5 As 161/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 161/2022- 30 - text  5 As 161/2022 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. Š., zastoupen Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem se sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, se sídlem 30. dubna 1682/24, Ostrava, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2022, č. j. 22 A 69/201952, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobou podanou dne 3. 9. 2019 ke Krajskému soudu v Ostravě se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v předvolání žalobce Policií České republiky, Městským ředitelstvím policie Ostrava (vnitřní organizační jednotkou zřízenou v rámci působnosti žalované), ze dne 28. 8. 2019, č. j. KRPT13040196/TČ20190707730341, k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v relevantním znění (dále jen „zákon o Policii ČR“). [2] K provedení těchto úkonů mělo dojít dne 5. 9. 2019 v 8:00 hod. v souvislosti se zahájením trestního stíhání žalobce na základě usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, ze dne 7. 8. 2019, č. j. KRPT13040163/TČ20190707730341, za přečin vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v relevantním znění (dále jen „trestní zákoník“). Podáním ze dne 4. 9. 2019 žalobce prostřednictvím svého zástupce sdělil, že se k provedení úkonu nedostaví a proti danému předvolání se bude bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. [3] Krajský soud v Ostravě podanou žalobu rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 22 A 69/201952, zamítl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že při zásahu do práva na informační sebeurčení je nezbytné zvážit proporcionalitu každého jednotlivého případu. Krajský soud se ztotožnil s žalobcem, že by při odběru vzorků pro účely budoucí identifikace došlo k zásahu do jeho práv, na druhé straně však existuje silný veřejný zájem na odhalování trestných činů a jejich pachatelů. Při poměřování těchto dvou protichůdných zájmů vycházel krajský soud zejména z okolností vypovídajících o osobě žalobce (pachatele) a o trestném činu, který mu byl kladen za vinu. Žalobce se dopustil úmyslného násilného trestného činu proti svobodě, nicméně jednalo se o první obvinění žalobce z trestného činu a ze spisového materiálu dle krajského soudu nevyplynuly žádné skutečnosti, které by zakládaly důvodnou obavu, že by žalobce mohl trestnou činnost opakovat. Krajský soud však s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18, připomněl, že právě u násilných trestných činů je na místě k provedení identifikačních úkonů přistoupit. Krajský soud proto uzavřel, že zásah spočívající v předvolání k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o Policii ČR byl přiměřený, přičemž dodal, že žalobce byl za daný trestný čin následně i pravomocně odsouzen. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž především namítá, že krajský soud zúžil kritéria proporcionality na pouhý význam chráněného zájmu, což odporuje potřebě zvážit specifické okolnosti daného případu. Stěžovatel uvádí, že nijak nesnižuje společenskou škodlivost svého jednání, nicméně při posouzení proporcionality bylo nezbytné přihlédnout k tomu, že byl obviněn pouze z přečinu a reálně mu nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody. Při provádění identifikačních úkonů by mělo dle stěžovatele dojít pouze k těm úkonům, které jsou nezbytné a přiměřené, avšak v jeho případě mělo dojít k provedení všech identifikačních úkonů. Stěžovatel závěrem dodává, že již došlo k zahlazení jeho trestního odsouzení. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [5] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s posouzením věci krajským soudem. Dodala, že příslušný policejní orgán, který v dané trestní věci měl identifikační úkony provést, je přesvědčen, že předvolání stěžovatele k jejich provedení ze dne 28. 8. 2019 bylo zákonné a přiměřené. S ohledem na vývoj věci (absenci další trestné činnosti stěžovatele) však již netrvá na dodatečném provedení identifikačních úkonů. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Přerušení řízení [6] Nejvyšší správní soud při projednávání věci zjistil, že usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 As 172/202249 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), jeho sedmý senát přerušil řízení o kasační stížnosti řešené v dané věci a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky: 1. Jakou míru rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. c) či čl. 6 ve spojení s čl. 10 Směrnice č. 2016/680? Je slučitelné s imperativem minimalizace zpracování osobních údajů, stejně jako povinnosti rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, aby vnitrostátní právní úprava umožňovala odběr genetických údajů s ohledem na všechny osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu? 2. Je v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. e) Směrnice č. 2016/680, pokud je s odkazem na obecný účel předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti potřebnost pokračujícího uchovávání profilu DNA hodnocena orgány Policie na základě jejich interních předpisů, což v praxi často znamená uchovávání citlivých osobních údajů na dobu neurčitou, aniž by byl stanoven jakýkoliv maximální časový limit pro uchovávání těchto osobních údajů? Pokud to v souladu není, s ohledem na jaká kritéria má být případně hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů shromážděných a uchovávaných s tímto cílem? 3. V případě zvláště citlivých osobních údajů spadajících pod čl. 10 Směrnice č. 2016/680, jaký je minimální rozsah hmotněprávních či procesních podmínek získávání, uchovávání, a vymazání těchto údajů, který musí být v právu členského státu upraven ‚obecně závazným předpisem‘? Může mít kvalitu ‚práva členského státu‘ ve smyslu článku 8 odst. 2 ve spojení s čl. 10 Směrnice 2016/680 také judikatura soudní? [7] Sedmý senát tak učinil, neboť nabyl pochybnosti o souladu některých aspektů vnitrostátní právní úpravy pro získávání a zpracovávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace, jejímž právním základem je § 65 zákona o Policii ČR, s právem Evropské unie [konkrétně se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV; dále jen „směrnice 2016/680“]. [8] Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předložených předběžných otázkách je relevantní i pro posouzení kasační stížnosti podané v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud tedy podle § 48 odst. 3 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. rozhodl usnesením ze dne 28. 4. 2023, č. j. 5 As 161/202223, o přerušení řízení o kasační stížnosti. [9] Soudní dvůr vydal rozsudek ze dne 20. 11. 2025, Policejní prezidium (Uchovávání biometrických a genetických údajů), C57/23, ECLI:EU:C:2025:905, jímž o předběžných otázkách rozhodl takto: 1. Články 8 a 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV musí být vykládány v tom smyslu, že pokud jde o shromažďování, uchovávání a výmaz biometrických a genetických údajů, musí být pojem „právo členského státu“ ve smyslu těchto článků chápán tak, že se vztahuje na obecně závazný předpis, který stanoví minimální podmínky shromažďování, uchovávání a výmazu takových údajů, jak je vykládán judikaturou vnitrostátních soudů, za předpokladu, že je tato judikatura dostupná a dostatečně předvídatelná. 2. Článek 6 a čl. 4 odst. 1 písm. c) směrnice 2016/680 posuzovaný ve spojení s článkem 10 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která bez rozlišování umožňuje shromažďování biometrických a genetických údajů všech osob obviněných nebo podezřelých ze spáchání úmyslného trestného činu, pokud účely tohoto shromažďování nevyžadují rozlišování mezi těmito dvěma kategoriemi osob a správci jsou v souladu s vnitrostátním pr