22 Afs 108/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Afs 108/2025- 75 - text  22 Afs 108/2025 - 78 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: AT Solar, s. r. o., se sídlem Klikatá 778/18, Praha 5, zastoupená JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2024, čj. 8495/24/520011434707700, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, čj. 8 Af 8/2024-61, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, čj. 8 Af 8/2024 61 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně v roce 2012 emitovala tzv. korunové dluhopisy v zaknihované podobě, ve formě na doručitele, v celkovém objemu 45 000 000 kusů. Úroková míra byla dle emisních podmínek stanovena na 10 % p. a. se splatností 30. 11. 2032. Emisní podmínky stanovily, že emitent nehodlá žádat o přijetí dluhopisů k obchodování na regulovaném trhu ani na volném trhu. Upisovateli byli jediní jednatelé a zároveň jediní společníci žalobkyně. Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále „správce daně“) provedl u žalobkyně daňovou kontrolu daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2017. Zjistil, že žalobkyně zahrnula do základu daně z příjmu právnických osob úroky z výše popsaných dluhopisů a uplatnila je jako daňově uznatelné náklady. Správce daně dospěl k závěru, že emise korunových dluhopisů neměla pro žalobkyni žádný rozumný ekonomický smysl a že jejím převládajícím účelem bylo získat daňové zvýhodnění v podobě snížení základu daně z příjmů právnických osob. Tohoto efektu mělo být dosaženo zahrnutím úrokových nákladů z dluhopisů do daňově uznatelných výdajů (nákladů). Toto jednání vyhodnotil správce daně jako zneužití práva. Na základě výsledků daňové kontroly vydal správce daně žalobkyni dodatečný platební výměr a stanovil povinnost žalobkyně uhradit penále. [2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou městský soud v záhlaví uvedeném rozsudku zamítl. II. Rozsudek městského soudu [3] Městský soud konstatoval, že žaloba byla, až na výjimky, pouhým doslovným převzetím odvolacích námitek. Dospěl proto k závěru, že splnila požadavky § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. toliko formálně. Dle jeho názoru žalobkyně kvalifikovaně nereagovala na rozhodnutí žalovaného. Námitky uplatněné v žalobě již byly dle názoru městského soudu žalovaným obsáhle a detailně vypořádány. Na základě toho soud dovodil, že obsah žaloby neumožňoval vyložit, z jakých skutkových a právních důvodů považovala žalobkyně závěry žalovaného za nezákonné a soud proto tyto námitky nevypořádal. [4] Městský soud se dále zabýval jen námitkami, které byly uvedeny v bodech 31–50 žaloby a které sporovaly postup žalovaného v rámci odvolacího řízení. V rámci toho se městský soud zabýval námitkou žalobkyně týkající se neprovedení jí navržených důkazů, konkrétně nevyslechnutí označených svědků a nevypracování a neprovedení znaleckého posudku. K tomu městský soud dovodil, že bylo na uvážení správce daně, které důkazy provede za účelem řádného zjištění rozhodných skutečností. Městský soud dospěl k závěru, že správce daně dostatečně žalobkyni vysvětlil, proč k výslechu navržených svědků nepřistoupil. Shodně městský soud uvážil i o návrhu na provedení znaleckého posudku, přičemž upozornil žalobkyni na to, že otázka zneužití práva je otázkou právní, a nikoli skutkovou a z toho důvodu by se k ní znalec v navrženém posudku nemohl vyjádřit. Z toho důvodu ani městský soud tento navržený důkaz v řízení neprovedl. Protože další úvahy městského soudu reagující na body 31–50 žaloby stěžovatelka v kasační stížnosti přípustně nesporuje, nebude Nejvyšší správní soud rozsudek dále podrobněji rekapitulovat. [5] Závěrem městský soud vypořádal námitku stran prekluze práva doměřit daň. Dospěl k závěru, že žalovaný se touto otázkou v rozhodnutí zabýval dostatečně, a to s ohledem na to, jak obecně byla námitka žalobkyně formulována. Městský soud dále odkázal na závěry žalovaného uvedené ve vyjádření k žalobě, se kterými se ztotožnil. III. Kasační stížnost a vyjádření účastníků a) kasační stížnost [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. [7] Stěžovatelka v prvním okruhu námitek sporovala procesní pochybení správce daně. Nejprve namítla nezákonné odnětí věci svému místně příslušnému správci daně. Za druhé namítla nezákonné zahájení daňové kontroly. Za třetí namítla porušení § 145 odst. 2 daňového řádu. Za čtvrté namítla formální vady oznámení o zahájení daňové kontroly dle § 102 odst. 1 písm. b) daňového řádu. [8] V rámci druhého okruhu kasačních námitek stěžovatelka brojila proti posouzení běhu prekluzivní lhůty k vyměření daně. Tvrdila, že prekluzivní lhůta uplynula k 3. 