4 As 282/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 282/2024- 37 - text  4 As 282/2024-46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr. Liborem Špundou, advokátem, se sídlem Masarykova třída 795/41, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) MUDr. M. M., II) RNDr. J. M., oba zast. JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2023, č. j. KUOK 96116/2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2024, č. j. 65 A 81/202378, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Městský úřad Šternberk, odbor stavební (dále jen „stavební úřad“), rozhodnutím ze dne 19. 12. 2022, č. j. MEST 164852/2022 (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), v opakovaném stavebním řízení výrokem I. rozhodl podle § 129 odst. 5 a § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „stavební zákon účinný od 1. 1. 2013“), o povolení souboru staveb zahrnujícího rodinný dům č. p. X (dále jen „rodinný dům“) na pozemku st. parc. č. XA, venkovní rozvody NN na pozemku parc. č. XB, zpevněné rozptylové plochy na pozemku parc. č. XB, venkovní rozvody dešťové kanalizace se vsakem na pozemku parc. č. XB a část přípojky splaškové kanalizace na stejném pozemku (dále jen „stavba“), vše v katastrálním území N. U. v O. (pozn. soudu – stejně tak jako všechny dále uvedené pozemky). Výrokem II. uvedeného rozhodnutí stavební úřad stanovil podmínky pro dokončení stavby podle § 5 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu (dále jen „vyhláška č. 526/2006“), a výrokem III. podle § 5 téže vyhlášky zamítl jako nedůvodné námitky žalobce ze dne 11. 2. 2022 a 3. 3. 2022. [2] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud neshledal důvodnou žádnou z uplatněných žalobních námitek. Především nepřisvědčil tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry stavebního úřadu, neměla podle krajského soudu na přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žádný vliv, neboť rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Žalovaný nadto v dané věci ve vztahu k jednotlivým námitkám žalobce doplnil i vlastní hodnocení. [5] Krajský soud poukázal na to, že rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body. Jsouli formulovány obecně, je i jejich posouzení soudem obecné. Za příliš obecné žalobní body nezpůsobilé soudního přezkumu krajský soud považoval blíže nerozvedená tvrzení žalobce o tom, že argumentace žalovaného v pasážích označených ad 4. až ad 8. napadeného rozhodnutí je lichá a že se v částech označených ad 12. a ad 13. či v dalších částech napadeného rozhodnutí (na jeho stranách 13 až 15 – poznámka soudu) označených ad a. až ad d. nevypořádal s jeho námitkami náležitým způsobem. [6] Žalobní námitku, podle níž ve věci mělo být vedeno řízení o dodatečném povolení stavby namísto opakovaného stavebního řízení, považoval krajský soud za opožděně uplatněnou. Přesto se jí dílem věnoval, neboť měl za to, že vyjasnění postavení žalobce v daném řízení má vliv na posouzení toho, v jakém rozsahu jsou jím uplatněné žalobní námitky přípustné. [7] Jako správné posoudil v tomto směru závěry stavebního úřadu vyslovené na str. 12 až 14 jeho rozhodnutí, podle nichž vedl opakované stavební řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona účinného od 1. 1. 2013 a současně použil hmotněprávní úpravu ve znění účinném k datu podání žádosti osob zúčastněných na řízení o dodatečné povolení stavby, tj. k 27. 4. 2006. Poukázal na to, že v takovém řízení vydané (opakované) stavební povolení nahrazuje řádné stavební povolení i územní rozhodnutí mimo jiné tehdy, pokud s ohledem na stupeň rozestavěnosti stavby (zde prakticky její dokončení) není opakováno klasické stavební řízení. K tomu doplnil, že stavební úřad žádost osob zúčastněných o dodatečné povolení stavby ze dne 27. 4. 2006 považoval za žádost ve smyslu § 129 odst. 5 stavebního zákona účinného od 1. 1. 2013. Za zrušené rozhodnutí ve smyslu předmětného ustanovení pak bylo třeba považovat rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2010, č. j. KÚOK/18604/2008/OSR/500 [které ve smyslu § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2013 nahradilo i územní rozhodnutí ze dne 8. 