3 As 104/2025 – Nejvyšší správní soud

3 As 104/2025- 90 - text  3 As 104/2025 - 95 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: JUDr. V. Š., zastoupený Mgr. Rebekou Moťovskou Žiďuliakovou, advokátkou se sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2025, č. j. 72 A 43/202362, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 30. 5. 2023 vydal magistrát města Přerova (dále jen „prvostupňový orgán“) rozhodnutí pod č. j. MMPr/103540/2023. Tím uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu; dále jen „ZPPK“), neboť jako provozovatel motorového vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 ZPPK nezajistil, aby při jeho užití byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. K uvedenému porušení došlo dne 3. 12. 2022 v 10:32 hod. v Přerově, v ulici U Silnice poblíž domu č. p. X, ve směru k centru Přerova tím, že blíže nezjištěný řidič vozidla žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou na 50 km/h. Městská policie Přerov (dále jen „městská policie“) naměřila řidiči rychlost 88 km/h po zvážení odchylky ±3 km/h, a to automatickým technickým prostředkem používaným bez obsluhy – silničním rychloměrem RAMER 10 T/18/0706. Tímto jednáním porušil řidič ustanovení § 18 odst. 4 ZPPK. Totožnost řidiče se následně nepodařilo zjistit. Prvostupňový orgán proto žalobci svým rozhodnutím uložil pokutu ve výši 4 200 Kč. [2] O odvolání žalobce proti rozhodnutí prvostupňového orgánu rozhodl žalovaný dne 29. 9. 2023 pod č. j. KUOK 109374/2023 tak, že se podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítá a rozhodnutí prvostupňového orgánu se potvrzuje. [3] Žalobce podal proti danému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“). Správní orgány podle žalobce neprokázaly, že městská policie splnila povinnost stanovenou v § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen „ZOP“). Podle odst. 1 tohoto ustanovení je obecní policie kromě jiného oprávněna pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných. Podle odst. 2 daného ustanovení, „[j]souli k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.“ Správní orgány podle žalobce neprokázaly, že městská policie zveřejnila informaci o zřízení předmětného stálého automatického technického systému (radaru) nacházejícího se na místě, kde došlo v projednávané věci k naměření rychlosti. [4] Žalobce upozornil, že žalovaný ve svém rozhodnutí odkázal na webové stránky městské policie a Přerovského deníku – z nich žalovaný ověřil, že veřejnost byla jejich prostřednictvím o zřízení předmětného radaru informována, a proto městská policie danou povinnost splnila. Tyto závěry však podle žalobce nemají oporu ve správním spisu, neboť žalovaný do něj otisky těchto stránek nevložil. Ve správním spisu se nachází pouze dokument nazvaný „určení míst k měření rychlosti vozidel Městskou policií Přerov“ vydaný Krajským ředitelstvím policie Olomouckého kraje dne 20. 12. 2019 (dále jen „seznam míst“). Ten však informuje pouze o místech, kde mohou strážníci provádět měření např. ručním radarem, nikoli o zřízení stálých automatických technických systémů (radarů), které pořizují záznam. Seznam míst je zveřejněn ve smyslu § 79a ZPPK a jeho obsah neprokazuje splnění povinnosti podle § 24b odst. 2 ZOP. [5] Žalobce dále rozporoval průkaznost výstupu z předmětného radaru. Tím je hlavní snímek, na kterém se nachází vozidlo značky P. jedoucí ve směru k centru Přerova, a dále vozidlo značky Š. jedoucí ve směru od centra Přerova. Ani na jednom z vozidel není na hlavním snímku čitelná registrační značka. Výstup z předmětného radaru obsahuje dále výřez registrační značky, který je již čitelný. Žalobce namítal, že nebylo prokázáno, jestli je vozidlo zachycené na snímku skutečně jeho vozidlem. Registrační značka je čitelná pouze ve výřezu a na snímku je další vozidlo s nečitelnou značkou. Podle žalobce nelze bez dalšího určit, zda registrační značka ve výřezu patří některému z vozidel na snímku, tím méně kterému z nich. [6] Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. V jeho odůvodnění přisvědčil první žalobní námitce – žalovaný pochybil, pokud na webové stránky pouze odkázal. Soud však dospěl k závěru, že tento dílčí nedostatek lze zhojit doplněním dokazování přímo v řízení o žalobě (srov. odst. 49 napadeného rozsudku). Soud pro úplnost uvedl, že byl oprávněn dokazování doplnit, jelikož mělo dané doplnění natolik malý rozsah, že jím nenahrazoval činnost správních orgánů. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 2 As 74/201838, a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/201571, publ. pod č. 3577/2017 Sb. NSS. S ohledem na to soud doplnil dokazování při jednání a provedl důkaz otiskem webových stránek městské policie. Z něj vyplynulo, že seznam míst se na daných stránkách nachází a jejich poslední editace proběhla dne 6. 1. 2020, tedy před spácháním předmětného přestupku. Rovněž soud provedl důkaz sdělením městské policie ze dne 19. 2. 2024. Z něho vyplynulo, že městská policie informovala veřejnost o měření rychlosti „stacionárním radarem s automatizovaným měřením rychlosti“ na svých webových stránkách dne 6. 1. 2020 v 11:32:13 hod., a to zveřejněním seznamu míst. K uvedenému sdělení byly doloženy „snímky z administrativního rozhraní s uvedením osoby a času poslední editace stránky; tato časová pečeť se tvoří automaticky a nelze ji změnit,“ (srov. odst. 51 napadeného rozsudku). Provedené důkazy podle krajského soudu prokázaly zveřejnění informace o zřízení předmětného radaru, a tedy splnění povinnosti podle § 24b odst. 2 ZOP. [7] Druhou námitku posoudil krajský soud jako nedůvodnou. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 As 43/201922, a uvedl, že registrační značka ve výřezu musí patřit vozidlu žalobce, neboť jde o výstup softwaru, který vylučuje zásah člověkem. Výřez není falšováním originálu, ale pouze převedením do čitelnější podoby. Krajský soud dodal, že záměna registračních značek vozidel na snímku je vyloučena. Registrační značka z výřezu podle evidence vozidel patří vozidlu značky Peugeot typu SUV. Vozidlo žalobce (a měřené vozidlo na snímku) je vozidlem značky Peugeot typu SUV. Naopak druhé vozidlo na snímku je značky Škoda typu hatchback. Je proto zjevné, že k záměně registračních značek vozidel na snímku nemohlo dojít. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [9] Stěžovatel má v prvé řadě za to, že soudem provedené důkazy neprokazují splnění povinnosti podle § 24b odst. 2 ZOP. Vyplývá z nich pouze to, že došlo ke zveřejnění seznamu míst, kde je povoleno provádět měření rychlosti (a to jakýmkoli způsobem), nikoli ke zveřejnění informací o místech, kde jsou zřízeny stálé automatické technické systémy (radary). Seznam míst je dokumentem, který slouží k určení míst k měření podle § 79a věty druhé ZPPK, nikoli ke splnění povinnosti podle § 24b odst. 2 ZOP. Soud podle stěžovatele chybně vyhodnotil, že z provedených důkazů vyplývá splnění povinnosti podle § 24b odst. 2 ZOP. Stěžovatel doplňuje, že krajský soud svým postupem založil také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel ve své duplice a v omluvě z jednání před soudem uvedl, že obsah webových stránek městské policie splnění povinnosti podle § 24b odst. 2 ZOP neprokazuje. Krajský soud se ale s touto námitkou nijak nevypořádal. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku je podle stěžovatele dána také tím, že krajský soud „potvrdil“ nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího správního orgánu. [10] Dále má stěžovatel za to, že krajský soud neměl pravomoc dokazování doplnit, neboť tím nahrazoval činnost správních orgánů. K soudem uvedené judikatuře stěžovatel namítá, že na projednávanou věc nedopadá. Doplnění dokazování před správním soudem se totiž buďto netýká (srov. rozsudek pod č. j. 2 As 74/201838), anebo dopadá na situace, kdy byl stěžovatel ve správním řízení pasivní a požadavek na provedení důkazu přednesl až v žalobě (srov. usnesení pod č. j. 10 As 24/201571). Stěžovatel však namítal nesplnění povinnosti podle § 24b odst. 2 ZOP již ve správním řízení. Jelikož správní orgány měly příležitost se danou námitkou zabývat, krajsk