5 Afs 167/2025 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 167/2025- 35 - text  5 Afs 167/2025 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: R. V., zast. JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Pankráci 449/11, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2025, č. j. 62 Af 1/202565, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 13 008 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Jaroše, advokáta, se sídlem Na Pankráci 449/11, Praha. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 2. 12. 2024, č. j. 36372/24/510041453713295, ve věci ručitelské výzvy; žalobce byl vyzván k úhradě nedoplatku na dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti IMOS Group Vysočina s.r.o., Nádražní 397, 580 01 Havlíčkův Brod, IČO: 04987896 (dále „společnost IMOS“). [2] Společnosti IMOS (daňový dlužník) byla doměřena daň z příjmů právnických osob za část zdaňovacího období od 13. 4. 2016 do 31. 12. 2016 v celkové výši 1 187 120 Kč.; žalobce v dané době působil v této společnosti ve funkci jednatele. Poté, co se správce daně neúspěšně pokoušel nedoplatky daňového dlužníka vymoci v daňové exekuci, zaslal ručitelskou výzvu žalobci k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 1 140 000 Kč podle § 171 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu („daňový řád“). K uvedenému kroku správce daně přistoupil na základě zjištění, že žalobce jako statutární orgán zadal externímu účetnímu pokyn, aby do účetnictví daňového dlužníka zavedl na účet 389 (dohadná položka pasivní) a souvztažný daňový nákladový účet 518 (ostatní služby) částku 6 000 000 Kč představující údajné očekávané náklady na provize, a to přesto, že musel vědět, že účtované položce neodpovídá žádný skutečný daňově uznatelný náklad. Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 5. 2023, č. j. 14 To 13/2023713, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 12. 2022, č. j. 16 T 9/2021693, shledán vinným, že zkrácením daně způsobil České republice škodu ve výši 1 140 000 Kč, čímž spáchal zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [3] Správce daně konstatoval naplnění podmínek dle § 171 daňového řádu ve spojení s § 148 odst. 6 daňového řádu a rozhodnutím ze dne 10. 4. 2024, č. j. 270146/24/290300540603544 (dále jen „ručitelská výzva“), vyzval žalobce jako ručitele k úhradě nedoplatku daňového dlužníka na dani z příjmů právnických osob za výše uvedené zdaňovací období. Proti ručitelské výzvě podal žalobce odvolání, které stěžovatel zamítl a napadenou ručitelskou výzvu potvrdil. [4] V žalobě žalobce především odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 Afs 4/202438, podle něhož „při postupu dle § 171 odst. 1 daňového řádu ve spojení s § 159 odst. 3 občanského zákoníku nelze za škodu, kterou je člen voleného orgánu povinen právnické osobě nahradit, považovat sám daňový nedoplatek, nýbrž typově například nezákonné vyvedení prostředků ze společnosti, které se až „sekundárně“ projeví v tom, že právnická osoba nebyla s to daň uhradit; je tomu tak například v důsledku povinnosti právnické osoby „vrátit“ neoprávněné odpočty daně z přidané hodnoty, na jejichž vylákání se člen voleného orgánu podílel“. Dle žalobce by daňová povinnost daňovému dlužníku vznikla tak jako tak, tzn. i v případě, že by daná položka zaúčtována nebyla; daňovému dlužníku proto nevznikla škoda. Skutečnost, že daňový dlužník nedoplatek v roce 2019 neuhradil, nelze klást k tíži žalobce, neboť ten již funkci jednatele nezastával. [5] Žalobce nesouhlasil ani s tím, že se dopustil porušení péče řádného hospodáře; odkázal na trestní rozsudek, podle něhož cílem jednání žalobce bylo pouze pro společnost zajistit nové zakázky, což se také podařilo. Současně s vytvořením nákladové dohadné položky na straně daňového dlužníka došlo také k vytvoření opačné výnosové položky na straně společnosti L. R. Trade s.r.o., která byla zohledněna ve výkazech této společnosti. V důsledku toho dle žalobce nedošlo ke vzniku daňového nedoplatku ani k ohrožení zájmu státu na správném