4. 2021. Tato lhůta totiž nemohla být stavěna zahájením daňové kontroly, neboť ta nebyla zahájena zákonným způsobem. K tomu odkázala na rozsudek NSS z 31. 5. 2017, čj. 7 Afs 25/201728. [9] Stěžovatelka ve třetím okruhu námitek uvedla, že soud dostatečně nevysvětlil, proč neprovedl jí navržené důkazy (výslechy svědků a znalecký posudek). Pouze je paušálně odmítl. [10] Stěžovatelka ve čtvrtém okruhu námitek napadla nesprávné právní posouzení otázky daňové uznatelnosti nákladů. Správce daně a žalovaný dospěli k závěru, že úroky z korunových dluhopisů nebyly daňově uznatelným nákladem. Zároveň dovodili, že se stěžovatelka dopustila zneužití práva. Takové závěry stěžovatelka považuje za nezákonné. Došlo také k retroaktivní aplikaci § 8 odst. 4 daňového řádu, který správce daně uplatnil ve znění účinném od 1. 4. 2019. Dle stěžovatelky nebylo toto znění ve zdaňovacím období roku 2017 platné a jeho použití správcem daně představovalo pravou retroaktivitu práva (k tomu odkázala na rozsudek NSS z 17. 2. 2021, čj. 7 Afs 351/201924). [11] Dále stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Tvrdila, že městský soud opomněl vypořádat námitky vůči nezákonnému zahájení daňové kontroly, odnětí věci příslušnému správci daně, nevydání výzvy dle § 145 odst. 2 daňového řádu a vadám v oznámení daňové kontroly. Další námitky vypořádal městský soud povrchně. Například k námitce ohledně delegace místní příslušnosti převzal tvrzení žalovaného, aniž by vypořádal žalobkyní uváděnou judikaturu (usnesení NSS z 17. 7. 2008, čj. 7 Afs 13/200754). Soud se dostatečně nevypořádal s neodůvodněním neprovedení svědeckých výpovědí a znaleckého posudku. Dále uvedla, že rozsudek městského soudu trpí i vadou nesrozumitelnosti, neboť některé jeho úvahy jsou vnitřně rozporné. [12] Stěžovatelka na závěr uvedla, že odejmutí věci zákonnému správci daně bylo podle ní nezákonné i protiústavní. Tvrdila, že tím došlo k obcházení čl. 2 odst. 2 Listiny a k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Podle jejího názoru správce daně od počátku postupoval vůči ní zaujatě. b) vyjádření žalovaného [13] Žalovaný se ve vyjádření plně ztotožnil s rozsudkem městského soudu a dále odkázal na v záhlaví uvedené rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatelka v kasační stížnosti opakuje námitky uvedené v žalobě a odvolání. K námitkám nepřezkoumatelnosti v záhlaví uvedeného rozsudku žalovaný odkázal na rozsudek NSS z 25. 5. 2016, čj. 2 Afs 22/201643, a judikaturu tam uvedenou), z čehož dovodil, že rozsudek městského soudu je podle kritérií této judikatury přezkoumatelný. Žalovaný uvedl, že vypořádání žalobní argumentace městským soudem nelze považovat za nepřezkoumatelné jenom proto, že se městský soud ztotožnil se závěry žalovaného. [14] K námitkám neprovedení navržených důkazních prostředků odkázal žalovaný na rozsudek městského soudu a na body 107 až 118 napadeného rozhodnutí, kde zdůvodnil, proč správce daně a následně žalovaný nepřistoupili k provedení navržených důkazů. K návrhu na provedení dokazování znaleckým posudkem žalovaný odkázal na body 11 a 12 seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření se v odvolacím řízení, kde dovodil, že stěžovatelka nezískala emisí dluhopisů takřka žádné finanční prostředky a žalovaný tak setrval na nedůvodnosti tohoto důkazního návrhu. [15] Vyjádření žalovaného i k dalším otázkám, kterým se ale z níže uvedených důvodů nebude moci Nejvyšší správní soud věnovat, již není pro nadbytečnost rekapitulováno. c) replika stěžovatelky [16] V replice stěžovatelka uvedla, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu není nepřípustné, aby setrvala na svých právních názorech, pokud je městský soud dostatečně nevypořádal. Stěžovatelka znovu shrnula jednotlivé okruhy svých námitek, tak, jak byly uvedeny v kasační stížnosti. [17] Stěžovatelka nad rámec kasační stížnosti uvedla nové námitky směřující proti rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka konkrétně namítla, že bylo nezáko