7 Afs 143/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Afs 143/2025- 87 - text  7 Afs 143/2025-92 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: OBIS s.r.o., se sídlem Uherská 635, Praha 9, zastoupena Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, č. j. 15 Af 6/202558, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 5. 6. 2023 byla žalobkyni doměřena za zdaňovací období březen 2018, červen 2018, prosinec 2018, březen 2019, červen 2019, září 2019 a prosinec 2019 daň z přidané hodnoty. Současně finanční úřad uložil žalobkyni i povinnost uhradit příslušné penále. Finanční úřad došel na základě výsledků daňové kontroly k závěru, že žalobkyně neodstranila důvodné pochybnosti ohledně formálně přijatých plnění (IT služeb) od společnosti REXLIGHT s.r.o. (dále „Rexlight“), neboť neprokázala, že se tato plnění fakticky uskutečnila. Nesplnila tak podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně podle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, avšak žalovaný jej rozhodnutím ze dne 16. 1. 2025, č. j. 1423/25/5300-21444-704561, zamítl a tyto platební výměry potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“), který žalobu zamítl. Městský soud vyšel z rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a daňové orgány podle § 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Žalobkyně měla coby daňový subjekt primární povinnost daň tvrdit a rovněž svá tvrzení doložit. To učinila prostřednictvím sady formálních dokladů (zejména faktury, smlouvy a výpisy o provedených platbách). Daňové orgány však vyjádřily k jejímu tvrzení důvodné pochybnosti o tom, zda bylo deklarované plnění od společnosti Rexlight fakticky realizováno. Ty vyplývaly z řady skutkových zjištění. Předně, na fakturách byla uvedena vždy stejná částka, fakturované plnění nebylo nijak dále specifikováno, ale pouze se odkazovalo na smlouvu, která spolupráci popisovala jen značně obecně. V provedených svědeckých výpovědích pak existovaly značné rozpory. Jednatel žalobkyně Zdeněk Kořínek nevěděl, kdo konkrétně služby vykonal a vstupoval do systému, nezajímal se o odbornou způsobilost pracovníků. Předmět práce podle něj spočíval v testování programů, ověřování chybových stavů, korekci dat a programování. Naproti tomu jednatel společnosti Rexlight, pan Richard Gromeš, uváděl, že šlo o sběr dat, tedy rutinní práci nevyžadující odborné znalosti. Mimo to nedokázal sdělit, kdo konkrétně práci vykonal ani jak vybral své subdodavatele pro provedení prací a jak s nimi probíhala spolupráce. Výpovědi zástupců těchto subdodavatelů byly rovněž nekonkrétní a popsané dodavatelské řetězce se jevily i s ohledem na analýzu kontrolních hlášení jako ryze fakturační (tedy bez reálně poskytnutého plnění). K vážným pochybnostem přispěla i svědecká výpověď tehdejší zaměstnankyně žalobkyně P. A., která uvedla, že společnost Rexlight jí vůbec není známa a nikdy ji nezadávala do systému jako řešitele požadavků. Z výpovědí dalších tří zaměstnanců žalobkyně pak pouze jeden (M. F.) neurčitě připustil, že žalobkyně musela mít nějaký subjekt, který bude řešit jeho požadavky, neznal ale ani jeho název, ani konkrétní řešitele. Společnost Rexlight se navíc z hlediska předmětu činnosti programováním a IT službami nezabývala. Především tyto rozpory zakládaly nevěrohodnost tvrzení žalobkyně; existovaly indicie, že žalobkyně ve skutečnosti řešila požadavky klientů sama. Žalobkyně podle městského soudu v dalším průběhu řízení vyjádřené pochybnosti daňových orgánů uspokojivě nevyvrátila, a neunesla tak důkazní břemeno stran prokázání faktického přijetí deklarovaného plnění. Žalovaný proto náležitě vyhodnotil, že podklady uplatněné v daňovém řízení nevedly ke splnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně. II. Kasační stížnost [3] Proti rozsudku městského soudu označenému v záhlaví podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Měla za to, že více než dostatečně prokázala, že jí společnost Rexlight fakticky dodala zdanitelná plnění, a své důkazní břemeno tedy unesla. Připomněla, že aktivně reagovala na pochybnosti vyjádřené daňovými orgány, dokládala relevantní důkazy a vysvětlovala skutkové okolnosti případu. Závěry dokazování předestřené daňovými