22 As 199/2025 – Nejvyšší správní soud

22 As 199/2025- 136 - text  22 As 199/2025 - 139 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyň: a) KSApatyka s.r.o., se sídlem Kollárova 17/4, Brno, b) JK Apatyka s.r.o., se sídlem Kollárova 17/4, Brno, c) VinoPharm s.r.o., se sídlem Kollárova 17/4, Brno, a d) TowerPharm s.r.o., se sídlem Kollárova 17/4, Brno, všechny zastoupeny Mgr. Jiřím Trnkou, advokátem se sídlem Opletalova 983/45, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2025, čj. MZDR 19248/20243/OLZP, o kasační stížnosti žalobkyň a) až d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025, čj. 15 Ad 6/2025118, takto: I. Řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) se zastavuje. II. Žalobkyně a) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025, čj. 15 Ad 6/2025118, se ve vztahu k žalobkyním b) až d) ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 11. 6. 2024, čj. sukl143794/2024, byla žalobkyně a) uznána vinnou ze spáchání několika přestupků podle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o léčivech“), a byla jí uložena dle § 107 odst. 1 písm. c) zákona o léčivech ve spojení s § 41 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“) úhrnná pokuta ve výši 3 000 000 Kč. [2] Prvostupňové rozhodnutí napadla žalobkyně a) odvoláním. V průběhu odvolacího řízení došlo podle projektu přeměny k rozdělení žalobkyně a) formou odštěpení; část jejího obchodního jmění přešla na tři nástupnické společnosti – žalobkyně b) až d). Žalobkyně a) přitom nezanikla a nadále existuje jako samostatný subjekt. Každá z nástupnických společností převzala jednu z lékáren původně provozovaných žalobkyní a), vč. souvisejících práv a povinností. [3] Rozhodnutím uvedeným v záhlaví žalovaný rozhodl za použití § 33 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky o tom, že odpovědnost za přestupky přechází i na právní nástupkyně žalobkyně a), tj. na žalobkyně b) až d), přičemž každá z nich je povinna uhradit pokutu ve výši 750 000 Kč (výrok I). Výrokem II napadeného rozhodnutí žalovaný zamítl odvolání a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [4] Rozhodnutí žalovaného napadly žalobkyně a) až d) žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud neshledal důvodnou žádnou žalobní námitku. Podle jeho názoru v daném případě nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti. Odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí mohla podat pouze žalobkyně a), neboť v době jeho podání byly žalobkyně b) až d) samostatnými subjekty; tato skutečnost porušení uvedené zásady vylučuje. Městský soud nepřisvědčil ani argumentaci zpochybňující přechod odpovědnosti za přestupky na žalobkyně b) až d). K přechodu odpovědnosti došlo ex lege (§ 33 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti za přestupky). Ze strany žalovaného tak nebylo nutné činit žádné další kroky. Případnou neshledal soud ani argumentaci stran rozdílů mezi singulární a univerzální sukcesí a stran porušení zásady reformace in peius. Podle městského soudu nedošlo rovněž k pochybení při ukládání pokuty, resp. při rozdělení celkové výše pokuty 3 000 000 Kč mezi žalobkyně a) až d). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně a) až d) [dále též „stěžovatelky a) až d)“] podaly proti rozsudku městského soudu kasační stížnosti, v nichž vznesly kasační argumentaci obsahově podřaditelnou pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Primárně poukázaly na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud se dostatečně nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami, zejména s námitkami stran porušení procesních práv stěžovatelek b) až d) v řízení odvolání. Stěžovatelky namítaly, že žalovaný nezahájil řízení vůči stěžovatelkám b) až d), neposkytl jim možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nahlédnout do spisu atp. Městský soud však tyto námitky důkladně nevypořádal, čímž zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností. To platí i pro námitky, ve kterých brojili proti uložení pokut. Ani ty městský soud náležitě nevypořádal. Dále nesouhlasily s právními závěry městského soudu. Městský soud nesprávně posoudil otázku porušení práv stěžovatelek a zákonnosti uložené sankce. Navrhly, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádaly o přiznání náhrady nákladů řízení. [6] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém shrnul a rozvedl argumentaci obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí. Kasační námitky neshledal důvodnými. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud se předně zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti. V souladu s § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o soudních poplatcích“), je s podáním kasační stížnosti spojen vznik poplatkové povinnosti. Podle položky č. 19 sazebníku soudních poplatků je kasační stížnost zpoplatněna částkou 5 000 Kč. Usnesením ze dne 2. 10. 2025, čj. 22 As 199/2025105, vyzval soud stěžovatelky a) až d), prostřednictvím jejich zástupce, aby ve lhůtě 15 dnů zaplatily soudní poplatek. Současně byly stěžovatelky poučeny o následcích nevyhovění této výzvě. Předmětné usnesení bylo zástupci stěžovatelek doručeno dne 8. 10. 2025. Ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku soudní poplatek zaplatily stěžovatelky b) až d). Stěžovatelka a) soudní poplatek nezaplatila. Nejvyšší správní soud proto ve vztahu k ní řízení o kasační stížnosti zastavil dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s. [8] Nejvyšší správní soud se dále zabýval obsahem kasačních stížností stěžovatelek b) až d), a to v mezích jejich rozsahu a uplatněných důvodů. Současně zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [9] Nejvyšší správní soud shledal, že napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti. [10] Z konstantní judikatury vyplývá, že nepřezkoumatelným je takové rozhodnutí, z jehož odůvodnění není „vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě, a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy“ (rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/200352). Nepřezkoumatelnost je také dána „neníli z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené [...]. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/200544). Máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za prokázaný a jak posoudil skutečnosti mající pro věc zásadní význam. Pokud rozhodnutí soudu ve svém odůvodnění nereflektuje námitky a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá, má to za následek jeho nepřezkoumatelnost (rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003130, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/200375, ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/200462, ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/200876). Obdobně i Ústavní soud zdůraznil, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování (nálezy ÚS ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99 a ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01). Povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu „nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal“ (nález ÚS ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). [11] Uvedeným povinnostem městský soud nedostál. Řádně nevypořádal žalobní argumentaci o nemožnosti uplatnění práv v odvolacím řízení. [12] Stěžovatelky b) až d) v žalobě obsáhle poukazovaly na nemožnost uplatnění procesních práv v rámci řízení o odvolání. Konkrétně namítaly, že byly do přestupkového řízení „vtaženy“ až vydáním rozhodnu