22 As 64/2026 — Nejvyšší správní soud

22 As 64/2026- 38 - text  22 As 64/2026-44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové, v právní věci žalobce: doc. Dr. Ing. P. K., zastoupený JUDr. Jiřím Joklem, advokátem se sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, proti žalovanému: rektor Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem Pasteurova 3544/1, Ústí nad Labem, zastoupený Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2025, čj. UJEP/2025/00025082, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2026, čj. 16 Ad 1/2025156, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se zabýval odvoláním žalobce z funkce děkana Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Dospěl k závěru, že odvolání nebylo svévolné a proběhlo v souladu s právními předpisy. Připomněl též, že správní soudy přistupují k přezkumu odvolání děkana z funkce podle § 28 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), zdrženlivě. [2] Dne 15. 7. 2025 akademický senát fakulty schválil návrh tří členů akademického senátu na odvolání žalobce z funkce děkana. Akademický senát nesouhlasil s tím, že žalobce rozvázal pracovní poměr s jedním akademickým pracovníkem a u druhého změnil pracovní náplň. Tyto kroky žalobce a způsob, jakým jej vůči akademické obci komunikoval, vyvolal v části akademické obci fakulty včetně akademických senátorů obavy o dalším postupu žalobce v personálních záležitostech. Měli za to, že žalobce těmito personálními rozhodnutími ohrozil výuku a také studium studentů, kterým tito akademičtí pracovníci vedli nebo oponovali závěrečné práce. Žalobce těmito kroky poškodil dobré jméno fakulty. S ohledem na neustávající rušení ze strany veřejnosti bylo jednání přerušeno a dále probíhalo jako uzavřené s přizváním děkana a proděkana pro vnější vztahy. Na takto uzavřeném jednání byl schválen program a následně i v tajné volbě hlasováno o návrhu na odvolání děkana. Akademický senát návrh schválil 9 hlasy z 11 přítomných senátorů. Potřebné minimální kvórum bylo 7 hlasů. [3] Žalovaný o návrhu rozhodl podle § 28 odst. 2 zákona o vysokých školách a žalobce z funkce děkana odvolal. Žalovaný uvedl, že návrh byl odůvodněn „zásadním nesouladem mezi představami akademického senátu a konáním děkana doc. Dr. Ing. P. K. v otázce vedení personální politiky a způsobu řízení a správy Fakulty životního prostředí UJEP“. Konstatoval, že rektorova úvaha při posouzení návrhu akademického senátu fakulty na odvolání děkana podle § 28 odst. 2 zákona o vysokých školách je omezená. Uvedl, že rektor může zkoumat, zdali návrh na odvolání netrpí procesními vadami, zdali nejde o projev diskriminace, svévole či šikany a případně posuzuje, zdali odvolání děkana nemůže hrubě poškodit univerzitu či danou fakultu. [4] Žalovaný následně posoudil, zda byla dodržena procesní pravidla pro schválení návrhu a konstatoval, že akademický senát byl usnášeníschopný a pro návrh hlasovala potřebná většina akademických senátorů. K návrhu žalovaný uvedl, že jej považuje za řádně odůvodněný a založený na konkrétních skutečnostech, jež jsou děkanovi vytýkány – z návrhu podle žalovaného vyplývá, že se „zásadním způsobem rozchází představy akademického senátu a děkana ohledně fungování fakulty, a to zejména v otázce personální politiky, způsobu řešení zásadních otázek a způsobu komunikace. Jedná se o nesoulad dvou klíčových samosprávných orgánů fakulty ohledně fungování fakulty, který je potřeba urychleně napravit, neboť v opačném případě může dojít k významnému narušení chodu, stability a rozvoje nejen fakulty, ale potenciálně i celé univerzity“. [5] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou podanou ke krajského soudu. [6] Krajský soud žalobu zamítl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2018, čj. 10 As 60/2018-45, připomněl, že odvolání děkana na návrh akademického senátu je zřetelným projevem akademické samosprávy. Správní soudy tedy nemohou věcně hodnotit události a důvody, které vedly k odvolání děkana. Mohou zasáhnout pouze v případě zjevných nezákonností, a to zejména v případech svévole či