orgány jsou však nesprávné, přičemž městský soud se přiklonil k tendenčnímu vyhodnocení důkazů provedenému těmito orgány. Tím i on posoudil věc nesprávně. [4] Stěžovatelka namítala, že nemohla fakticky realizovat plnění pro své klienty sama (tedy bez pomoci třetí osoby), neboť neměla dostatečné personální zázemí. Disponovala pouze čtyřmi pracovníky, kteří objektivně nemohli pokrýt požadavky zhruba třinácti tehdejších klientů z řad municipální a státní správy, včetně klíčové zakázky od Magistrátu hlavního města Prahy, která vyžadovala nepřetržitou IT podporu. Jen jeden ze zaměstnanců (pan K. K.) byl programátor, avšak u stěžovatelky působil pouze půl roku. Odborné schopnosti a vzdělání ostatních pracovníků neumožňovaly řešit složitější požadavky klientů. Proto musely být řešeny subdodavatelsky, a stěžovatelka tedy uzavřela smlouvu se společností Rexlight, díky níž si zajistila řádné a včasné splnění požadavků klientů. Nikdo jiný než společnost Rexlight za této personální situace nemohl objednané plnění poskytnout. To, že se daňové orgány nedokázaly dopátrat konkrétních osob, které smluvené práce provedly, není otázkou unesení důkazního břemene ze strany stěžovatelky. Všechna plnění byla klientům řádně dodána a závazky byly plněny. Stěžovatelka neměla povinnost prověřovat, kdo v rámci společnosti Rexlight (či jejích subdodavatelů) objednané práce provedl. Závěr městského soudu o tom, že stěžovatelka hradila této společnosti nemalé částky, aniž by došlo k provedení prací, považovala za nelogický, neboť převody finančních prostředků společnosti Rexlight by postrádaly ekonomickou racionalitu a dlouhodobě by docházelo ke vzniku bezdůvodného obohacení. [5] Stěžovatelka byla dále přesvědčena, že požadavky daňových orgánů stran unesení důkazního břemene představovaly nedůvodné (nepřiměřené) „přepínání“ důkazního břemene, které ji v řízení tížilo. Daňové orgány požadovaly po stěžovatelce prokázání takových informací, které vůbec nebyla povinna si obstarávat, a to ani v rámci svědomitého uchovávání auditní stopy (zejména kdo konkrétně zpracovával požadavky klientů v rámci subdodávek). Ani od nejobezřetnějšího subjektu není možné rozumně očekávat, že bude mít k dispozici všechny informace k celému dodavatelskému řetězci. Daňové orgány se nespokojily s řetězcem nepřímých důkazů, které byla stěžovatelka rozumně schopna obstarat; požadovaly po ní, aby objasnila, kdo a na základě jakého vztahu za společnost Rexlight plnění realizoval. Takové informace nicméně stěžovatelka nebyla povinna shromažďovat, a protože jde o obchodní tajemství společnosti Rexlight, ani je nemohla získat. Jiné relevantní podklady k oprávněnosti nároku na odpočet daně – nad rámec množiny těch, které byly předloženy – si lze jen stěží představit. Městský soud i žalovaný konstantně přehlíží, že společnost Rexlight za plnění inkasovala smluvní cenu a plnění vykázala v daňových přiznáních a kontrolních hlášeních. Vždy bude možné konstatovat, že daňový subjekt nedoložil dost. V nynější věci byl po stěžovatelce vyžadován nepřiměřeně vysoký důkazní standard. Městský soud však s takto nastaveným důkazním standardem souhlasil. [6] Stěžovatelka rovněž upozornila, že není pravdou, že by neměla zdokumentovány základní aspekty spolupráce se společností Rexlight. Městský soud podle ní ignoroval i na její vůli nezávislou skutečnost, že v srpnu 2019 se stala obětí hackerského útoku, kvůli němuž přišla o značné množství důkazních prostředků. Pokud jde o povinnost zálohovat data, ta jí neplynula ze žádného právního předpisu. Byla tedy přesvědčena, že své důkazní břemeno ve vztahu k uplatněnému nároku na odpočet unesla a k plnění došlo přesně tak, jak vyplývalo z předložených daňových dokladů. III. Následná vyjádření [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti (z 19. 9. 2025) uvedl, že se ztotožňuje s posouzením věci provedeným městským soudem. Subjektivní nesouhlas stěžovatelky s daným posouzením nevede k tomu, že by rozsudek byl zatížen nějakou vadou. Daňové orgány vyhodnotily důkazní prostředky ve vzájemných souvislostech, přičemž byly zjištěny zásadní rozpory, které vedly k vyjádření pochybností o faktickém uskutečnění plnění. Stěžovatelka nebyla schopna je vyvrátit, přes