22 As 191/2025 – Nejvyšší správní soud

22 As 191/2025- 47 - text  22 As 191/2025-50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: V. M., zastoupený JUDr. Pavlem Širokým, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti žalovanému: generální ředitel Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2024, čj. 8803-9/2024-900000-317, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2025, čj. 31 Ad 8/2024-75, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2025, čj. 31 Ad 8/2024-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal u Celního úřadu pro Zlínský kraj žádost o doplacení nedoplatku na služebním příjmu za období let 2019 až 2022 podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“). Namítal, že mu byla v uvedeném období ze strany služebního orgánu nezákonně odečítána z pracovní doby přiměřená doba na jídlo a odpočinek. [2] O této žádosti rozhodl prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 18. 4. 2023 tak, že řízení o doplacení služebního příjmu za leden a únor 2019 zastavil pro zjevnou bezpředmětnost z důvodu uplynutí promlčecí doby, řízení za období od prosince 2021 do prosince 2022 zastavil rovněž pro zjevnou bezpředmětnost a žádosti částečně vyhověl ve vztahu k období od března 2019 do listopadu 2021 v rozsahu 1,5 hodiny (3 × 30 minut) představující rozdíl mezi vykázanou a skutečně odslouženou dobou dne 12. 10. 2021, a to včetně zákonného úroku z prodlení ode dne podání žádosti až do zaplacení. Ve zbývající části žádost zamítl. [3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil rozhodnutí prvostupňového orgánu tak, že řízení o žádosti za období od prosince 2021 do prosince 2022 zastavil pro nepřípustnost (výrok I.) a žádosti ve vztahu k období od ledna 2019 do listopadu 2021 zamítl (výrok II). [4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Brně. V té mimo jiné žalovanému vytýkal, že nevyhověl jeho návrhu na provedení výslechu svědků, a sice příslušníků, kteří pracovali v rozhodném období na stejném pracovišti, a to za účelem zjištění faktických poměrů na pracovišti. Krajský soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Naznal totiž, že žalovaný měl povinnost provést žalobcem navrhovaný výslech svědků (svědci K. a M1.), nebo vysvětlit, z jakých důvodů není jeho provedení pro účely řízení nezbytné. To však žalovaný neučinil, jedná se tak o opomenuté důkazy. Žalovaný tudíž porušil § 180 odst. 1 služebního zákona, dle nějž je povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Dle názoru krajského soudu byli navržení svědci způsobilí přispět k učinění relevantních skutkových zjištění. K neopodstatněnosti výslechu navrhovaných svědků se žalovaný poprvé vyjádřil až ve vyjádření k žalobě. Tím však nemohl zhojit nedostatky napadeného rozhodnutí. Krajský soud proto ani nepřezkoumával věcnou důvodnost neprovedení žalobcem navrženého výslechu svědků. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. [6] Dle názoru stěžovatele vytrhl krajský soud žalobcův důkazní návrh z kontextu průběhu a výsledku odvolacího řízení. Jeho závěr o porušení žalobcových procesních práv je pouze akademický a formalistický. Krajský soud v podstatě pouze nutí stěžovatele do nového rozhodnutí připsat obecnou frázi o nadbytečnosti důkazního návrhu. Ne každé nevypořádání důkazního návrhu způsobuje nezákonnost správního rozhodnutí. Rozhodující je to, zda byl důkazní návrh vypořádán alespoň implicitně a zda je rozhodnutí přezkoumatelné jako celek, byť jeho odůvodnění obsahuje dílčí nedostatky. To však napadené rozhodnutí splňuje. Stěžovatel se zabýval podstatou žalobcova důkazního návrhu, vysvětlil, proč považuje skutkový stav za dostatečně zjištěný. Z průběhu odvolacího řízení a z obsahu napadeného rozhodnutí lze dovodit, že možnost vyslechnout navržené svědky bral stěžovatel v úvahu, avšak provedené důkazy považoval za dostačující. Nadbytečnost výslechu dalších svědků vyplývala již z důkazů, které správní orgány ve věci provedly. [7] Žalobce navrhl výslech svědků dle svých slov proto, aby prokázal, že poměry na pracovišti prakticky znemožňovaly čerpání přestávek v práci. Návrh uplatnil poprvé v podání ze dne 27. 