3 Ads 109/2025 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 109/2025- 58 - text  3 Ads 109/2025 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: Z. D., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2025, č. j. 17 Ad 26/202478, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2025, č. j. 17 Ad 26/202478, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce požádal dne 25. 6. 2018 o úpravu výše starobního důchodu, jelikož se domníval, že mu přísluší dávka ve výši stanovené s použitím § 76a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Žalovaná mu však započetla dobu výkonu práce důlního měřiče jako technickohospodářskému pracovníkovi, tj. jako ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech [pracovní kategorie dle § 14 odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992, ve spojení s položkou č. 5 přílohy č. 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.], nikoliv jako výkon práce se stálým pracovištěm pod zemí hlubinných dolů [tzn. preferovaná pracovní kategorie ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. ve spojení s položkou č. 3 přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.]. Jeho námitky následně zamítla rozhodnutím ze dne 8. 3. 2019. [2] Rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2019 zrušil Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 17 Ad 21/201948. Mimo jiné žalované uložil, aby provedla dokazování za účelem zjištění, zda žalobce v rozhodných letech skutečně (ne)vykonával práci, která materiálně odpovídá zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí. Závěr krajského soudu, že (ne)naplnění podmínky zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech je třeba dokazovat, potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 6 Ads 235/201992. Zdůraznil, že při určení pracovních kategorií je zapotřebí vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1015/13. Podle něj je pro zařazení zaměstnání důlního měřiče ve smyslu přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. rozhodující, zda bylo skutečně vykonáváno soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovištích v podzemí hlubinných dolů (ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění do 31. 5. 1992), byť tak nebylo formálně zařazeno (dle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.). Žalovaná proto nemohla odmítnout doplnit dokazování za účelem zjištění, zda žalobce soustavně převážnou část své pracovní doby vykonával práci v hornictví na pracovišti pod zemí v hlubinných dolech. Poté měla zhodnotit, zda dokazováním zjištěný podíl pracovní doby skutečně strávený na pracovišti pod zemí odůvodňuje závěr, že žalobce byl ztíženým podmínkám vystaven více méně trvale ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu ze dne 26. 11. 2019, č. j. 1 Ads 24/201861, č. 3957/2020 Sb. NSS. [3] Žalovaná vydala dne 9. 6. 2021 druhé rozhodnutí o námitkách žalobce, a to po doplnění dokazování ohledně dosažené expozice fibrogennímu prachu. Konstatovala, že žalobce nedosáhl nejvyšší přípustné expozice a nejednalo se ani o hornictví v uranových dolech. I toto rozhodnutí krajský soud k žalobě žalobce zrušil, a to rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 17 Ad 27/202164. Žalované vytkl, že stále nedostála požadavkům nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13. Nejvyšší správní soud následně odmítl kasační stížnost žalované pro nepřijatelnost usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Ads 38/202357. Krajský soud podle něj zcela správně žalované vytkl, že opětovně učinila závěr o tom, zda výkon práce žalobce ve sporných obdobích materiálně odpovídal pracovní kategorii I.AA, aniž vyvinula dostatečnou snahu a o její prokázání, či zdůvodnila, proč nelze navržené důkazní prostředky (svědecké výpovědi, znalecký posudek) provést. [4] Dne 22. 4. 