10. 2003, č. j. ÚSO/1326/2003/Če (dále jen „územní rozhodnutí ze dne 8. 10. 2003“), v těchto částech, které nebyly při výstavbě dodrženy]. Stavební úřad tedy v nynější věci posuzoval splnění požadavků pro umístění i povolení stavby přiměřeně podle § 109 až 115 stavebního zákona účinného od 1. 1. 2013 s ohledem na to, že předchozí úprava (účinná před tímto datem) institut opakovaného stavebního řízení neznala. Za nesporné považoval, že rodinný dům byl umístěný v rozporu s územním rozhodnutím ze dne 8. 10. 2003, a přisvědčil proto i postupu stavebního úřadu, který dovodil, že v rozsahu, v jakém se stavba rodinného domu od tohoto územního rozhodnutí odchyluje, jej bude suplovat opakované stavební povolení. Z tohoto důvodu při vymezení okruhu účastníků vycházel z úpravy účastenství jak ve stavebním, tak i v územním řízení. [8] Na základě těchto úvah pak krajský soud dospěl k závěru, že stavební úřad důvodně považoval žalobce za účastníka řízení, protože jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním pozemkům či stavbám mohlo být přímo dotčeno prováděním stavby ve smyslu § 109 písm. e) stavebního zákona účinného od 1. 1. 2013 a územním rozhodnutím ve smyslu § 85 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Ve shodě se správními orgány pak dospěl k závěru, že rozsahem žalobcova účastenství v daném řízení byl limitován také rozsah námitek, které v řízení mohl jako vlastník sousedního pozemku parc. č. XC (dále jen „pozemek XC“) uplatnit. Ve stejném rozsahu mu svědčila i aktivní věcná legitimace v řízení o žalobě. Mohl tudíž uplatnit pouze takové námitky, které souvisely s ochranou jeho vlastnického (či jiného věcného) práva. Naopak mu nepříslušelo dovolávat se ochrany práv třetích osob či veřejného zájmu bez vlivu na jeho veřejná subjektivní práva. [9] S ohledem na tato východiska krajský soud shledal, že námitky o tom, že žalovaný neposoudil předepsaný blokový typ struktury zástavby, že rozhodnutí o výjimce z odstupových vzdáleností (které bylo součástí územního rozhodnutí ze dne 8. 10. 2003; dále též jen „rozhodnutí o výjimce“) bylo vadné a že veřejné prostranství na ulici Valašská nemělo dostatečnou šíři, žalobce nepropojil s žádným tvrzením o vlivu těchto vad do jeho veřejných subjektivních práv a tento vliv nebyl z jeho námitek ani zřejmý. [10] Krajský soud přisvědčil žalovanému i v tom, že posouzení souladu stavby s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování bylo vzhledem k absenci § 96b ve stavebním zákoně účinném od 1. 1. 2013 v kompetenci stavebního úřadu, což nevylučovalo možnost osvojit si úvahy vyslovené k této otázce ve stanovisku orgánu územního plánování. Dodal, že se nejednalo o závazné stanovisko, protože § 96b stavebního zákona byl procesně aplikovatelný až pro řízení zahájená po jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 2018. [11] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobním tvrzením, že se správní orgány nevypořádaly s námitkou oslunění a zastínění žalobcova pozemku XC rodinným domem a že žalovaný nezdůvodnil, proč nepovažoval opakované stavební řízení za tendenční, vedené ve prospěch osob zúčastněných na řízení. Poukázal na to, že stavební úřad se otázce zastínění pozemku XC věnoval na str. 35 až 36 a 44 svého rozhodnutí a jeho závěry byl oprávněn v souladu s principem úplné apelace doplnit žalovaný. Za dostačující považoval i vyjádření žalovaného k otázce tvrzeného tendenčního vedení řízení se závěrem, že jej ze správního spisu nelze dovodit a že žalobcova práva byla ve stavebním řízení zachována. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, podle níž územní rozhodnutí ze dne 8. 10. 2003 nemělo být pro svou nezákonnost použito jako podklad napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že na pravomocné rozhodnutí je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zákonem předvídaným způsobem zrušeno. To se v případě územního rozhodn