6. 2023 (v návaznosti na oznámení o složení senátu komise) a poté znovu v podání ze dne 4. 4. 2024, přestože stěžovatel žalobci předestřel ve své výzvě ze dne 27. 3. 2024 odlišné právní posouzení věci. S ním byl spojen i odlišný skutkový stav, v jehož kontextu nemohly být žalobcovy důkazní návrhy relevantní. Stěžovatel konkrétně uvedl, že výkon služby na posuzovaném služebním místě je zásadně přerušitelný. Příslušník nemá v době přestávky pohotovost, povinnost zasáhnout, není během ní povinen chránit veřejný zájem, není vyžadována jeho zastupitelnost, a preventivní dohledová a kontrolní činnost mobilního dohledu tak následuje až po konci přestávky. K odlišnému posouzení věci by mohlo dojít jedině v případě, kdyby byla žalobci po dobu přestávky nařízena nějaká omezení. Na tuto skutečnost byl žalobce ve výzvě ze dne 27. 3. 2024 stěžovatelem upozorněn, žalobce však existenci těchto okolností netvrdil ani nenavrhoval je prokazovat. Žalobcův důkazní návrh byl v kontextu věci obecný, a tak nemohl obstát oproti dokazování provedenému stěžovatelem. Na posouzení věci by nic nemohl změnit subjektivní pohled svědků na charakter čerpání přestávek na daném pracovišti, neboť rozhodná byla neexistence objektivních omezení v čerpání přestávek. I svědecké výpovědi, které zajistil prvostupňový orgán, se proto staly v odvolacím řízení pouze důkazy okrajovými, na nichž napadené rozhodnutí nestojí. V řízení před stěžovatelem bylo stěžejní prokázat povahu služby mobilního dohledu, což stěžovatel splnil. [8] Stěžovatel rovněž namítá, že důkazní návrh žalobce bral při rozhodování v úvahu, neboť jej zmínil v bodě 28 napadeného rozhodnutí a v bodě 29 implicitně vypořádal. Dle názoru stěžovatele je tedy jeho rozhodnutí přezkoumatelné. Krajský soud zrušením napadeného rozhodnutí nechrání veřejná subjektivní práva žalobce, ale toliko vyžaduje učinění formálního úkonu, který nemůže mít na výsledek řízení žádný vliv. [9] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Na výzvu soudu předložil pouze plnou moc pro advokáta JUDr. Pavla Širokého a vyčíslení nákladů řízení. III. Posouzení kasační stížnosti [10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [11] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově a právně obdobnou situací se zabýval v nedávném rozsudku ze dne 10. 6. 2026, č. j. 2 As 210/2025-25 (dále též „rozsudek 2. senátu“). V této věci se jednalo o téměř identickou kasační stížnost žalovaného směřující proti téměř identickému zrušujícímu rozsudku krajského soudu. Věci se liší zejména v účastnících řízení a svědcích: ve věci posuzované 2. senátem byl žalobcem B. K., jenž navrhoval výslech svědků M1. a M2. (tento svědek je v nyní posuzované věci žalobcem), v nyní posuzované věci žalobce (M2.) navrhoval výslech svědků M1. a K. [12] Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od závěrů 2. senátu odchýlit a v zájmu zachování jednotnosti judikatury (§ 12 s. ř. s.) je plně přejímá pro nyní posuzovanou věc. [13] Kasační stížnost je důvodná. [14] Obecně se lze ztotožnit s krajským soudem, že stěžovatel byl povinen vypořádat se se všemi důkazními návrhy žalobce. Měl tedy buď navrhovaný výslech svědků provést, nebo v napadeném rozhodnutí odůvodnit, proč jeho provedení není pro posouzení věci nezbytné. Jinak by zpravidla zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (viz rozsudky NSS ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 21/200780, a ze dne 18. 12. 2008, č. j. 5 As 15/200873). Krajský soud nesprávně toto pochybení podřadil pod jinou vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., což ovšem samo o sobě nemá za následek nezákonnost jeho rozsudku. [15] Výše uvedený postup vypořádání důkazního návrhu odpovídá § 180 odst. 1 služebního zákona, dle nějž je služební funkcionář povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Pro účely tohoto rozsudku považuje Nejvyšší správní s