2024 vydala žalovaná již třetí rozhodnutí o námitkách. V něm konstatovala, že žalobce dosáhl pouze 1 894 dnů zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí. K tomu poukázala na závěry dalšího dokazování ve věci, zejména na vyjádření právního nástupce zaměstnavatele žalobce, společnosti OKD a. s. Podle něj je vzhledem k popisu práce z podstaty věci vyloučeno zaměstnání žalobce se stálým pracovištěm pod zemí hlubinného dolu, když důlní měřič je odpovědný mj. za vedení mapové dokumentace a důlní a geologické dokumentace, což lze činit pouze v kanceláři na povrchu, přičemž četnost povinného fárání pro důlní měřiče činila 40 %, resp. 30 %. Dodala, že vyslechnutí svědci uváděli různá procenta práce v podzemí, přičemž u všech byla doba výkonu zaměstnání důlního měřiče nebo figuranta zhodnocena v kategorii I.A. [5] Krajský soud k podané žalobě zrušil rozhodnutí žalované i do třetice. Uvedl, že žalovaná shromáždila dostatek podkladů k určení náplně práce na pozici (samostatného) důlního měřiče, kterou žalobce dle zastával v letech 1979–1992. Obdobný poměr uvádí i žalovaná na základě znaleckého posudku, z nějž vycházel i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 Ads 126/201642, a Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1015/13. Při posouzení zjištěného skutkového stavu však žalovaná nerespektovala východiska této judikatury. Podle nich totiž není rozhodujícím kritériem slovní vymezení jednotlivých okruhů zaměstnání v předpisech, ani to, zda jde o profesi odbornou či technickohospodářskou, ale pouze skutečný stav v otázce náplně práce. Tedy, zda zaměstnání bylo vykonáváno soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovišti v podzemí hlubinného dolu. Krajský soud připomněl, že k těmto východiskům se přihlásil Nejvyšší správní soud i v případě žalobce. V případě důlního měřiče je tak stěžejní, zda a do jaké míry byla posuzovaná osoba vystavena negativnímu vlivu podzemí na její zdraví. U žalobce se přitom pracovní náplň shodovala s případy, které citovaná judikatura hodnotila jako odpovídající podmínce výkonu soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovištích v podzemí hlubinných dolů (strávil v podzemí taktéž cca 65 % své pracovní doby). Krajský soud neviděl žádný důvod, proč by v nyní posuzované věci měl posuzovat obdobný skutkový stav odlišně. Na tom nic nemění obecné vyjádření OKD, a. s. k pozici důlního měřiče ani úvaha žalované o nedostatečném naplnění expozice prachem u žalobce. Krajský soud proto uzavřel, že zaměstnání žalobce na pozici samostatného důlního měřiče, důlního měřiče a pomocníka důlního měřiče v letech 19791992 odpovídalo pracovní kategorii I.AA, podle č. 3 přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. a § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále také „stěžovatelka“) rozsáhlou kasační stížnost. Její přijatelnost podle ní spočívá především v nutnosti vyjasnit právní otázku, zda se po vydání nálezu sp. zn. III. ÚS 1015/13 opravdu mají zaměstnání podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb. při prokázání splnění podmínek pro jejich zařazení do této kategorie (I.A) u technickohospodářských pracovníků automaticky považovat za zaměstnání podle písm. a) téhož ustanovení (I.AA), jak v podstatě dovodil krajský soud. Podle stěžovatelky je takový závěr v rozporu s právní úpravou i dosavadní judikaturou k zařazení konkrétní činnosti do jednotlivých pracovních kategorií i k nemožnosti nahrazovat vůli zákonodárce ve prospěch některé ze skupin adresátů právní normy. Dále soudu vytkla, že provedl fiktivní výpočet doby strávené žalobcem pod zemí a jeho situaci postavil bez dalšího na roveň více méně trvalé práci v podzemí. Namísto toho, aby krajský soud vyjasnil podmínky soustavnosti a převážnosti v případě důlního měřiče v hlubinných dolech pro účely rozlišení kategorií I.A a I.AA, lpěl izolovaně na výkladu § 15 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. podaném Ústavním soudem, a popřel tak rozlišení těchto dvou kategorií zavedené zákonem č. 73/1982 Sb. Úmyslem zákonodárce přitom bylo zvýhodnit zaměstnance se stálým pracovištěm v hlubinném dole, neboť jsou rizikovým vlivům vystaveni po celou dobu zaměstnání. Podle důkazů však žalobce neměl stálé pracoviště pod zemí a jeho práci nebylo možné ztotožnit s prací horníkadělníka. Jeho zařazení do stejné kategorie jako osoby vystavené těmto podmínkám trvale jde proti vůli dobového zákonodárce. Stěžovatelka dále rozebrala právní úpravu s důrazem na to, že podle § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb. vymezuje okruh zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí taxativně nařízení vlády. Správní orgány nebo soudy je nemohou ve svých rozhodnutích měnit či rozšiřovat. Ustanovení § 15 odst. 3 tohoto zákona se pak podle ní vztahuje pouze na zaměstnání výslovně vyjmenovaná v příl