výběru daní. Pokud by nákladová dohadná položka zaúčtována nebyla, jednalo by se o porušení předpisů o vedení účetnictví, což by dle žalobce teprve bylo jednáním, jež by bylo v rozporu s péčí řádného hospodáře. K tomu žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž „byloli určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1577/2021). [6] Stěžovatel ve vyjádření k žalobě setrval na svém závěru, že daňová povinnost stanovená daňovému dlužníkovi v tomto případě představuje způsobenou škodu. Závěr rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2024, č. j. 31 Af 28/202258, o tom, že stanovená daň daňovému subjektu může být škodou způsobenou jeho statutárním orgánem, je aplikovatelný i na tento případ, přestože skutkový základ není zcela totožný. Rovněž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v rozsudku ze dne 5. 6. 2018, č. j. 52 Af 72/201745, výslovně uvedl, že ztrátu společnosti spočívající v doměření daně v důsledku porušení povinnosti péče řádného hospodáře lze považovat za škodu vzniklou společnosti. K argumentaci rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 Afs 4/202438, žalovaný nerozporuje, že nynější věc není založena na tom, že by došlo k vyvedení prostředků z daňového dlužníka; v uvedeném rozsudku se však jedná pouze o příklad možné způsobené škody, o vyvedení prostředků ze společnosti tudíž nemusí jít za všech okolností. [7] Žalobce v replice k vyjádření stěžovatele poukázal na to, že § 159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), nevymezuje pouze rozsah ručení, ale také jeho vznik a zánik. Žalobce uplatnil z procesní opatrnosti také námitku promlčení nároku daňového dlužníka na náhradu škody. Právo na náhradu škody se promlčuje v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě (§ 609 ve spojení s § 636 občanského zákoníku). Dle žalobce tedy nejpozději dne 24. 5. 2019 (kdy nabyl dodatečný platební výměr právní moci) počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta, která uplynula dne 24. 5. 2022. Správce daně s vydáním ručitelské výzvy nemusel vyčkávat na výsledky trestního řízení, neboť všechny potřebné informace měl k dispozici z daňové kontroly. Pokud správce daně vyzval žalobce k úhradě daňového nedoplatku dne 10. 4. 2024, učinil tak po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Žalobce podotkl, že v zásadě jediným pochybením žalobce jako jednatele bylo, že předpokládanou provizi za budoucí zprostředkované obchodní příležitosti zaúčtoval v podobě dohadné položky jednorázově jako daňově uznatelný náklad. [8] Krajský soud předně konstatoval, že námitku promlčení nároku daňového dlužníka na náhradu způsobené škody žalobce poprvé uplatnil v replice podané dne 20. 3. 2025. Podle § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby, která činí dva měsíce od oznámení rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo žalobci oznámeno dne 13. 12. 2024. Krajský soud zdůraznil, že promlčení je institut původu soukromoprávního, znakem promlčení je, že nárok se stane nevymahatelným, pokud příslušná osoba (ten, kdo má na základě nároku plnit věřiteli) promlčení namítne, tj. učiní příslušný projev vůle vůči věřiteli. Vzhledem k tomu, že námitka promlčení je v dispozici jedné ze stran (dlužníka), k uplynutí promlčecí lhůty se nepřihlíží z úřední povinnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 30/201157, ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 As 4/201526, nebo ze dne 22. 5. 2025, č. j. 6 Ads 121/202424). Jelikož promlčení nároku soudy ve správním soudnictví nezkoumají z úřední povinnosti (na rozdíl např. od prekluze práva stanovit daň), je žalobce při uplatnění příslušné námitky omezen lhůtou pro podání žaloby. Ta v případě napadeného rozhodnutí uplynula dne 13. 2. 2025; námitka promlčení byla uplatněna až dne 20. 3. 2025, proto se otázkou promlčení krajský soud věcně nezabýval. [9] Krajský soud dále odkázal na § 171 daňového řádu, který stanoví podmínky vzniku ručení za nedoplatek daňového dlužníka a dále na § 159 odst. 3 občanského zákoníku, který upravuje r