4 As 75/2026 – Nejvyšší správní soud

4 As 75/2026- 24 - text  4 As 75/2026-26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: STUDENT AGENCY TRAVEL k.s., se sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, zast. JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 2. 12. 2025, č. j. ČTÚ39 779/2025603, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2026, č. j. 3 A 22/202634, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný vydal dne 30. 7. 2025 příkaz, jímž uznal žalobkyni vinnou z několika přestupků dle zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, čímž současně zahájil řízení o přestupcích. Žalobkyně podala proti příkazu odpor. V návaznosti na poučení žalovaného o pokračování v přestupkovém řízení požádala dne 13. 8. 2025 o nařízení ústního jednání. Žalovaný usnesením ze dne 26. 8. 2025 nevyhověl žádosti žalobkyně o nařízení ústního jednání ve smyslu § 80 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Rozklad, který proti tomuto usnesení žalobkyně podala, zamítl předseda Rady žalovaného shora označeným rozhodnutím a napadené usnesení potvrdil. [2] Proti tomuto rozhodnutí předsedy Rady žalovaného se žalobkyně bránila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud uvedl, že žalobou nelze napadnout rozhodnutí, kterým se pouze upravuje vedení řízení (tedy procesní rozhodnutí). Rozhodnutí, jímž správní orgán nevyhoví žádosti o nařízení ústního jednání, je právě takovým rozhodnutím. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [3] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. [4] Napadené správní rozhodnutí nelze podle stěžovatelky považovat za pouhý úkon, kterým se upravuje vedení řízení, neboť jeho přímým důsledkem je odepření práva na ústní projednání věci a účinnou obhajobu v přestupkovém řízení. Městský soud tak nesprávně posoudil dopad rozhodnutí do práv stěžovatelky. [5] Výluku ze soudního přezkumu podle § 70 písm. c) s. ř. s. je třeba vykládat restriktivně. Pod toto ustanovení lze podřadit pouze úkony, které mají výlučně organizační nebo procesní povahu a samy o sobě nemají dopad do práv účastníků řízení. Takovou povahu však napadené usnesení nemá, neboť odmítnutí ústního projednání přestupků představuje zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Nejde o pouhý procesní úkon, který by neměl žádný samostatný dopad do stěžovatelčiných práv. [6] Městský soud odepřel soudní ochranu stěžovatelce, která nyní nemá jinou možnost, jak se efektivně bránit. Pokud by měla čekat na vydání konečného rozhodnutí, došlo by tím k nedůvodnému prodloužení řízení a k popření smyslu soudní ochrany. Soudní přezkum až po vydání rozhodnutí by již nemohl plně zhojit porušení stěžovatelčina práva na nařízení ústního jednání, neboť by nemohla hájit svá práva v průběhu celého řízení. Pokud by rozhodnutí o nevyhovění žádosti o nařízení ústního jednání nepodléhalo soudnímu přezkumu, znamenalo by to, že správní orgán může libovolně omezovat procesní práva účastníka bez jakékoliv soudní kontroly. [7] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se s městským soudem, že rozhodnutí o nevyhovění žádosti o nařízení ústního jednaní je vyloučeno ze soudního přezkumu podle § 70 písm. c) s. ř. s. Přezkum správními soudy je totiž koncipován jako přezkum konečných rozhodnutí zasahujících do veřejných subjektivních práv. Stěžovatelka může své výhrady proti nenařízení ústního jednání uplatnit v rámci přezkumu konečného rozhodnutí. Není tedy pravda, že by stěžovatelka neměla žádný efektivní prostředek soudní ochrany. Ani hrozba uložení sankce v přestupkovém řízení nezakládá přípustnost soudního přezkumu procesního rozhodnutí. [8] Na vyjádření žalovaného reagovala stěžovatelka replikou. Uvedla, že žalovaný nezohledňuje materiální dopad rozhodnutí o nenařízení jednání do její právní sféry. Není rozhodující, zda se jedná o úkon procesní povahy, ale zda má bezprostřední dopad na výkon procesních práv účastníka řízení. Čím závažnější jsou důsledky pro účastníka, tím méně lze akceptovat výluku ze soudního přezkumu. Žalovaný pomíjí význam ústního jednání pro ochranu stěžovatelčiných práv. III. Posouzení kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem řízení o kasační stížnosti je usnesení, kterým městský soud odmítl žalobu stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se tak může zabývat pouze tím, zda byly dány důvody k takovému postupu (viz rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/200498, č. 625/2005 Sb. NSS). [12] V tomto případě se jedná o otázku, zda je nevyhovění žádosti obviněného o nařízení ústního jednání v rámci přestupkového řízení úkonem, jímž se pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem ve smyslu § 70 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se o takové rozhodnutí jedná. [13] Podle § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán nařídí ústní jednání na požádání obviněného, jeli to nezbytné k uplatnění jeho práv; jinak návrh zamítne usnesením, které se oznamuje pouze obviněnému. [14] Stěžovatelka zdůrazňuje význam ústního jednání zejména pro uplatňování svých procesních práv, a tedy též pro výsledek přestupkového řízení. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoliv rozhodnutí o tom, jak bude v probíhajícím správním řízení postupováno, zasahuje do práv a povinností jeho účastníků, není tím vyloučeno, že může spadat pod kompetenční výluku podle § 70 písm. c) s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2021, č. j. 6 As 96/202126, č. 4286/2022 Sb. NSS, bod 27). Nejvyšší správní soud přitom doposud považoval za úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, takové úkony, které se přímo nedotýkají hmotných práv dotčených subjektů, nemají bezprostřední vliv na rozhodnutí o věci samé, ale slouží pouze k určitému zajištění průběhu či plynulosti řízení, k čemuž však lze řadit i úkony prosazující zásady spravedlivého procesu (viz rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 As 208/201854, bod 17). Proto je třeba zdůraznit, že v nynější věci jde primárně o zásah do procesních práv stěžovatelky, která by mohla při ústním jednání vykonat, nikoliv však o závažný přímý zásah do jejích hmotných práv, což by již mohlo být pro věc významné (viz rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2015, č. j. 4 As 215/201532, č. 3347/2016 Sb. NSS). Přímý zásah do hmotných práv by mohlo (v závislosti na svém obsahu) představovat až rozhodnutí o přestupku, jehož zákonnost může být ovlivněna tím, zda žalovaný správně rozhodl o žádosti stěžovatelky o nařízení ústního jednání, resp. zda v jeho důsledku došlo ke zkrácení jejích procesních práv, jež by mohla při ústním jednání vykonat. [15] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka opakovaně upozorňuje na intenzitu zásahu do svých procesních práv, lze pro srovnání poukázat např. na to, že každý účastník řízení má právo, aby jeho věc projednávala a rozhodovala úřední osoba, u níž nejsou dány důvody pochybovat o její nepodjatosti. V opačném případě se může jednat o významný zásah do práva účastníka na spravedlivý proces. Přesto však je rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno námitce podjatosti, vyloučeno ze soudního přezkumu. Právo na spravedlivý proces je totiž v takovém případě garantováno prostřednictvím soudního přezkumu konečného rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2010, č. j. 4 As 1/201067). I z toho vyplývá, že intenzita zásahu do procesního práva není sama o sobě rozhodující pro posouzení, zda je rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu. [16] Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že z § 70 písm. c) s. ř. s. je patrný záměr jednak nerozmělňovat soudní ochranu, jednak umožnit efektivní průběh řízení bez vynucených přestá