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a její uplatnění až v řízení o kasační stížnosti je s ohledem na § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Žalobní námitkou směřující proti samotnému nenařízení ústního jednání se přitom krajský soud zabýval v bodech 36 až 41 napadeného rozsudku a stěžovatel jeho argumentaci nijak nezpochybňuje. Prosté opakované konstatování stěžovatele, že mu bylo odepřeno právo na nařízení ústního jednání, není způsobilé vyvrátit podrobně odůvodněné závěry krajského soudu. Nelze je prot