4 Azs 186/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 186/2025- 44 - text 4 Azs 186/2025-47 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: A. O. G., zast. JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem, se sídlem Slavíkova 1510/19, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2024, č. j. OAM-501/ZA-ZA12-K03-2023, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2025, č. j. 41 Az 5/2024-56, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a, ani podle § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o azylu“). II. [2] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Krajský soud v napadeném rozsudku především odmítl námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve smyslu § 3 správního řádu. Žalovaným shromážděné podklady považoval za dostatečné k rozhodnutí a zdůraznil, že žalobkyně měla ve správním řízení dostatek prostoru k přednesení veškerých podstatných skutkových tvrzení, s podklady rozhodnutí se seznámila a vyjádřila se k nim, přičemž žalovaný se jejími vyjádřeními včetně doložených zpráv zabýval. Krajský soud poté podrobně posoudil předpoklady pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 až § 14b zákona o azylu s ohledem na tvrzení žalobkyně a dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že u žalobkyně nejsou dány podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v kterékoliv z jejích forem. Krajský soud žalobkyni nepřisvědčil ani v tom, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 3 a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani k tvrzenému porušení jejího práva na lékařskou péči, jelikož návrat do země původu nemusí nutně znamenat zhoršení jejího zdravotního stavu. Onemocnění [obsahuje citlivé údaje], kterým žalobkyně nesporně trpí, není v jejím případě život ohrožující, a tedy ani překážkou toho, aby se vrátila do Nigérie, kde v tomto ohledu prokazatelně existuje dostupná lékařská péče. Krajský soud nakonec nepovažoval za důvodnou ani žalobní námitku, podle níž se žalovaný řádně nevypořádal s tím, zda je Nigérie místem s plnou garancí lidských práv. Zdůraznil, že z napadeného rozhodnutí takový závěr nevyplývá. Naopak i na základě zpráv předložených žalobkyní žalovaný připustil, že ohledně násilí na ženách není situace v Nigérii ideální, ale současně vysvětlil, proč tuto skutečnost nepovažuje za azylově relevantní v případě žalobkyně. III. [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve polemizuje se závěry krajského soudu ohledně neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Zejména se vyjadřuje k možnému zhoršení jejího [obsahuje citlivé údaje] při návratu do země původu (kde byla znásilněna) a k související možnosti přesídlení v rámci Nigérie. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se již jednou zkusila přesídlit z místa, kde jí bylo ublíženo a kde žila s otcem a bratrem, avšak tato změna jí nikterak nepomohla a pokusila se o sebevraždu. Teprve až po opuštění Nigérie se začala cítit lépe. Podle stěžovatelky žalovaný uměle hledal důvody pro zamítnutí její žádosti o mezinárodní ochranu a své závěry učinil v rozporu s důkazy založenými ve správním spise. Obdobně pak postupoval i krajský soud v napadeném rozsudku. [6] Stěžovatelka dále ve vztahu k závěrům krajského soudu ohledně neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu namítá, že žalovaný ve správním řízení řádně nezohlednil lidský faktor a zlehčoval stěžovatelčinu situaci. Zdůrazňuje, že jí po návratu do země původu sice nehrozí přímé ohrožení života od jiné osoby v důsledku fyzického násilí, ale je ohrožena [obsahuje citlivé údaje] způsobenou posměchem lidí v okolí v zemi, kde se necítí bezpečně. Nadto má stěžovatelka za to, že policie, případně další státní orgány, efektivně nevyšetřovaly její případ a nebyly schopny jí nabídnout účinnou ochranu. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že jí správní orgány nutí vrátit se do země, kde nemá žádné zázemí, rodinu, přátele, práci a pojí ji k ní pouze traumatizující zážitky (spojené s přepadením její rodiny, [obsahuje citlivé údaje] a zabitím jejího bratra) a dodává, že Českou republiku považuje za mnohem bezpečnější zemi, nikterak zde neparazituje na sociálním systému, živí se poctivou prací, platí si pojištění, našla si zde bydlení a má zájem začít nový život v bezpečí. [7] Stěžovatelka poté v kasační stížnosti obsáhle cituje z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 1 Azs 422/2019-43, aniž z něj dovozuje jakýkoliv konkrétní závěr pro nyní posuzovanou věc. Nakonec v kasační stížnosti uvádí, že je vedeno správní řízení o jejím vyhoštění, v němž odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 15. 9. 2025, č. j. MV-136672-13/OAM-2023, původní rozhodnutí o správním vyhoštění zrušil s odůvodněním, že je třeba důkladněji prošetřit, zda ve stěžovatelčině případě existují důvody znemožňující vycestování z území České republiky. IV. [8] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout, neboť popírá její oprávněnost. Má za to, napadené rozhodnutí i napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný uvádí, že tvrzeným důvodem stěžovatelčiny žádosti o mezinárodní ochranu byla obava z návratu do Nigérie z důvodu osobní bezpečnosti. Stěžovatelka ale v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by jí bylo možno mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona o azylu udělit. Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí obsáhle své závěry odůvodnil a vypořádal veškerá stěžovatelkou uplatněná tvrzení. V. [9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí, v níž rozhodoval specializovaný samosoudce, v souladu s § 104a s. ř. s. především posuzoval, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní stěžovatelčiny zájmy. V opačném případě byl ji musel odmítnout jako nepřijatelnou. [10] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, na který lze nyní pro stručnost odkázat. Tato kritéria se přitom uplatní i za platné právní úpravy, která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, v nichž kasační soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128). [11] Stěžovatelka sama důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému přezkumu neuvádí. Z kontextu odůvodnění kasační stížnosti s přihlédnutím k obsahu soudního a správního spisu je přitom neshledal ani Nejvyšší správní soud. [12] V kasační stížnosti stěžovatelka především žalovanému, a dílem i krajskému soudu vytýká, že závěr o nesplnění podmínek pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu učinili v rozporu s důkazy nacházejícími se ve správním spise a uměle hledali důvody pro zamítnutí její žádosti o mezinárodní ochranu. Zdůrazňuje přitom, že uskutečněné přesídlení z místa, kde byla [obsahuje citlivé údaje], do jiné části země původu jí nikterak [obsahuje citlivé údaje] neulevilo a lépe se začala cítit teprve poté, co zemi původu opustila. [13] Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře k charakteru rozhodnutí o udělení humanitárního azylu vyjádřil. V právní větě k rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004-72, vyslovil, že „ustanovení § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je ‚případ zvláštního zřetele hodný‘ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy ‚lze udělit humanitární azyl‘ představuje správní uvážení.“ Jak již Nejvyšší správní soud vyložil v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 6 Azs 55/2009-71, udělení humanitárního azylu by bylo možné „např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory.“ Zároveň v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003-38, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že na udělení azylu z humanitárních důvodů nemá žadatel subjektivní právo a soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, a v právní větě k rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, k tomu do