4 As 193/2025 – Nejvyšší správní soud

4 As 193/2025- 29 - text 4 As 193/2025-31 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. A., zast. JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2025, č. j. OSH 150/25-2/67.1/25044/Ře KULK 18861/2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 8. 2025, č. j. 60 A 10/2025-19, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Magistrátu města Jablonec nad Nisou ze dne 2. 12. 2024, č. j. 121597/2024, byl žalobce uznán vinným ze spáchání tří přestupků provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Těch se měl dopustit tím, že jako provozovatel silničního vozidla registrační značky X nezajistil, aby při jeho užití na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, neboť blíže nezjištěný řidič předmětného vozidla dne 16. 2. 2024 v 6:46 hod., 21. 2. 2024 v 6:51 hod. a 23. 2. 2024 v 6:49 hod. na pozemní komunikaci v obci Lučany nad Nisou, silnice I/14 u č.p. X ve směru jízdy na Jablonec nad Nisou, překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 6 km/h až 15 km/h. Tím žalobce porušil povinnost dle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, a toto jednání vykazovalo ve dvou případech znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu a v jednom případě znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Za spáchání uvedených přestupků byla žalobci uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení o přestupku ve výši 2.500 Kč. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Nesouhlasí se závěry krajského soudu, že doručení předvolání k podání vysvětlení na nesprávnou adresu není pro posouzení věci rozhodné a že případ stěžovatele je případem prokazatelně obstrukčního jednání provozovatele vozidla. Namítá, že správní orgán prvního stupně postupoval nezákonně, když sdělenému řidiči, který se k řízení vozidla přiznal, nezaslal předvolání k podání vysvětlení na adresu pobytu, kterou mu sám sdělil a na kterou mu byla doručena první výzva k podání vysvětlení. Řidič adresu, z níž se zásilka obsahující předvolání k podání vysvětlení vrátila, nikdy neuvedl jako adresu trvalého pobytu či adresu pro doručování, ani o doručování na tuto adresu nikdy nežádal. Takové doručení proto nemělo žádné právní účinky. Za žádost o doručování na jinou adresu přitom nelze považovat adresu odesilatele na obálce dopisu, v němž byla písemnost odeslána. Na základě takto „nedoručeného“ předvolání k podání vysvětlení nebylo možné dospět k závěru, že je řidič nekontaktní nebo se mu nedaří doručovat. Tato skutečnost nijak neposiluje podezření ohledně obstrukčního označení řidiče. Navíc stěžovatel nikdy neuváděl v žádných správních řízeních „fiktivní řidiče“. Krajský soud postup správní orgánů nepřezkoumatelnou a nesrozumitelnou argumentací aproboval jako správný, aniž by se vypořádal s námitkami stěžovatele. Poukázal pouze na judikaturu Nejvyššího správního soudu k nezbytným krokům ke zjištění pachatele při zjevných obstrukcích, aniž by uvedl, zda tyto požadavky byly v dané věci naplněny. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že na jednotlivé argumenty stěžovatele reagoval již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a na učiněných závěrech setrvává. [5] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [6] Předtím než přistoupí k meritornímu projednání věci, posoudí kasační soud ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, zda je splněna podmínka přijatelnosti dle § 104a odst. 1 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení se pro nepřijatelnost odmítne stížnost, jež svým významem podstatně nepřevyšuje vlastní zájmy stěžovatele. [7] K přesahu vlastních zájmů stěžovatele se NSS vyjádřil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve kterém vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. Kasační stížnost je přijatelná v případě, kdy se zaprvé dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS, zadruhé, pokud se kasační stížnost týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, zatřetí, pokud je třeba učinit judikaturní odklon, a nakonec začtvrté, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [8] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná. [9] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, neboť se v něm krajský soud řádně zabýval všemi žalobními body a své závěry přehledně, přesvědčivě a srozumitelně odůvodnil, přičemž mimo jiné vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, jejíž podstatný obsah vztahující se k případu stěžovatele v napadeném rozsudku shrnul. Krajský soud se zabýval věcí podrobně a samostatně na základě žalobních námitek uplatněných stěžovatelem a nelze dát stěžovateli za pravdu, že by krajský soud bez dalšího aproboval závěry žalovaného. Není ani pravdou, že krajský soud neuvedl, zda správní orgány učinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Krajský soud se touto otázkou podrobně zabýval v bodech 28 až 30 napadeného rozsudku. [10] Stěžovatel namítá, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu s 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, když i přes zjištění skutečností odůvodňujících zahájení řízení s konkrétním pachatelem věc odložil a zahájil řízení se stěžovatelem jako provozovatelem vozidla. [11] Ustanovení § 10 odst. 3 a § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu stanoví objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za porušení povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích, jejíž obsah je vymezen v jiných ustanoveních tohoto zákona. Tato objektivní odpovědnost má formu odpovědnosti za přestupek (k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, zejména části VII a VIII). Jejím účelem je zajistit, aby překročení maximální povolené rychlosti naměřené pomocí automatických radarů nebo nesprávné parkování nezůstalo nepotrestáno a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, bod 17). Právě proto je projednání přestupku provozovatele vozidla podmíněno tím, že správní orgán podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu „učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje“. [12] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku“ (např. rozsudek NSS č. j. 8 As 110/2015-46, bod 18). Současně však v citovaném rozsudku zdůraznil primární odpovědnost řidiče vozidla, neboť „budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit“ (srov. např. rozsudky NSS ze dne 3. 5. 2017, č. j. 3 As 61/2016-44, či ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 As 353/2020-26, bod 17, či ze dne 7. 11. 2024, č. j. 4 As 19/2024-23, bod 13). [13] Povinnost spr