3 As 146/2025 – Nejvyšší správní soud

3 As 146/2025- 93 - text  3 As 146/2025 - 95 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, zastoupen JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, za účasti: Tomaier Legal advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10, zastoupena Mgr. Pavlem Janků, advokátem se sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 9 A 42/2024  113, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Žalobce jako povinný subjekt odmítl rozhodnutím ze dne 25. 9. 2023 již potřetí žádost osoby zúčastněné na řízení (dále také „advokátní kancelář“) ze dne 18. 6. 2019 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Advokátní kancelář jmenovitě žádala o „1) sdělení, jaké smlouvy byly mezi Ředitelstvím silnic a dálnic ČR a Ing. T. G., Ph.D. uzavřeny, co je předmětem těchto smluv a zda jsou tyto smlouvy nadále platné (případně kdy jejich platnost skončila), včetně poskytnutí kopií takových smluv; 2) sdělení, jaká pověření či jmenování Ředitelství silnic a dálnic ČR udělilo Ing. T. G., Ph.D. od počátku jeho působení v Ředitelství silnic a dálnic ČR, včetně poskytnutí kopií takových pověření či jmenování.“ Žalobce poskytnutí informací odmítl s poukazem na to, že advokátní kancelář se snaží získat informace pro účely občanského soudního řízení, v němž zastupuje společnost GEOSAN GROUP, a. s. proti žalobci, a poskytnutí informací by tak podle něj vedlo k narušení rovnosti účastníků řízení, rovnosti zbraní i práva na spravedlivý proces. V rozhodnutí odkázal na § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, který je podle něj třeba vykládat prizmatem nové právní úpravy zakotvené s účinností od 1. 1. 2023 v § 11 odst. 1 písm. g) a § 11a odst. 1 písm. a) téhož zákona. [2] K odvolání advokátní kanceláře změnil žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 3. 2024 část výroku rozhodnutí žalobce tak, že se žádost odmítá pouze v rozsahu osobních údajů Ing. G. (čísla občanského průkazu, adresy bydliště, data narození, registrační značky vozidla) a v rozsahu vlastnoručních podpisů fyzických osob. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí žalobce zrušil a řízení zastavil. Dále žalovaný podle § 16 odst. 5 informačního zákona přikázal žalobci, aby advokátní kanceláři poskytl požadované informace (vyjma osobních údajů a vlastnoručních podpisů) ve lhůtě 15 dnů od oznámení rozhodnutí. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, ve které akcentoval, že účelem žádosti o poskytnutí informací je jejich použití v občanském soudním sporu v neprospěch žalobce, nikoliv výkon politického práva na informace. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud”) žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Ve vztahu k poukazu na § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona městský soud vyšel ze závěrů judikatury, která se stejnou argumentací žalobce již zabývala. Shrnul, že tato výluka vyžaduje, aby došlo k vytvoření nebo získání informace v přímé souvislosti s předmětným řízením. Tuto podmínku žalobce nesplnil, neboť toliko účelově rozšiřuje danou výluku i na informace „pouze“ související se soudním řízením. Současně městský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že by požadované informace musel nově vytvořit. Z obsahu spisu plyne, že dané informace měl k dispozici. Ve zbytku poukázal městský soud na závěry vyslovené v předchozích rozsudcích ve věci žalobce (rozsudek městského soudu ze dne 23. 6. 2022 č. j. 11 A 177/2019169 a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 4 As 213/202249). Žalobce totiž podle něj setrvale, pouze jinými slovy, zdůvodňuje odmítnutí poskytnutí žádaných informací argumenty, na které již v minulosti správní soudy odpověděly a vyvrátily je. Žalovaný se přitom podle městského soudu jejich právním názorem bezezbytku řídil. Městský soud konkrétně připomněl, že podle předchozích rozsudků ve věci žalobce jsou veřejné subjektivní právo na informace a jemu odpovídající povinnost povinného subjektu poskytnout určitou informaci nezávislé na postavení povinného subjektu vůči žadateli v občanském soudním řízení, a poskytnutí informací tak z povahy věci nemůže nijak vést k porušení zásady rovnosti zbraní v občanském soudním řízení, kterého se povinný subjekt účastní. Dále zopakoval závěr, že ve vztahu k právu na informace je obecně nepodstatné, z jakého důvodu žadatel určitou informaci požaduje. Pokud není dána některá z výjimek stanovená v informačním zákoně, je povinný subjekt informaci povinen poskytnout. Postavení tzv. „společenského hlídacího psa“ se vztahuje pouze na případy žádostí týkajících se platů a odměn zaměstnanců veřejné sféry, a to vždy ve vztahu k právu na ochranu soukromí zaměstnanců povinného subjektu, nikoliv zájmu samotných povinných subjektů. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu obsáhlou kasační stížností s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá v ní, že městský soud vyložil dotčená ustanovení informačního zákona příliš restriktivně a nesprávně posoudil souvislost požadovaných informací s probíhajícím občanským soudním řízením. K tomu opakuje podstatu civilního sporu a tvrzení, která hodlá advokátní kancelář díky požadovaným informacím prokázat. Dovozuje, že dochází ke střetu jeho práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení s právem žadatele na přístup k informacím. Advokátní kancelář totiž dosáhne zvýhodnění pozice svého klienta, kterého by nezískala, pokud by protistranou nebyl povinný subjekt dle informačního zákona. Stěžovatel však jako účastník občanského soudního řízení není subjektem veřejné moci, nemůže proto dané informace poskytnout. Byl by v občanském soudním řízení znevýhodněn pouze z titulu svého obecného postavení jako povinné osoby. Tyto skutečnosti podle něj městský soud při svém rozhodování nevzal v potaz, nezabýval se popsanou kolizí práv, neporovnal je a neprovedl test proporcionality, ačkoliv právo na informace není absolutní. Stěžovatel má za to, že poskytnutí takových informací lze odmítnout právě dle § 11 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, neboť důkazní prostředek sloužící k prokázání existence nároku účastníka řízení či naopak k jeho procesní obraně je informací týkající se rozhodovací činnosti soudů. K tomu stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10 a na důvodovou zprávu k zákonu č. 241/2022 Sb., kterým bylo do informačního zákona doplněno ustanovení § 11 odst. 1 písm. g). Odhlédnout podle něj nelze ani od osoby žadatele, respektive účelu, k němuž mají být informace využity, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Podle něj je v podstatě vyloučeno, aby se v posuzované věci advokátní kancelář domáhala informací pro účely celospolečenské diskuse jako tzv. „hlídací pes“. Cituje rovněž judikaturu týkající se rovnosti účastníků řízení a testu proporcionality při střetu základních práv. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomíná, že byl vázán právním názorem vysloveným v předchozích rozsudcích ve věci stěžovatele. Má za to, že veškeré jeho argumenty již byly opakovaně vypořádány. S ohledem na to žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [6] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvádí, že kasační stížnost opakuje dřívější argumenty, které již byly opakovaně odmítnuty. Odkazuje proto na svá dřívější podání ve věci. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“)]. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel jako povinná osoba odmítl poskytnout advokátní kanceláři informace požadované na základě její žádosti ze dne 18. 6. 2019 opakovaně. Nejvyšší správní soud přitom již jednou důvodnost tohoto postupu věcně posuzoval, a sice v rozsudku č. j. 4 As 213/202249. V tehdejší věci se jednalo o přezkum rozhodnutí stěžovatele ze dne 17. 7. 2019, respe