3 Azs 171/2025 – Nejvyšší správní soud

3 Azs 171/2025- 28 - text 3 Azs 171/2025-30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. Y., zastoupený Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o ochraně před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 11 A 148/2025-27, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 135 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Vladimíra Holce, advokáta se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce požádal dne 23. 9. 2025 o udělení dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“). Žalovaný však žalobci vrátil žádost jako nepřijatelnou z důvodu upraveného v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) tohoto zákona, tedy proto, že žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie již dříve, a sice v Bulharsku. Žalobce se proto proti shora popsanému postupu žalovaného bránil zásahovou žalobou. V žalobě připustil, že mu v minulosti byla udělena dočasná ochrana v Bulharsku. Ta však k jeho vlastní žádosti po čase zanikla. Ke dni podání žádosti v České republice tak žalobce nebyl držitelem dočasné ochrany v žádném jiném členském státě Evropské unie. [2] Městský soud shora označeným rozsudkem žalobě vyhověl, tj. určil vrácení žalobcovy žádosti ze dne 23. 9. 2025 za nezákonný zásah a přikázal žalovanému, aby předmětnou žádost přijal. V odůvodnění rozsudku nejprve zdůraznil, že vzdor jazykovému znění ustanovení § 5 odst. 2 lex Ukrajina není rozhodnutí o vrácení nepřijatelné žádosti cizinci vyloučeno ze soudního přezkumu. V tomto ohledu městský soud odkázal na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, věc Krasiliva, C-753/23, a vysvětlil, že soudní výluka je v rozporu s článkem 8 odst. 1 směrnice Rady o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). [3] Městský soud dále konstatoval, že žalobcovy námitky mířily proti zákonnému důvodu nepřijatelnosti, jehož však žalovaný v této věci nepoužil [§ 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina]. Přesto byly samy o sobě způsobilé zpochybnit postup žalovaného podle nového ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Žalobce totiž srozumitelně namítal, že žádost byla shledána nepřijatelnou jen proto, že v minulosti získal dočasnou ochranu v Bulharsku. Mezi účastníky řízení je přitom sporné, zda žalobci v okamžiku podání žádosti o udělení dočasné ochrany nadále svědčilo i povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Bulharsku. Okolnosti trvání dočasné ochrany proto musí být blíže zjišťovány a nelze se spokojit pouze s údajem uvedeným v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (dále také jen „platforma“). [4] Městský soud vyslovil názor, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, na něž této osobě vzniká nárok na základě článku 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou jen z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě Evropské unie. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v platformě jako poživatelka dočasné ochrany v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout. Žalobce mohl podle městského soudu dosáhnout na dočasnou ochranu již na základě toho, že splňuje podmínky článku 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Svědčí mu tudíž i právo sekundární volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného, jenž mu podanou žádost vrátil jako nepřijatelnou, nemohl realizovat. Žalobce tak úspěšně zpochybnil již první z podmínek, která musí být podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina splněna, aby žádost mohla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Vzhledem k tomu městský soud shledal nepřijetí předmětné žádosti nezákonným zásahem. II. Kasační stížnost [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhl, aby kasační soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání. [6] Stěžovatel trvá na tom, že právo na sekundární pohyb ze směrnice o dočasné ochraně neplyne. Směrnice toto právo výslovně nestanoví a česká národní právní úprava svědčí opačnému závěru. Nelze přitom uvažovat ani o přímém účinku směrnice. Z preambule směrnice naopak vyplývá, že umožnění dočasné ochrany osobám, jež ji získaly již v jiném členském státě, je v rozporu s jejím účelem. Sekundárnímu pohybu těchto osob se má naopak předcházet. [7] Stěžovatel dále argumentoval obsahem bodů 4 a 6 odůvodnění nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ke směrnici o dočasné ochraně. Z něj dovodil, že evropské právo v případech opakovaného podání žádosti o dočasnou ochranu zavazuje správní orgány, aby žádost zamítly s tím, že toto zamítnutí může znamenat všechny formy jejího negativního posouzení. Obhajoval rovněž výklad, podle něhož je třeba zamítnout i žádost osoby, která v minulosti ochranu již získala, třebaže ji poté pozbyla. Stěžovatel poukázal také na související společné prohlášení České republiky a Německa, které podle něj blíže osvětluje interpretaci prováděcího rozhodnutí. [8] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, že shora zmíněné body odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 nemohou změnit závěry judikatury kasačního soudu. Poukázal také na možnost stěhující se osoby podat žádost o pobytové oprávnění u Generálního konzulátu České republiky ve Lvově. Argumentaci podpořil statistickými údaji o úspěšnosti většiny takových žádostí. V této souvislosti odkázal také na obsah poslanecké rozpravy proběhlé před přijetím národní zákonné úpravy zakotvené nově v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Toto ustanovení podle něj není v rozporu s unijním právem. [9] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry, které v napadeném rozsudku přijal městský soud. Podle jeho názoru z celkového kontextu směrnice plyne, že členské státy nemohou bránit poživatelům dočasné ochrany v podání žádosti o její poskytnutí v jiném členském státě. Odůvodnění nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460 na dosavadním judikaturním výkladu směrnice nic nemění. Názor městského soudu nadto podle žalobce šetří práva žadatele v situaci, kdy mezi mocí výkonnou a mocí soudní probíhá spor o soulad ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně s unijním právem. K argumentaci stěžovatele k možnosti poživatelů dočasné ochrany žádat o jiná pobytová oprávnění žalobce zdůraznil, že tato možnost je kvalitativně zcela odlišná od institutu dočasné ochrany. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté rozsudek krajského soudu přezkoumal podle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v rozsahu napadeném kasační stížností. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud předesílá, že se totožnými otázkami nastolenými i v nyní projednávané věci podrobně zabýval již v řadě předešlých rozhodnutí (srov. například jeho rozsudky ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025-18, či ze dne 27. 2. 2026, č. j. 8 Azs 181/2025-26, shodně též ze dne 26. 3. 2026, č. j. 9 Azs 179/2025-18, a ze dne 26. 3. 2026, č. j.9 Azs 181/2025-24). V nich také podrobně reagoval na argumentaci stěžovatele, která byla shodná jako v nynější věci. Nyní proto zdejší soud na tuto judikaturu navazuje a v dílčích podrobnostech na ni odkazuje. [13] Podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina, ve znění účinném od 3. 9. 2025, platí, že „[ž]ádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže […] c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, […] f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném r