21 Azs 134/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Azs 134/2025- 36 - text  21 Azs 134/2025 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. H., zastoupený Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Lazaretní 925/9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2025, č. j. 34 A 2/2025  39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti celkem 6 135 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Zemana, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobci bylo rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 14. 4. 2021 uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovena doba zákazu vstupu na území členských států EU v délce 5 let. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie zamítla rozhodnutím ze dne 28. 6. 2021 a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdila. Proti rozhodnutí ze dne 28. 6. 2021 podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 33 A 18/2021  29. Žalobce proto dne 4. 12. 2021 území České republiky opustil. Dne 15. 5. 2024 však žalobce přiletěl zpět do České republiky a požádal o mezinárodní ochranu. Následně mu rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 8. 2024 byla udělena doplňková ochrana podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), na dobu 12 měsíců (tj. do 19. 9. 2025). [2] Žalobce dne 19. 8. 2024 podal žádost o odstranění tvrdosti správního vyhoštění a zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Řízení o této žádosti Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie (dále „prvostupňový správní orgán“) usnesením ze dne 16. 9. 2024, č. j. CPR440644/ČJ2024930310V214 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), zastavila podle § 102 odst. 4 správního řádu. Prvostupňový správní orgán dospěl k závěru, že důvody pro vydání nového rozhodnutí dle § 122 odst. 5 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 102 odst. 4 správního řádu nejsou dány, neboť mj. nepominuly důvody vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2024, č. j. MV1556603/OAM2024, a potvrdil závěr přijatý v prvostupňovém rozhodnutí. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten jí vyhověl a rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 34 A 2/2025  39, rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2024 zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [4] Krajský soud nesouhlasil se závěry správních orgánů v tom, že by u žalobce nepominuly důvody vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Krajský soud nejprve vymezil důvody, které vedly k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle něj důvodem pro vydání tohoto rozhodnutí v roce 2021 bylo zjištění, že žalobce na území České republiky pobýval neoprávněně. Žalobce se totiž v České republice zdržoval od roku 2010 do roku 2020 bez oprávnění k pobytu a od roku 2015 bez platného cestovního dokladu (žalobce následně předložil cestovní doklad Ukrajiny vystavený s platností od 20. 8. 2020 do 20. 8. 2030). V případě žalobce byl proto v souladu s příslušnou právní úpravou aplikován institut správního vyhoštění, jehož hlavním účelem je zajistit, aby cizinec, který nesplňuje podmínky pro pobyt na území České republiky, toto území opustil a nezdržoval se zde neoprávněně. Podle závažnosti pochybení se pak v rozhodnutí o správním vyhoštění stanoví délka zákazu pobytu na území (v případě žalobce to bylo 5 let). Uvedený důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (neoprávněný pobyt žalobce na území České republiky) tedy krajský soud porovnal se situací, v jaké se žalobce nacházel v době rozhodování o jeho žádosti dle § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. [5] Krajský soud považoval za podstatné, že žalobci byla rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 8. 2024 udělena (s účinností ode dne 19. 9. 2024) mezinárodní ochrana ve formě doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, a to z důvodu hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy v důsledku probíhajícího mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Tato skutečnost sporná není a svědčí mj. o tom, že žalobce nemůže být do země původu vyhoštěn, resp. že po dobu udělené doplňkové ochrany nelze trvat na pokračování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Krajský soud zdůraznil, že udělením doplňkové ochrany žalobce získal oprávnění k pobytu na území po dobu stanovenou v tomto rozhodnutí (§ 53a odst. 1 zákona o azylu), a to na dobu 12 měsíců, s možností prodloužení (§ 53a odst. 4 zákona o azylu). Z uvedeného krajský soud vyvodil, že v době rozhodování o žádosti žalobce zde již neexistoval důvod, pro který bylo žalobci rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno. Žalobce byl a je oprávněn pobývat na území České republiky jako poživatel doplňkové ochrany, se všemi právy a povinnostmi s tímto statusem spojenými. V jeho případě tedy nelze hovořit o tom, že by důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nepominul. Naopak příslušnou podmínku lze považovat za splněnou. To v případě žalobce znamená, že splnil všechny podmínky uvedené v § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a že tak bylo namístě zahájit řízení o vydání nového rozhodnutí. Pokud bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z důvodu neoprávněného pobytu na území, a pokud mu byla z důvodu následné změny skutkových okolností v zemi původu udělena doplňková ochrana, podmínka pominutí důvodů vydání rozhodnutí o správním vyhoštění byla splněna. [6] Krajský soud navíc doplnil i úvahy ohledně možnosti posouzení žalobcovy žádosti podle § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podle krajského soudu totiž nebylo sporu o tom, že žalobce dobrovolně vycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgány však vyhodnotily jako nenaplněnou další podmínku dle § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a sice, že by zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bylo přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno. Právě zde byl podle krajského soudu prostor pro posouzení tvrzení žalobce, že ponechání v platnosti rozhodnutí o vyhoštění je zásahem do jeho práva na rodinný život. Tento prostor však správní orgány nevyužily tak, jak s ohledem na tvrzení žalobce a zjištěné skutkové okolnosti měly. [7] Správní orgány podle krajského soudu zcela pominuly proměnu osobní situace žalobce a jeho rodiny. Zejména nevzaly v potaz otázku vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou dcerou jeho manželky. Úvahy správních orgánů, jimiž vypořádávaly tvrzení žalobce, byly podle krajského soudu selektivní, formální a nepřesvědčivé a žádný z argumentů, které žalovaný uváděl i v řízení před krajským soudem, nemohl zvrátit závěr o nezákonnosti jeho rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [8] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou podřadil pod důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatel předně nesouhlasí s právním posouzením věci krajským soudem. Nejprve odkázal na § 120a odst. 7 zákona o pobytu cizinců, který se týká doplňkové ochrany. Z něj plyne, že zákonodárce přímo počítal se situací, kdy je cizinci pravomocně uloženo správní vyhoštění a následně je mu udělena doplňková ochrana. Pro zánik platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění v takovém případě stanovil konkrétní podmínky. Tyto podmínky však u žalobce nejsou naplněny. Pokud by zákonodárce zamýšlel, aby platnost rozhodnutí o správním vyhoštění zanikla pouze na základě získání doplňkové ochrany, jistě by v zákoně takovou podmínku zániku platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil. [10] Důvod vydání rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce byl dán. Žalobce totiž prokazatelně pobýval na území neoprávněně. To, že získal následně – až po vydání pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění – doplňkovou ochranu, jeho předchozí neoprávněný pobyt nezahlazuje. Z výše uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit s argumentací soudu uvedenou v odst. 26 napadeného rozsudku, dle které právě na základě udělení doplňkové ochrany, a tedy oprávnění pobývat na území České republiky, pominul původní důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (předchozí neoprávněný pobyt na území). V žádném případě se pak stěžovatel nemůže ztotožnit s navazující argumentací krajského soudu uvedenou v odst. 29 napadeného rozsudku, tedy že: „Lze tak učinit stěžejní dílčí závěr, že pokud by bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z důvodu neoprávněn