6 Azs 106/2025 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 106/2025- 46 - text  6 Azs 106/2025 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudkyně Veroniky Juřičkové a soudce Václava Štencla v právní věci žalobce: F. H. V. F., zastoupeného Mgr. Jakubem Krčem, advokátem, sídlem Politických obětí 118, Frýdek  Místek, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2025, č. j. CPR1781286/ČJ2025930310V248, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2025, č. j. 20 A 7/202529, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2025, č. j. 20 A 7/202529, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2025, č. j. CPR1781286/ČJ2025930310V248, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o žalobě ani řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani řízení o kasační stížnosti. V. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Jakubu Krčovi se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 135 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Žalobce byl zajištěn za účelem správního vyhoštění s dobou zajištění 90 dnů. Dne 4. 6. 2025 žalovaný rozhodl o žalobcově žádosti o propuštění ze zajištění podle § 129a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tak, že se žádosti nevyhovuje a žalobce se ze zařízení pro zajištění cizinců nepropouští. Žalobce v žádosti odkazoval na zvláštní opatření dle § 123b odst. 1 písm. a), b) nebo c) zákona o pobytu cizinců. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou krajský soud zamítl. [3] Krajský soud shledal rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným a závěry žalovaného aproboval též věcně. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž odkázal na důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). [5] Stěžovatel namítal, že krajský soud se spokojil se závěry žalovaného, aniž je podrobil přezkumu. Konkrétně stěžovatel poukázal na přezkum otázky finanční záruky; pouhé sdělení částek a konstatování, že žalobce nedisponuje dostatečnými finančními prostředky nepostačuje k závěru o jasném odůvodnění. [6] Dle stěžovatele dále krajský soud nesprávně vyhodnotil otázku navržených a neprovedených důkazů. Pouze konstatoval, že přezkum argumentace k této otázce je irelevantní. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasil. [7] Stěžovatel dále namítal, že skutečnosti jako nelegální pobyt a nelegální výkon práce samy o sobě nestačí pro nevyužití zvláštních opatření. K tomu odkázal na judikaturu. [8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mj. uvedl, že žalobce podal žádost o dobrovolný návrat, ze zařízení pro zajištění cizinců byl propuštěn, opustil území členských států a vycestoval do domovské země. Žalobcův návrh na zrušení rozhodnutí žalovaného je tak bezpředmětný. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [11] Na úvod považuje Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že právo na soudní přezkum rozhodnutí o zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců (resp. zde o nepropuštění ze zajištění) není omezeno pouze na dobu, po kterou je cizinec zajištěn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017  20). Nejvyšší správní soud se tak neztotožnil s vyjádřením žalovaného, že návrh na přezkum rozhodnutí je bezpředmětný. [12] Nejvyšší správní soud se zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. [13] Jak správně uvedl krajský soud, nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, které nelze přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674, č. 1566/2008 Sb. NSS). Rozhodnutí soudu či správního orgánu může být nepřezkoumatelné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. buď pro nesrozumitelnost, nebo pro nedostatek důvodů. [14] Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že přezkoumáli krajský soud rozhodnutí žalovaného, které nebylo přezkoumání způsobilé, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (např. již rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/200691, ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/200899). Dle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být ze správního rozhodnutí seznatelné, proč správní orgán považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/200946, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/201053, či ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008109). Rovněž ze soudního rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný a jak uvážil o skutečnostech podstatných pro věc, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností; uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS). [15] Zajištění cizince zasahuje velmi citelně do práva na osobní svobodu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/201344); může být tedy uplatněno teprve jako ultima ratio, pokud zvláštní opatření nelze vůbec uložit nebo pokud je zřejmé, že takové opatření v dané věci nemůže účinně zajistit plnění povinností cizincem, především povinnosti vycestovat z území v případě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 Azs 284/202019). Takový zásah do jednoho ze základních práv implikuje vyšší nároky na odůvodnění správního rozhodnutí (zde rozhodnutí o nepropuštění ze zajištění). [16] Skutečnost, že krajský soud odkáže na vypořádání rozhodných otázek v rozhodnutí žalovaného, nutně nemusí nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu způsobit. Podmínkou ovšem je, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného je dostatečné a srozumitelné a žalobní námitky na argumentaci obsaženou v rozhodnutí žalovaného kvalifikovaně nereagují, ale například pouze opakují námitky odvolací (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2023, č. j. 6 Afs 27/202239, nebo ze dne 22. 8. 2024, č. j. 9 As 147/202493). Taková situace však v projednávaném případě nenastala. [17] Žalovaný ve svém rozhodnutí rekapituloval obsah žádosti stěžovatele, shrnul skutkový stav a relevantní právní úpravu. Dále uvedl odhad předpokládaných nákladů, které by bylo třeba vynaložit při realizaci správního vyhoštění, a konstatoval, že částka finanční záruky, kterou stěžovatel disponuje, je zjevně nedostačující. Následně uzavřel, že nemůže být zhojena objektivní složka předpokladu splnění žádosti (myšlena zřejmě existence důvodné obavy, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění). K tomu žalovaný v rozhodnutí pouze zopakoval, že stěžovatel pobýval na území neoprávněně od 12. 11. 2016, bez platného cestovního dokladu, neměl sjednáno zdravotní pojištění, neměl ani oprávnění k výkonu výdělečné činnosti a toto oprávnění se ani nepokusil získat. Záruky stěžovatelových známých žalovaný označil za irelevantní, neboť zákon o pobytu cizinců institut převzetí záruky nezná. [18] Odůvodnění rozhodnutí žalovaného postrádá logickou strukturu. Obsahuje nejprve rozsáhlé odůvodnění závěru, že částka nabídnuté finanční záruky je nedostatečná, po němž následuje konstatování, že zvláštní opatření nelze uložit kvůli objektivní složce. Samotný klíčový závěr o existenci důvodné obavy, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění, je s ohledem na význam omezení osobní svobody odůvodněn nedostatečně, pouze odkazem na délku předchozího neoprávněného pobytu bez platného cestovního dokladu; ostatní uvedené okolnosti jsou již jen důsledky neoprávněného pobytu. [19] Stěžovatel v žalobě nepřezkoumatelnost závěru žalovaného o nemožnosti použít zvláštní opatření namítal. Rovněž namítal, že žalovaný s