5 Azs 225/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 225/2025- 33 - text  5 Azs 225/2025 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: N. B., zast. JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 1 A 34/2025-19, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 1 A 34/2025-19, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaná (dále též „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým tento soud zrušil její rozhodnutí ze dne 15. 8. 2025, č. j. CPR-25269-3/ČJ-2025-930310-V236, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. [2] Stěžovatelka na základě odvolání žalobce svým rozhodnutím toto odvolání zamítla a potvrdila rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 4. 7. 2025, č. j. KRPA-212634-15/ČJ-2025-000022-SV. Tímto rozhodnutím bylo žalobci v souladu s § 119 odst. 1 písm. b) bod 4. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále pro zjednodušení jen „členské státy“), a to na 2 roky. Žalobci byla dále stanovena doba k vycestování na 15 dnů ode dne právní moci uvedeného rozhodnutí. Toto správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, jelikož na území České republiky pobýval minimálně od 12. 4. 2025 do 3. 7. 2025 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalobce do schengenského prostoru přicestoval letecky dne 29. 3. 2025 přes letiště Praha-Ruzyně. V České republice nejprve pobýval na základě litevského víza C s platností na 14 dnů ode dne vstupu, v období 23. 3. 2025 – 20. 4. 2025, avšak setrval zde i po uplynutí platnosti tohoto víza. Neoprávněný pobyt žalobce byl zjištěn na základě pobytové kontroly v bytě zájmového objektu na ulici L. v P. 2. Rozhodnutí městského soudu [3] Proti rozhodnutí stěžovatelky brojil žalobce žalobou, v níž namítal, že správní orgány v obdobných případech neukládají opatření převyšující 1 rok, jeho argumentace tedy směřovala převážně do doby, po kterou mu nebude umožněn vstup na území členských států. Podle žalobce nebyly dostatečně zohledněny skutečnosti, které mu mohly být ku prospěchu, zejména to, že se jednalo o první porušení zákona na území ČR a že přislíbil, že řádně vycestuje. [4] Městský soud žalobu považoval za důvodnou, a proto rozhodnutí stěžovatelky podle § 78 odst. 1 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadeným rozsudkem zrušil a věc jí vrátil dalšímu řízení. [5] Žalobce nerozporoval svůj neoprávněný pobyt na územní ČR, domáhal se toliko stanovení příznivější doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států. Městský soud zdůraznil, že doba, po kterou není žalobci umožněn vstup na území členských států, podléhá správnímu uvážení. Soudní přezkum se v této souvislosti zaměřuje mimo jiné na otázku, zda správní orgán nevybočil ze své ustálené rozhodovací praxe. K okolnostem, které správní orgány zohlednily při určení doby správního vyhoštění, městský soud uvedl, že výkon zaměstnání bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, představuje samostatnou skutkovou podstatu pro uložení správního vyhoštění [viz § 119 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o pobytu cizinců]. Touto skutkovou podstatou se však správní orgány nezabývaly. Výkon práce bez oprávnění byl žalobci opakovaně vyčten, aniž by bylo zjišťováno cokoliv bližšího. Při uložení správního vyhoštění nejsou důvody příjezdu podstatné, pouze dokreslují celkový kontext případu, nemohou však velmi výrazně ovlivnit délku zákazu vstupu na území členských států v neprospěch cizince. Správní orgány také nezohlednily, že šlo o první porušení žalobce, který byl bezúhonný a před příjezdem do schengenského prostoru si vyřídil litevské vízum C, na základě kterého v ČR alespoň zpočátku pobýval legálně. Městský soud dále uvedl, že je mu z vlastní rozhodovací praxe známo, že správní orgán v obdobných případech běžně ukládá zákaz vstupu na území členských států na 12-18 měsíců a odkázal na několik správních rozhodnutí označených čísly jednacími. 3. Kasační stížnost, vyjádření žalobce [6] Stěžovatelka uvedený rozsudek městského soudu napadla kasační stížností, neboť jej považuje za nezákonný a nepřezkoumatelný. Sám žalobce do protokolu o výslechu účastníka řízení uvedl, že přicestoval na území ČR za účelem výkonu práce, proto i tuto skutečnost správní orgány zohlednily při svém rozhodování. Důvody příjezdu žalobce do ČR délku doby správního vyhoštění neovlivnily velmi výrazně v neprospěch žalobce, jelikož stěžovatelka posuzovala také ostatní zjištěné skutečnosti a zohlednila i městským soudem zmíněné okolnosti. Vyřízení litevského víza stěžovatelka na rozdíl od městského soudu hodnotí v neprospěch žalobce. Městský soud zlehčoval žalobcovo protiprávní jednání, které představovalo obcházení právních předpisů ČR i EU a zneužití víza. Ze spisového materiálu je patrné, že účelem žalobcovy cesty byl výkon práce na území ČR, ač k této činnosti neměl oprávnění. Litevské vízum žalobce k výdělečné činnosti neopravňovalo, žalobce vstoupil přímo do ČR a cílem jeho cesty tedy nebyla Litva. Žalobce při podání žádosti o vízum neuvedl pravdivý účel cesty, toto vízum proto získal podvodným způsobem. Vízum žalobci umožnilo vstup na dobu 14 dnů, kterou žalobce několikanásobně překročil, jelikož jeho pobyt trval přibližně 3 měsíce. Délka zákazu vstupu na území členských států spadá do diskreční pravomoci správních orgánů, proto se posuzuje pouze to, zda správní orgány nepřekročily meze správního uvážení. Určená doba, po kterou žalobce nemůže na území členských státu vstoupit, byla řádně odůvodněna. Nad rámec již uvedených okolností správní orgány zohlednily, že šlo o vědomé a úmyslné porušování právních předpisů, k jehož odhalení došlo činností police, bez které by pravděpodobně neoprávněný pobyt pokračoval, stejně jako nelegální výkon práce. Doba zákazu vstupu na území členských států je přiměřená okolnostem této věci. Jde-li o správní praxi, stěžovatelka polemizovala s konkrétními rozhodnutími, na která městský soud odkázal. Zároveň sama označila několik rozhodnutí městského soudu, ze kterých naopak dovodila, že se městský soud odklonil od své vlastní rozhodovací praxe. Rovněž odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterých v soudním přezkumu obstála obdobná délka zákazu vstupu na území členských států v obdobných případech. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Žalobce vyjádřil svůj souhlas s napadeným rozsudkem a považoval správní rozhodnutí za hrubě nepřiměřené a neodpovídající správní praxi. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, byla podána včas, osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo a jedná za ni osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním potřebným pro výkon advokacie. Poté se Nejvyšší správní soud, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodovala samosoudkyně, ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Kritérium přijatelnosti se uplatní i v případech, kdy je stěžovatelem žalovaný správní orgán (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006-59, č. 1143/2007 Sb. NSS). [9] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se t