6 Azs 1/2026 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 1/2026- 36 - text  6 Azs 1/2026 - 38 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudců Štěpána Výborného a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: R. A. A. R. E., zastoupený Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2025, č. j. OAM179/ZAZA11K112025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 12. 2025, č. j. 73 Az 6/202529, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Usnesení ze dne 28. 1. 2026, č. j 6 Azs 1/202625, jímž soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku, se ruší ve výroku II. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 12. 2019, č. j. OAM481/ZAZA11P052018, žalobci neudělil mezinárodní ochranu. Dne 11. 2. 2025 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou doplnil prohlášením ze dne 18. 2. 2025. [2] Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný žalobcovu žádost posoudil jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona. Žalovaný shrnul, že žalobce neuvedl novou skutečnost, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a hodnocení obav žalobce z návratu do vlasti. V Jordánsku nedošlo od ukončení předchozího řízení ke změnám, které by mohly představovat novou, azylově relevantní skutečnost. [3] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nyní napadeným rozsudkem žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Žalovaný se podle krajského soudu řádně zabýval tím, zda žalobcova opakovaná žádost obsahovala nové skutečnosti nebo zjištění ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, které by byly relevantní jak pro posouzení podmínek pro udělení azylu, tak doplňkové ochrany. Žalobcovo tvrzení o odsouzení či hrozícím odsouzení považoval soud za neurčité. Krajský soud neshledal žádné vady řízení, které by mohly mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda byly splněny podmínky přípustnosti opakované žádosti dle § 10a odst. 1 písm. e) a § 11a zákona o azylu. Kmenový konflikt v Jordánsku se posunul do fáze, kdy mu reálně hrozí zásah státní moci v podobě trestního postihu a uvěznění. Takové tvrzení může být relevantní minimálně z hlediska doplňkové ochrany (§ 14a zákona o azylu). Ze stěžovatelova kontaktu s jordánskými orgány (vydání cestovního dokladu) nelze bez dalšího vyvozovat, že riziko zadržení či uvěznění po návratu neexistuje. [5] Žalovaný podle stěžovatele pochybil, neprovedlli s ním nový pohovor a nevyzval jej k doplnění relevantních detailů či listinných podkladů. Skutkový stav zůstal nedostatečně zjištěn. Žalované rozhodnutí se opírá o nevyjasněné rozpory. [6] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud dostatečně neuvedl, proč změny uváděné stěžovatelem nemohou mít význam pro posouzení doplňkové ochrany. Napadený rozsudek postrádá jasnou úvahu, jak soud přezkoumal existenci reálného rizika vážné újmy a jak se vypořádal s individuálními okolnostmi případu. [7] Krajský soud rovněž nedostatečně posoudil zachování zásady nonrefoulement, neboť řádně nezohlednil riziko zadržení a uvěznění stěžovatele v souvislosti s kmenovým konfliktem a tvrzeným odsouzením. [8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s. [10] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud se ve smyslu § 104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neníli tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [11] Stran přesahu vlastních zájmů z pohledu výše uvedených kritérií stěžovatel v kasační stížnosti nic netvrdí. Uplatněné kasační námitky neobsahují žádné důvody, které by mohly založit přesah vlastních zájmů stěžovatele, natož přesah svým významem podstatný. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu rovněž neshledal žádná pochybení zásadního rázu, která by mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Námitky uplatněné stěžovatelem řeší dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu, od které soud neshledal důvod se odchýlit. [12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních a správních rozhodnutí se ve své judikatuře tento soud již mnohokrát vyjádřil (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Absence přímé reakce na každý jednotlivý argument účastníka řízení však nepředstavuje nepřezkoumatelnost, pokud soud prezentuje odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014108, či ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012161). [13] Krajský soud zřetelně popsal kritéria pro přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany a tyto řádně aplikoval na stěžovatelův případ. Ke stěžovatelovým tvrzením o kmenovém sporu vyvolaném vztahem s dívkou z jiného kmene výslovně uvedl, že jde v zásadě o totožné okolnosti, které byly posouzeny v původním rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelovu argumentaci, že byl v Jordánsku kvůli kmenovému sporu odsouzen, resp. že v případě návratu odsouzen bude, krajský nepominul, ve shodě s žalovaným ji ovšem považoval za nekonkrétní a do určité míry za vnitřně rozpornou. Upozornil také na skutečnost, že v řízení o první žádosti stěžovatel o žádném odsouzení či trestním stíhání vůbec nemluvil, ač tehdy již podle jeho současné verze měl o odsouzení vědět. Použité zprávy o zemi původu pak krajský soud shledal dostatečně aktuálními s tím, že stěžovatel v řízení před žalovaným ani před soudem konkrétně nerozporoval jejich obsah. Výslovně také konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí není v rozporu s principem nonrefoulement. Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že napadený rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. V rozsudku obsažená argumentace tvoří koherentní celek, z něhož je zřejmé, jaké úvahy krajský soud vedly k vysloveným závěrům a jakým způsobem se soud vypořádal s žalobními námitkami. [14] K otázce přípustnosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu a podmínkám jejího věcného projednání existuje ustálená judikatura. Z ní plyne, že přípustnost opakované žádosti vyžaduje existenci nové skutečnosti nebo zjištění, které musí mít určitou „přidanou hodnotu“ a kvalitu oproti žádosti předchozí. Smyslem je na jedné straně umožnit opětovné posouzení věci v případě, že nové skutečnosti nebo zjištění mohou vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/200965). Pro věcné posouzení opakované žádosti o mezinárodní ochranu (tj. pro její přípustnost) musí být splněna též podmínka, že tyto skutečnosti jsou relevantní z hlediska mezinárodní ochrany, resp. slovy § 11a odst. 1 zákona o azylu, že nové skutečnosti svědčí o tom, že by žadatel mohl být v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že by mu tam hrozila vážná újma podle § 14a téhož zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 5 Azs 218/201744, či usnesení ze dne 17. 10. 2019, č. j. 9 Azs 232/201948). [15] Krajský soud v napadeném rozsudku tato judikaturní výcho