7 Afs 225/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Afs 225/2025- 25 - text  7 Afs 225/2025 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Metal Gem s.r.o., se sídlem Bořivojova 878/35, Praha  Žižkov, zastoupen JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2025, č. j. 22 Af 9/202445, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 2. 2. 2024, č. j. 3940/24/530022442713137 (dále též „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále též „správce daně“), všechny ze dne 9. 8. 2022: č. j. 3373876/22/320751522809510, kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2018 ve výši 54 936 Kč a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 10 987 Kč, č. j. 3373894/22/320751522809510, kterým byla doměřena DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2018 ve výši 92 736 Kč a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 18 547 Kč, č. j. 3373903/22/320751522809510, kterým byla doměřena DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2018 ve výši 67 536 Kč a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 13 507 Kč, č. j. 3373918/22/320751522809510, kterým byla doměřena DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2019 ve výši 48 006 Kč a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 9 601 Kč, (dále též „dodatečné platební výměry“). [2] Správce daně dle závěrů ve Zprávě o daňové kontrole, č. j. 1514500/22, odepřel žalobci nárok na odpočet DPH v celkové výši 263 214 Kč. Správce daně konstatoval, že žalobce neprokázal přijetí tvrzených zdanitelných plnění ve tvrzeném rozsahu od tvrzeného dodavatele, rovněž neprokázal, že by je přijal od jiného plátce DPH a dále neprokázal použití tvrzených přijatých zdanitelných plnění v rámci své ekonomické činnosti k uskutečnění plnění na výstupu. Žalobce tak neprokázal splnění podmínek pro vznik nároku na odpočet daně dle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o DPH“). II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že míra precizace žalobních bodů do značné míry předurčuje i to, jaké právní ochrany se žalobci dostane. Nepřistoupil k nařízení ústního jednání za účelem provedení výslechu svědka G., neboť žalobce nespecifikoval, které skutečnosti by měly být výslechem tohoto svědka prokázány. Pokud hodlal žalobce prokázat existenci zdanitelného plnění, nebyla tato otázka ve věci stěžejní. Krajský soud vycházel z námitek uplatněných v žalobě a vyhodnotil, že směřují do oblasti (ne)prokázání samotné existence plnění. Jako takové se však míjí s důvody napadeného rozhodnutí. Žalovaný nečinil spornou samu existenci tvrzeného plnění, ale přijetí zdanitelných plnění ve tvrzeném rozsahu od konkrétního dodavatele a jeho použití k ekonomickým účelům. V tomto rozsahu také žalobce vyzýval k prokázání rozhodných skutečností. Pokud žalobce uzavřel, že předloženými listinami prokázal auditní stopu a skutečnost, že na předmětné LED obrazovce byla promítána jeho reklama, tak i v případě pravdivosti těchto tvrzení by uvedené skutečnosti nemohly mít vliv na posouzení věci, neboť žalobce vůbec netvrdil, že by uvedenými důkazy bylo prokázáno plnění žalobci deklarovaným dodavatelem v deklarovaném rozsahu. Bylo třeba vyjít z dokazování provedeného správcem daně, neboť žalobce v zásadě rozporoval pouze hodnocení výslechu svědků, resp. hodnocení výslechu svědka H. oproti zjištěním z výslechu ostatních svědků. S hodnocením správce daně se krajský soud ztotožnil, neboť výpověď svědka H. stojí osamoceně oproti výslechu ostatních svědků, a je nevěrohodná. Daňové orgány provedly podle krajského soudu dokazování v dostatečném rozsahu, krajský soud se s výsledky dokazování ztotožnil, a pro stručnost na ně zcela odkázal. Je to daňový subjekt, kdo má v daňovém řízení povinnost prokázat skutečnosti, které sám tvrdí. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatel namítal, že krajský soud zúžil žalobní tvrzení, pokud konstatoval, že žalobní námitky směřovaly do oblasti (ne)prokázání samotné existence zdanitelného plnění a netvrdil, že by předloženými důkazy bylo prokázáno plnění deklarovaným dodavatelem v deklarovaném rozsahu. Žalobní námitky se týkaly oblasti přijetí zdanitelného plnění tvrzeného rozsahu od tvrzeného dodavatele, resp. poukazovaly na to, že stěžovatel přijetí tvrzeného rozsahu a od tvrzeného dodavatele prokázal. Již v replice k vyjádření žalovaného vysvětlil, že samotný termín existence zdanitelného plnění může být vykládán v užším či širším slova smyslu, přičemž on jej vykládal právě v tom širším. Pod pojem existence zdanitelného plnění zahrnul veškeré hmotněprávní podmínky na odpočet DPH, tedy nejen samotnou existenci plnění, ale i ostatní složky potřebné pro odpočet DPH, tedy rozsah plnění a osobu dodavatele v pozici plátce DPH. Krajský soud k tomu nepřihlédl a vycházel z formalistického výkladu použitého pojmu existence zdanitelného plnění, a to s cílem vyhnout se posouzení žalobních námitek. V důsledku toho se krajský soud nezabýval námitkami směřujícími do vad postupu žalovaného, který důkazy, které prokazovaly faktickou existenci deklarovaného plnění (v širším slova smyslu), hodnotil tendenčně a nepřezkoumatelně v neprospěch stěžovatele, případně se jimi vůbec nezabýval. Uvedený postup žalovaného mohl způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud tento postup aproboval. V důsledku toho se stěžovateli nedostalo řádného projednání věci a věcného vypořádání žalobních námitek. [6] Stěžovatel trval na tom, že prokázal tvrzený rozsah a dodavatele–společnost TOPADVERTISING předloženými listinnými důkazy, tedy že na předmětné LED obrazovce byla promítána reklama stěžovatele jím tvrzeným dodavatelem, který promítání zajišťoval. Jelikož stěžovatel v průběhu daňového řízení prokázal existenci reklamního spotu (daňové doklady, rámcové smlouvy, videozáznamy vysílání reklamního spotu), nemůže být za sporný považován ani rozsah deklarovaného plnění. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2011, č. j. 7 Afs 55/201184. Měl za to, že i v části „SCARTING“ prokázal existenci deklarovaného plnění, tvrzený rozsah i dodavatele, když předložil fotografie reklamních předmětů, uvedl, na jakých akcích byly předměty propagovány a rovněž předložil další důkazy včetně smluvní dokumentace. [7] Stěžovatel byl přesvědčen, že hodnocení výpovědi svědka H. bylo nedostatečné, neboť se krajský soud pouze ztotožnil se závěry žalovaného stran rozporu s ostatními provedenými důkazy. Dle názoru stěžovatele tvrzený rozpor může spočívat maximálně ve výpovědi Ing. Č., který však nevyloučil možnost vlastnictví či užívání LED obrazovky jinou osobou (LEEFFEEL OBCHODNÍ 2018 s. r. o.). Krajský soud se dále nevypořádal s žalobní námitkou, že ve shodě s výpovědí pana H. je i výpověď svědka J. R., která však dle žalovaného nijak neprokázala tvrzení stěžovatele. Pokud jde o odmítnutí provedení výslechu pana G. krajským soudem, měl stěžovatel za to, že z návrhu na výslech bylo zcela zřejmé, za jakým účelem jeho výslech stěžovatel navrhuje. [8] S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a vyjádřil se k jednotlivým námitkám, které považoval za nedůvodné. S ohledem na podobu žalobních tvrzení byl přesvědčen, že se z napadeného rozsudku podávají odpovědi v zásadě na vše, co stěžovatel krajskému soudu předložil. Měl shodně za to, že stěžovatel vznesl výhradně námitky mířící mimo meritum věci, nebo námitky obecné, spočívající v prostém prohlášení, co mělo být oním důkazním prostředkem prokázáno, aniž by tato prohlášení jakkoli konkrétněji polemizovala se zdůvodněnými závěry daňových orgánů či reagovala na procesní okolnosti daňového řízení. K uznání daňového odpočtu v konkrétní a tvrzené výši přitom nepostačuje jen to, že zdanitelné plnění bylo přijato, ale je třeba prokázat i to, v jakém rozsahu bylo reálně přijato, zda bylo přijato od plátce DPH uvedeného na daňovém dokladu, či jiné osoby v postavení plátce a zda bylo použito v rámci ekonomické činnosti daňového subjektu k uskutečnění plnění na výs