diskriminace. Krajský soud uvedl, že návrh na odvolání žalobce z funkce děkana obsahoval konkrétní kroky žalobce, které vedly k podání návrhu na odvolání žalobce z funkce děkana. Jejich pravdivost přitom žalobce v průběhu řízení nepopíral. Zpochybnil pouze jejich dopady na akademickou obec fakulty. Krajský soud proto shledal, že se nejednalo o svévolný návrh, který by byl podložený smyšlenými důvody nebo neobsahoval žádné důvody. [7] Krajský soud ani nezjistil, že by ze strany žalovaného nebo akademického senátu došlo k procesnímu pochybení. Podnět k odvolání žalobce z funkce děkana podaly akademickému senátu oprávněné osoby. Dále krajský soud ověřil, že žalobce měl možnost se k návrhu na odvolání vyjádřit, a to jak písemně, tak ústně při jednání akademického senátu. Shledal také, že proces probíhal v souladu s vnitřními předpisy fakulty - Jednacím řádem Akademického senátu Fakulty životního prostředí. [8] Závěrem se krajský soud vypořádal s důkazními návrhy žalobce. K jejich provedení nepřistoupil, protože je považoval za irelevantní, nadbytečné a časově nesouvisející. Velká část žalobcem navrhovaných důkazů se totiž týkala prokázání podpory akademické obce a reakcí akademické obce na odvolání žalobce z funkce děkana. Správním soudům ovšem nepřísluší věcně hodnotit události a důvody, jež vedly k odvolání žalobce z funkce nebo dopad odvolání žalobce z funkce děkana na fakultu. Jeden z navrhovaných důkazů souvisel až s obdobím po vydání napadeného rozhodnutí. Nemohl proto nijak relevantně prokázat, zda k odvolání došlo řádným způsobem. Dva z navržených důkazů (svědecká výpověď ombudsmanky univerzity a účastnická výpověď žalobce) bylo podle krajského soudu nadbytečné provádět. Dokazované skutečnosti totiž vyplynuly z jiných důkazů. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [9] Žalobce (stěžovatel) podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které se domáhal zrušení napadeného rozsudku. Součástí kasační stížnosti byl také návrh na přiznání odkladného účinku (§ 107 soudního řádu správního) a návrh na delegaci jinému krajskému soudu. [10] V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že: 1. Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. 2. Krajský soud pochybil, protože neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy. 3. Krajský soud nebyl nestranný. 4. Krajský soud přistoupil k přezkumu příliš restriktivně. Neposoudil, zda rektor přezkoumatelně a racionálně přezkoumal návrh akademického senátu tak, aby vyloučil svévoli, procesní exces nebo jinou zjevnou nezákonnost. [11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem III.a Rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný [12] Stěžovatel v kasační stížnosti vznesl námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Jelikož je nepřezkoumatelnost vadou, pro kterou by musel Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušit bez dalšího, zabýval se nejprve tím, zda je rozsudek přezkoumatelný. [13] Podle ustálené judikatury nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74). Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za prokázaný a jak posoudil skutečnosti mající pro věc zásadní význam. Pokud rozhodnutí soudu ve svém odůvodnění nereflektuje námitky a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá, má to za následek jeho nepřezkoumatelnost (rozsudky NSS ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62; ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/2008-76). Povinností správního soudu však není reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; jeho úkolem je uchopit obsah a smysl argumentace účastníka řízení jako celku a vypořádat se s ní (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/201319 a nález ÚS ze dne 12. 2. 2009, pod sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). [14] Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, čj. 3 Azs 69/2016-24; ze dne 27. 9. 2017, čj. 4 As 146/2017-35, bod 18). Zrušení rozsudků krajských soudů pro nepřezkoumatelnost připadá v úvahu pouze tehdy, není-li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec p