5 Azs 30/2026 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 30/2026- 30 - text  5 Azs 30/2026 - 32 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: M. T. T., zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha, za účasti: N. D. L., zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, č. j. 33 A 34/202531, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se odmítá pro nepřijatelnost. II. Řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení se zastavuje. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a osoba zúčastněná na řízení domáhaly zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2025, č. j. MV1213464/SO2025. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí ze dne 10. 6. 2025, č. j. OAM1210330/TP2024, kterým Ministerstvo vnitra zamítlo žádost stěžovatelky o vydání povolení k trvalému pobytu, neboť stěžovatelka nesplnila podmínky stanovené § 87h zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). [2] Stěžovatelka dne 29. 4. 2024 podala žádost o trvalý pobyt jako občanka třetího státu, která je rodinnou příslušnicí občana Evropské unie po 5 letech nepřetržitého pobytu na území. Občanem Evropské unie, k němuž svou žádost stěžovatelka vztahovala, byla osoba zúčastněná na řízení –syn stěžovatelky, jenž je občanem České republiky, který měl ke dni podání žádosti 20 let a o kterého měla stěžovatelka pečovat. V prvostupňovém rozhodnutí Ministerstvo vnitra žádost stěžovatelky zamítlo, jelikož k datu vydání rozhodnutí syn stěžovatelky dosáhl věku 21 let, a tudíž nebyla splněna již první podmínka § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra se dále zabývalo i ostatními variantami, kdy by stěžovatelka mohla být považována za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, nicméně dospělo k závěru, že stěžovatelka žádnou z nich nenaplnila. [3] S tím se ztotožnila i žalovaná v odvolacím rozhodnutí, která potvrdila, že věk syna stěžovatelky byl správně posuzován ke dni rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, a nikoliv ke dni podání žádosti, jak dovozovala stěžovatelka. Ohledně v odvolání tvrzeného zásahu do práva na soukromý a rodinný život žalovaná uzavřela, že nedojde k zásahu nepřiměřenému, jelikož syn nesdílí se stěžovatelkou společnou domácnost a navštěvují se přibližně jedenkrát za týden. I kdyby však společnou domácnost sdíleli, neudělení konkrétního pobytového oprávnění není takovým zásahem, který by byl v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). [4] Proti rozhodnutí žalované stěžovatelka brojila žalobou, kterou krajský soud podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Krajský soud nejprve konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Stejně tak nespatřoval pochybení ani v tom, že synovi stěžovatelky správní orgány nepřiznaly postavení účastníka řízení, neboť podle § 168 odst. 6 zákona o pobytu cizinců je účastníkem řízení o žádosti pouze žadatel (stěžovatelka). K námitce, že správní orgány měly posuzovat splnění podmínek žádosti (konkrétně věk syna stěžovatelky) ke dni jejího podání, a nikoliv ke dni rozhodování, krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je třeba splnění podmínek žádosti hodnotit na základě skutkového stavu v okamžiku rozhodnutí správních orgánů. Současně krajský soud poznamenal, že ani excesivní délka správního řízení nepostačuje k prolomení této zásady. K poslednímu žalobnímu bodu krajský soud uvedl, že hodnocení přiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život bylo na místě, správní orgány jej však provedly a správně konstatovaly, že neudělení trvalého pobytu stěžovatelce takový zásah nepředstavuje; nemožnost návratu stěžovatelky do ČR kvůli omezení přípustných podaných žádostí na zastupitelském úřadě ČR ve Vietnamu vyhodnotil jako spekulativní a předčasnou. [5] V kasační stížnosti stěžovatelka zopakovala svou argumentaci ohledně toho, že věk jejího syna měl být posuzován ke dni podání žádosti. Odkázala přitom na judikaturu Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 12. 4. 2018 ve věci C550/16) týkající se práva na sloučení rodiny nezletilých uprchlíků, kdy Soudní dvůr dovodil, že je třeba jejich věk posuzovat již ke dni podání žádosti, jinak by mohla nastat situace, kdy by se s totožnými uprchlíky zacházelo různě čistě v závislosti na délce správního řízení. Stěžovatelka též poukázala na neúměrnou délku správního řízení (více než 13 měsíců, namísto zákonem stanovených 60 dnů), v jejímž důsledku dosáhl syn stěžovatelky věku 21 let ještě v průběhu řízení. Následně stěžovatelka rozporovala posouzení správních orgánů i krajského soudu ve vztahu k přiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Podle stěžovatelky její syn od doby, co ztratil práci, pobývá převážně v její domácnosti. Zároveň mu poskytuje jak finanční, tak i psychickou podporu, jelikož její syn je od svých cca 16 let závislý na drogách (marihuana, pervitin), přičemž její přítomnost je zásadní pro možnost jeho vyléčení. Stejně tak správní orgány i krajský soud dostatečně nepřihlédly k délce pobytu a hloubce integrace stěžovatelky, včetně toho, že ve Vietnamu nemá žádné reálné vazby. Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka upozornila na to, že poukaz na předčasnost a spekulativnost námitky nemožnosti získání nového pobytového oprávnění prostřednictvím zastupitelského úřadu v zemi původu je nepřípadný; krajský soud pominul, že nařízení vlády č. 220/2019 Sb. stanoví maximální počet žádostí o zaměstnanecké karty a dlouhodobá víza za účelem podnikání. [6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze krátce odkázala na správní rozhodnutí obou stupňů i rozsudek krajského soudu a navrhla zamítnutí kasační stížnosti. [7] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátkou. Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. [8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí především otázku okamžiku, ke kterému má být posuzováno splnění podmínek pro udělení trvalého pobytu, a taktéž otázku zohlednění přiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život, včetně (ne)přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Uvedené otázky ovšem v daném případě podle přesvědčení NSS nezasluhují pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít d